Třpyt mečů, záblesky laserů, Michael Bronec (ed.)
 |
1. Menší úvaha, kterou můžete přeskočit – ale neradila
bych vám to!
Je obvyklé, že náhledy na jedno a totéž dílo se zásadně rozcházejí.
Odlišně posuzujeme styl, úroveň zpracování, originalitu, ideu, napínavost
děje. Skrytě, ale o silněji fungují emotivní odkazy, kterými se tvůrce
dotkne podvědomí příjemce – a získá si ho.
K autorům již zavedeným bývají čtenáři shovívaví, i když se něco
se nepovedlo, tak jako profesor promine oblíbenému studentovi, který
u zkoušky klopýtl.
Nováčky posuzujeme ostřeji, třebaže splňují profesionální požadavky na
úroveň textu (což garantuje osoba editora/nakladatele). Poskytnout jim
šanci, to si od nakladatele žádá kus odvahy i prozíravosti.
Lidé s chutí zakoupí učňovské housky nebo sklenky: přes drobné chybky
jsou zhotoveny nápaditě, s poctivostí a jiskrou, kterou rutinovaná produkce
leckdy postrádá. Po začínajících autorech saháme s lehkou nedůvěrou.
Není to fér, protože jejich prózu (nemluvíme o počinech neumětelských)
charakterizují táž sympatická pozitiva, svěžest a zaujetí.
Nejsnazší kritiku představují poznámky: „tohle už tu bylo“ nebo
„autor se inspiroval knihami XYZ“. Je těžké najít motiv, natož námět,
u kterého by neblikala ikonka s prací, ve které už byly použity, a od
níž vedou odkazy k ještě starším dílům, až bychom se vesele proklikali
do pravěku.
Nabízejí se však nekonečné možnosti tvůrčích inovací a variací,
osobitost pohledu a podání – a především, každý čtenář ocení něco
jiného…
2. Cokoliv z fantastiky chcete
Jak odhaluje název, v antologii povídek mladších autorů fantastiky
Třpyt mečů, záblesky laserů je kromě převažující
fantasy zastoupena sci-fi (a svérázný hybrid mezi oběma žánry). Sbírku
próz od minipovídky k obsáhlé novele „táhnou“ tři jména, která si
už získala popularitu, Pavlovský – Fabian – Antonín. Ani dosud méně
známí či startující přispěvatelé si nepočínají špatně. Slušný
standard dosahují i ty slabší z povídek, jiné, třeba s dílčími
nedostatky, prozradí osobitý talent s příslovečným příslibem do
budoucna.
Promyšlený svět, v němž se Zdvořilostní návštěva od
Martina D. Antonína odehrává, a její hlavní hrdinové pocházejí
z úspěšného románu „Křivé ostří“. Bezkonkurenční hvězdou novely
je černovousý Rhan, mladý trpasličí princ s nekompromisním vztahem
k realitě (zejména pivu). Na diplomatické misi, jejíž nebezpečnost prudce
vzrůstá, mu dělají společnost chrabrý ňouma Jenik Mantichor z Fernostu a
energická zlatovláska Bětka, nyní už rytířka Lisbeth (stejně razantní
jako dřív).
Zdvořilostní návštěva láká k přečtení jedním
dechem. Pracuje s nadsázkou a není jí cizí černý humor. Obojí je
sladěno s bystrými psychologickými postřehy (ze života), důmyslně
kombinovanou zápletkou a bojovými scénami, které mají břitký spád.
Kontrapunktem proti akcí a nestvůrami nabité
Návštěvě – motýlem proti dramatickému skalisku, je
pastelově snová, železniční momentka Stáni Kučové Odjezdy
vlků. Žádá si čtenáře vnímavého a neuspěchaného, který
ocení atmosféru a pointu.
Science fiction Epizit Roberta Fabiana modifikuje oblíbenou
výchozí situaci: záhadná, zapomenutá civilizace na pusté planetě a
skupina výzkumníků, kteří po jejích tajemstvích pátrají, každý
z jiných pohnutek a s jiným cílem…
Jako by autor narychlo uplatňoval pozoruhodný nápad, jehož myšlenková
hloubka a působivé líčení prostředí převáží nad vlastní dějovou
linii; trénovaný čtenář navíc předem odhadne závěr. Přesto jde
v rámci české SF tvorby o text, který zaujme.
3. Od nebesky politické fikce k myší science
fantasy
Vílí krev, historická fantasy s pohádkovými prvky od Jany
Kopečkové, se odehrává během pasovského vpádu na sklonku rudolfínské
éry. Přináší klasické atributy, napětí, zápas, kouzla i lásku.
Komorní příběh psaný kultivovaným jazykem nakonec působí přes
drsnější momenty vyrovnaně a téměř idylicky. Je to příjemná povídka,
ale zarputilý kritik by požadoval „větší tah na branku a víc
šťávy“.
Tyhle charakteristiky spolu s jízlivou ironií mohou obě povídky Jiřího
Pavlovského přímo rozdávat. Jsou brilantní, hořké, vtipné, brutální a
přesvědčivé. Platí to jak pro rozsáhlejší politfiction
Eskorta, tak pro stručnější fantasy hříčku
Všechno, jak má být. Spletl by se čtenář, který by
očekával pouze krvavou řežbu a zvučné hlášky… ne že by scházely!
V Eskortě autor důmyslně skloubil šachy mezi nebem, peklem
a českou totalitní společností osmdesátých let s úvahami
o nenapravitelné lidské podstatě. Stýkání a potýkání Státní
bezpečnosti s nadpřirozenem podkládá nenápadná a spádná filozofie, při
níž se čtenář baví a zatrne mu zároveň.
