Máme u nás výborné autory scifi i fantasy příběhů, ale hororu se v Česku příliš nedaří. O to víc si musíme vážit Svatopluka Doseděla, snad jediného autora, který se tomuto žánru věnuje soustavně. Sváťa připravuje na podzim novou novelu, čekání si můžete zkrátit třeba tímto rozhovorem, v němž jsme si povídali o inspiraci, nočních můrách ze psaní či třeba o tom, jak dlouhá je cesta od nápadu ke knize.

Co tě přivedlo k psaní hororů? Byla to přirozená cesta, nebo jsi chtěl spíš zaplnit mezeru v české literatuře?
V roce 1995, kdy vznikla a vyšla moje prvotina Mayflower, jsem o nějaké mezeře na trhu neměl ani tušení. A i kdybych měl, ve snu by mě nenapadlo, že bych ji byl schopen vyplnit právě já. Což si mimochodem nemyslím ani dnes. Za mým psaním byla spíš ukrutná nuda úřednického postu. Vždycky jsem moc rád četl, vždycky jsem se zajímal o tajemné záležitosti a vždycky jsem disponoval větší než malou schopností vyprávět. Když mi v hlavě posléze uzrál nápad zkusit přistoupit k literatuře aktivně, přicházel v úvahu vlastně jenom jeden žánr – horor. Paradoxní je, že jsem do té doby moc hororů nepřečetl. Byl to tuším jen Dracula, Čelisti (pokud je vůbec lze za horor považovat), sbírky povídek Tichá hrůza a Lupiči mrtvol a Carrie od Stephena Kinga. A právě při četbě posledně jmenovaného díla jsem pochopil, že horor může vypadat i trochu jinak. Nadpřirozená hrůza, zasazená do šedivé reality, to je ten pravý způsob. Věřte, nevěřte, ale může se to klidně stát i vám. Asi tak.

Kde bereš inspiraci pro realistické ztvárnění děsivé atmosféry svých příběhů? Jen z knížek a kronik, či se potuluješ nočními lesy a mezi náhrobky, které zalévá jas úplňku?
Je opravdu tak děsivá? Každopádně děkuji. Po krchovech a nočních lesích se rozhodně neploužím, páč nejsem magor, a ze zmíněných kronik a jiné literatury lze načerpat toliko fakta. A kde teda beru inspiraci…? Náhodně a kdekoli. Třeba u okna. Bydlíme v půdním bytě a okno vedle rohového stolu s počítačem vede do zahrad, za kterými je malý rybník a za ním pak lesy České Kanady. A když je tma a já koukám do ní, sklenku na parapetu, připlete se mi do hlavy ledacos.

Míváš po psaní noční můry, nebo tě hrůzy z tvých povídek ve snech nenavštěvují?
Ne, to nikdy. Občas se mi ale špatně usíná, když mi dojde nit a nevím, jak dál. Kdybych se bál toho, co sám vymýšlím, musel bych asi uvažovat o léčbě příslušným odborníkem. Noční můry občas samozřejmě mám, ale tyto nemají nic společného s mými strašidly. Alespoň tedy doufám, nerad bych dopadl jako Malcolm Ferry v mém Bestselleru.

A když už jsme u toho: čtenáři se u knížek Svatopluka Doseděla bojí, bojí se u jejich psaní či čtení sám autor?
Taky ne. U psaní se potím, u čtení vztekám.

Tvé povídky se zatím odehrávají jen v České republice a v Americe. Nenapadlo tě někdy expandovat i do jiných zemích, na jiné kontinenty, seznámit české čtenáře i s exotickými strašidly?
Máš pravdu, tyhle dvě lokality jsem opustil jen jednou, v Ochutnávačích medu. Povídka se odehrává v africkém pralese a je celkově dost jiná než moje ostatní věci. Je to spíš takový dobrodružný příběh ve stylu Allana Quatermaina. Popravdě řečeno jsem zpočátku neplánoval ani opuštění amerických reálií. Stalo se tak až mnohem později a podíl na tom má i současný šéfredaktor časopisu Pevnost Tomáš Němec. Teď žádnou expanzi do jiného prostředí neplánuji. Jak ale pravil agent 007, never say never…

Chceš se i nadále věnovat pouze hororům? Nechtěl by sis zkusit i jiný žánr, třeba humornou fantasy?
Nechtěl. Mě meče a draci moc neberou. Fantasy je na můj vkus příliš odtržená od reality a coby pohádka je zase moc zamotaná. Z toho, co mi přišlo do ruky, jsem dočetl akorát Hobita. A ten se mi zase líbil velice. Ne, do psaní fantasy se určitě nikdy nepustím. Z mého hlediska je to nuda.

