Sergej Lukjaněnko si vydobyl takovou pověst, že vydání každé další jeho knihy je předem zaručenou jistotou. Série Hlídek stejně jako dvojice Nanečisto/Načisto nebo Lukjaněnkovy vesmírné vize si u nás našly tolik nadšených obdivovatelů, že jistě ani Trix Solier se nestane komerčním propadákem. Nečekejte ovšem Noční hlídku v bleděmodrém. Nečekejte ani Nanečisto, Načisto nebo dokonce Hvězdy, ty studené hračky. Sergej Lukjaněnko tentokrát zavítal zase jinam: Do světa čisté fantasy odehrávající se v kulisách imaginárního středověkého světa. A navíc se prvoplánově obrací ke čtenářům na pokraji puberty.

Tradiční fantasy modelu „hrdinská cesta za záchranou světa“ je ale přece jen podána poněkud jiným způsobem, takže všechna patetická prohlášení jako vystřižená z hrdinských kronik jsou vzápětí konfrontována s realitou života. Výsledkem pak je poněkud pokřivený obrázek, který tak úplně neodpovídá představám o tom, jak se má chovat správný hrdina. Magie taky funguje trochu jinak než byste čekali, ideální představy o spravedlnosti králů, cti rytířů a moudrosti kouzelníků jsou sice stále ideálními, ale v praxi to je se spravedlností taky docela jinak.

O co tedy v knize jde? Trix Solier, následník „půlvévodského“ titulu se hned na začátku musí vyrovnat se skutečností, že nositel druhé poloviny vévodského titulu už má této polovičaté situace dost a rozhodl se s tím něco udělat. Nejlépe tedy svrhnout svého spoluvévodu z trůnu, pokud možno jeho rodinu nechat zahynout podle tradice starých kronik hrdinskou smrtí a tím obě poloviny vévodství opět spojit, a to pod svou vládou. Z nějakého důvodu se však rozhodne ponechat naživu následníka. Tím důvodem je, jak sám říká, že pro jeho následníka Derricka je dobré mít v zádech konkurenci někoho, kdo bude mít důvod mu šlapat na paty a nenechá ho zpohodlnět.
Trix se tak musí vydat na cestu z domova vybaven jen velmi nedostatečně pár mincemi, několika drobnými šperky a stříbrnou lžičkou, které mu s trochou jídla na cestu vítězný vévoda Griz dá. Za pár chvil také zjistí, že vévoda si docela pojistil, aby se Trix nevrátil příliš brzy: Už před lety založil sirotčinec pro chlapce stejně staré jako Trix a Derrick, kde je nechal naučit vše podstatné, aby se teď, když byl sirotčinec zrušen, mohli vydávat za zázračně zachráněného Trixe. Když mu dojde, že kroniky, které s takovým potěšením četl a studoval, a ve kterých je následník vždy zachráněn přispěním věrných poddaných, mu moc rad pro praktický život neposkytnou, rozhodne se jednat podle vlastního rozumu. Ne, že by žádný neměl, ale přece jen je zásadně ovlivněn tradicí, kdy svržený velmož musí padnout při obraně svých práv, jeho manželka zahyne vlastní rukou některým z předepsaných způsobů a přeživší následník je pak oba statečně pomstí a navrátí se na trůn.

Tentokrát to ale takto nepůjde. Nějak se nenachází nikdo, kdo by chtěl Trixe schovat na dobu, než se dokáže postavit na vlastní nohy. Není po ruce ani nikdo, kdo by mu zjednal spravedlnost a vůbec všichni mu říkají, ať zapomene na svůj původ a dělá něco jiného. Nakonec se rozhodne stát panošem a posléze snad rytířem. Jenže hned v první službě se ukáže, že má nadání na magii a stane se učedníkem u kouzelníka s poněkud nepatřičným jménem Radion Šťovík.
Mimoděk se zaplete do spiknutí proti králi – ne že by se stal spiklencem, naopak, snaží se jejich pikle zhatit, což s sebou přinese onu cestu za záchranou světa. Jejím důvodem je, jak jinak, krásná panna v nesnázích, V tomto případě je tou pannou osiřelá kněžna Tiana, kterou se její poručník chystá proti její vůli provdat za šéfa vitálních mágů, tedy nekromantů. Co může řádný rytíř (i když je momentálně mágovým učněm) dělat jiného, než že jí přispěchá na pomoc?

Samozřejmě se ukáže, že všechno je tak trochu jinak, že kroniky jsou něco jiného než současná politika, že nic není úplně bílé a už vůbec ne úplně černé. Trix mnohokrát musí uznat, že pohnutky a činy svých protivníků úplně chápe a že sám by na jejich místě asi nejednal jinak. Nakonec se vše zdárně vyřeší, dokonce se ukáže, že ani Trixovi rodiče při převratu nezahynuli a nad královstvím se může rozklenout duha, neboť zlo je potrestáno a dobro odměněno a v kronikách bude vše zapsáno přesně tak, aby po letech další nadšený následník mohl obdivovat hrdinské činy svých předků. Bohužel nepatřím do cílové skupiny této knihy, takže mi vtípky občas připadaly poněkud infantilní a někdy vlastně ani ne moc vtipné. Možná je to tím, že po Donu Quijotovi a Monty Pythonech a svatém Grálu se moc lepších vtipů o rytířích ani nedá vymyslet. Ale dobře vím, že to, čemu se upřímně zasměju já, zase mnohdy dospívající mládež upřímně nudí, popřípadě jí ten vtip vůbec nedojde. Celkově však je toto dílko docela vydařené, a pokud k němu přistupujete jako k tomu, čím je, tedy k zábavnému a kratochvilnému čtení pro mládež, nemůžete být zklamáni. Samozřejmě pouze jestliže vás neodradí obálka, jejíž styl by se dal charakterizovat nejlépe asi jako dílo vytvořené foukacími fixami přes nedokonale přiložené šablony.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).