Všechno, jak má být nabízí unikátní řešení souboje
mezi temným mágem, usilujícím o vládu nad všehomírem, a odhodlanou
bojovnicí. Vynalézavé, svým způsobem šokující – přitom pro
Pavlovského tvorbu netypicky křehké.
Povídka Jakuba „Draka“ Kočího Zima klanu Kopretina by se
dala označit coby surrealistická science-fantasy. V každém případě
představuje hybrid mezi questem, v němž hrdinové vyrážejí zachránit
svět, a ur-scifistickou zápletkou o vynálezu, který přináší zkázu.
Háček je v tom, že statečnými rytíři jsou myši a drakem zmutovaná
kočka. Že mezi drtivé vedlejší účinky stroje – nejspíše zbraně,
kterou proti sobě vymysleli lidé a která se vymkla kontrole, patří
oživování předmětů, přeměňování tvorů a deformování reality.
Pavlovský konfrontoval mystiku a politiku; u Kočího splývají magie a
technika v ohňostroji poetických gagů. Nejde ani tak o dramatické situace,
i když je jich dostatek, pěkně akčních a nelítostných. O to víc
vynikne autorovo kouzlení se slovy, chuť experimentovat (zdárně) a
žonglovat se zavedenými klišé – k požitku čtenáře. Navíc ji lze
jako jedinou povídku této sbírky žánrově označit za čistou
tragikomedii.
4. Nic není, jak se zdá
Zmíněné úsloví by mohlo být ústředním mottem každého z příspěvků
antologie, ať už se dá vztáhnout na postavy z povídek anebo na snahu
tvůrců opustit stereotypy ve vyjádření, formě či postupech.
Upíři módně táhnou, ale to, co s nimi provedl Alexandr Kazda
v Času pomsty, ještě nikdo nezkusil. Svižná groteska,
při veškeré absurditě propracovaná, vystavila na střelnici nápadů
zhrzeného prince vyšachovaného zlým bratrem, zběsilou variantu vampyrismu,
zhrzenou milenku a hned půltucet kleteb, jednu horší než druhou. Krutě
roztomilé vyprávění, jedno z nejzdařilejších.
Vážněji a s větší úctou ke kodexu fantasy nakládá se zavedenými
modely Lívia Hlaváčková v temné baladě o magické moci příběhů
Zapsaný osud. Zdařil se jí charismatický hrdina
i věrohodná psychika stěžejních postav, překvapivé zvraty děje a
neotřelé, důmyslné řešení.
Barvy od Kláry Skokanové se vznášejí na vlně „New
weird“. Připomínají epickou báseň v próze. Jsou fantasy, ale
připomínají sci-fi některými prvky: absencí klasického čarování,
důrazem na technologii, byť fantaskní, černými „robotími“ pomocníky
Patchy… Kolik emocí smí autor vložit do svého díla?
Barvy, v nichž se rozvíjí osudové střetnutí učitele a
žáka, dilema hledání krásy a ceny, kterou za ni člověk platí, chvílemi
působí jako živá, rozechvělá bytost – pro někoho trochu exaltovaná,
pro jiného zázračná.
Pozornosti čtenáře by neměla uniknout ani povídka Ve věci pana
Stvořinského Marie Klepetkové; i když ji vychutná ještě lépe,
pokud má nějaké ty znalosti z historie a ruské literatury. Co časovce
z dob totality chybí na rozsahu, to si vynahradí na vybroušeném a
dynamickém slohu a hravě literární zápletce. Škoda jen, že autorka si
s vyladěním textu i jeho rozuzlením přichvátla.
Neobvyklou a náročnou formu scénáře zvolila pro svou SF military Edita
Dufková. Poslední obhájce Hargiboru je v podstatě
přepsaným zvukovým záznamem z dramatického ozbrojeného konfliktu mezi
pozemšťany a obyvateli cizí planety. I tady se vrací motiv mýtu,
legendárního příběhu, osobní oběti a zodpovědnosti – ale také sváru
zájmů a jeho (ne)řešitelnosti.
5. Kniha pro literární jedlíky i labužníky
Editor Michael Bronec podle výzvy na zadní straně obálky své antologie
opravdu nabízí k ochutnání nejrůznější podoby, které si mladá česká
fantastika obléká. Jeho nakladatelství „Straky na vrbě“ neváhá
poskytnout příležitost novým, neznámým autorům. Je jeho zásluhou, že
knižní trh objevil Pavla Renčína, Martina D. Antonína, Roberta Fabiana.
Broncovu péči o jeho autory sympaticky dokládá i závěr sbírky: je
věnován rozhovorům s většinou zúčastněných tvůrců, jimiž je
čtenáři představuje a přibližuje. Ani tohle není běžný nakladatelský
postup, tak jako není tak úplně obyčejná sama sbírka (i když o sobě
tvrdí, že vznikla „jen tak“).
Rozmanitost povídek – žánrová, stylová, formální – může být
podle mentality a založení čtenáře výhodou, nebo mínusem. Pro ty, kteří
mají fantastiku rádi, by měla být jednoznačnou pobídkou. Najdou svého
oblíbeného spisovatele nebo příběhy, které je osloví – a ostatní
povídky, pokud by také nepotěšily, určitě nepohorší.
- Michael Bronec (ed.): Třpyt mečů, záblesky laserů
- vydaly: Straky na vrbě, Praha 2008
- obálka: David Spáčil, Tomáš Kučerovský
- 488 stran / 245 Kč