Nesypeš z rukávu jednu knížku za druhou. Jak dlouhá a trnitá je tvá cesta od nápadu k hotové knize?
Moc dlouhá. Je to hlavně tím, že mám málo času, a tím, že se živím novinařinou, tedy psaním. Po osmi hodinách třískání do klávesnice se mi kolikrát chce všechno možné, jen ne sednout si znovu k počítači. Spoustu pátečních a sobotních večerů věnuji navíc muzicírování s regionální country kapelou. Píšu bez osnovy a finální je zpravidla verze po třetí úpravě. Ale třeba v případě Bestselleru byla konečná až verze šestá. Text nedám z ruky, dokud si nejsem stoprocentně jist tím, že už ho vylepšit nedokážu. Výjimkou jsou jen dva lidé, kteří mi provádějí oponenturu – moje manželka Šárka a kamarád Bohouš Rod, dnešní starosta Jarošova. Kvůli němu jsem svého času předělal celé finále povídky Na jejich straně je čas. O závěru příběhu se Bohouš totiž vyjádřil slovy, že je jak z pera Vlasty Javořické. A já mu dal za pravdu.

Měl jsi talent na psaní odjakživa, nebo to přišlo až časem, po přečtení spousty článků o tom, jak psát?
O tzv. tvůrčím psaní jsem si během času něco málo přečetl, ale mám dojem, že mě to moc nepoznamenalo. Určitá schopnost vymýšlet a psát příběhy ve mně asi byla vždycky, talentem bych to však raději nenazýval.

Jsi redaktor časopisu PATRIOT journal. Jaké rubriky v něm máš na starosti a využíváš při své novinářské práci i zkušenosti z psaní?
Regionální měsíčník PATRIOT journal nemá rubriky, tedy ne v pravém slova smyslu. Je to časopis, který přináší rozhovory s umělci a celebritami, komentáře, oblastní zprávy, poněkud bulvárně upravené policejní svodky (Umlátil tchyni lopatou! atp.), a zejména investigativní reportáže, odhalující levoty místních politiků a vykuků. Slogan periodika zní „Naše pověst na úřadech je strašná. Je to tím, že svou práci děláme dobře!“ a na radnicích celého Jindřichohradecka nás milují. Já vydatně přispívám do všech uvedených oblastí. Za velké ocenění považuji citaci svých článků ve dvou televizních pořadech Uvolněte se, prosím Jana Krause. Jak se mu náš plátek dostal do ruky, netuším, ale je jím zjevně unesen. A jestli v redakci využívám svých literárních zkušenosti? Určitě ano.

Dostal jsi se dřív k publicistice, nebo k psaní beletrie? Nenapadlo tě někdy vstoupit mezi žánrové teoretiky – třeba napsat recenzi na fantasy knížku?
Beletrii píšu od roku 1995, u novinařiny jsem zakotvil až v roce 2001. A žánrová teoretika? Ta by mě nebavila a asi bych ji ani neuměl. Já chci vyprávět příběhy a pak číst příznivou žánrovou teoretiku na ně.

Pokud vím, cony a jiné scifi akce moc nenavštěvuješ. Do jaké míry sleduješ dění na české fantastické scéně? Komu ze svých kolegů spisovatelů nejvíc fandíš?
Na conu jsem byl jenom jednou, v Praze. Jmenovalo se to tuším Pragocon a já tam podepisoval Krvavou hostinu. Doufám, že teď nenadzdvihnu moc lidí, ale jediné pozitivní bylo pro mě na té akci to, že jsem se tam seznámil s již zmíněným Tomášem Němcem. O české fantastice valný přehled nemám. Věřím, že není špatný Miroslav Žamboch. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno na internetu viděl rozsah jeho produkce, myslím si, že si zaslouží obdiv a držení palců. A pak je to samozřejmě přítel Tomáš Němec. Mám ale dojem, že ten je bohužel taky na štíru s časem.

Snad můžu prozradit, že jsi strávil letošní červenec v lesích, kde se na tebe musela sypat inspirace ze všech stran. Takže kdy se můžeme těšit na další příběh?
Snad brzy. Letos na podzim chci odevzdat do redakce Pevnosti novelu Den, kdy umlkly zvony a rozpracovaný mám i román Heartbreak Hotel. Poslední přečísnutí jeho pěšinky plánuji na příští rok. K vydání se rovněž připravuje hororová antologie, do níž jsem přispěl příběhem Šestačtyřicátej.

Pro mě je opravdovým hororem nedostatek inspirace. A pro tebe?
V životě je hororem to, co člověk nechá v horor přerůst. Hororové spektrum každého z nás může být tudíž poměrně široké, a je proto třeba neustále pracovat na jeho maximální minimalizaci. Já na tom dělám taky. Když nejde o život… Určitě víš, jak je to dál.

Web Svatopluka Doseděla

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).