Po posledním masakru v Sudetách hoří Tině a jejímu upírskému nabíječi Kayovi v Praze koudel u zadku, a tak prchají. Nejdřív do Němec, aby sehnali posily, a následně do Ruska, aby odtamtud vytáhli českého rezidenta Timoteje. Tině se totiž na českém upírském trůně sedět nechce, i když by ji tam její papá Dyre moc rád viděl.

Ruské pláně jsou široké a kanály hluboké, leckdo se tam ztratí, a tak najít jednoho upíra zřejmě nebude úplně jednoduché. Nebo by aspoň být nemělo. Autorka ovšem posílá Tinu od jednoho upovídaného zdroje k dalšímu, takže to docela sviští. Nekoná se ani tak putování od čerta k ďáblu, spíš se zdá, jako by ti ruští upíři byli bezzubí, a to včetně carevny.

Tininy schopnosti nabývají na síle, a tak ve srovnání s ní vypadají všichni ostatní jako podružní hráči, ani ten tatíček už není takový bubák jako dřív. Bylo tedy třeba najít někoho mocnějšího, věkovitějšího či rovnou s božským původem. Petra Neomillnerová vytáhla pomyslného kostlivce ze skříně v podobně Dyreho rodiny.

„Hele, taky bys mě nechal přitlučenou tři dny?“
„I déle, srdíčko, i déle. Musíš si uvědomit, že mít děti neznamená vyhovět každému jejich rozmaru, a ještě k tomu okamžitě.“
Vztyčím prostředník, ale Dyre si mě nevšímá. Jestli to stejně debilně zdůvodnil Hospodin Ježíšovi, nechápu, jak spolu můžou vydržet tak dlouho. (str. 179)

Upírka Tina, na první pohled křehká blondýnka, byla vždycky pěkné kvítko a ráda pro Timoteje řešila drobné problémy a prohřešky zejména mladých upírů. Jenže těmhle dnům je konec a z Tiny se vlivem otce stala velká hráčka nejen v Čechách, ale v celé Evropě. Salo má ovšem daleko do poslušné dcery a rozmíšky s otcem hýbají zemí. Doslova. V Rusku přibývá mrtvých na zemi i pod ní, a teprve společný mocný nepřítel svede otce s dcerou na stejnou stranu barikády. Na pole se však dostává i další hráč, který bojuje starými zbraněmi – církev.

První polovina příběhu – ta, která odehrává se v Rusku – je velmi přímočará a hrdinové jen běží od mety k metě jako v příběhu o slepičce. Kohoutek Timotej mezitím dodýchává a hlavně už mu chybí vůle k čemukoli. Jenže to by nebyla Tina, aby nechala ve spárech otce někoho, koho považuje za svého. I když je tato část docela akční, lítají kulky, krev stříká a zem se třese, jako by jí něco chybělo. Něco či někdo, čeho by se hrdinka opravdu bála, a čtenář tak měl důvod bát se o ni. To něco Petra Neomillnerová servíruje až uprostřed příběhu, ten ovšem působí až snově či étericky, jako by se ani neodehrával na tomto světě a v tomto čase. Na širokých ruských pláních se osoby setkávají až příliš náhodně a stejně tak náhodné a překvapivé se zdají nové Tininy schopnosti.

Petra Neomillnerová v pěti bodech

1. Její práce se vyznačují velmi čtivým literárním stylem, a až naturalistickou syrovostí a tvrdostí, a to jak po stránce dějové, tak i v charakterizaci postav.
2. Debutovala povídkou Ta, kterou smějí sedlat jen bohové… v časopise Pevnost, ve kterém pravidelně vycházejí její knižní recenze a články o magii.
3. V roce 2006 vydala první samostatnou knihu – sbírku Vlastní krev, v níž soustředila příběhy o čarodějce Moire a přidala několik dalších povídek. Následovaly první díl cyklu Písně čarodějky (příběhy čarodějů Moire a Desmonda) s názvem Nakažení (2007), sbírka povídek Hry na bolest (2007) a první část cyklu o upírce Tině Salo ze současné Prahy Sladká jak krev (2007).
4. Další čtenářsky oblíbenou hrdinkou se stala zaklínačka Lota, autorka jí věnovala romány Psí zima (2008) a Žár krve (2011) a mnoho povídek včetně sbírky Zaklínačka Lota (2009).
5. Petra Neomillnerová se kromě fantastiky zabývá také magií. Na toto téma jí již vyšly v Tritonu knihy Magické kameny (2006), Milostná magie (2007) a Runová magie (2007) a nejnovější dva přírůstky v nakladatelství Epocha v edici Magická knihovnička – Magický zvěrokruh (2010) a Magický herbář (2011).

Poslední třetina příběhu, odehrávající se ve Francii a Čechách, se vrátila zpátky do zaběhlých kolejí. Církev používající dřevěné kůly a svěcenou vodu proti upírům lze v rámci fantasy považovat za všední realitu, příběh jako by se vynořil z mlhy a jeho čtivost stoupá s každou další stránkou, až se v závěru čtenář neubrání pocitu, že by si to ještě pár dalších stran zasloužilo. Takhle je odkázán na „pokračování příště“ – na druhou stranu se má aspoň na co těšit.

Z čeho možná bude mít řada čtenářek a Kayových fanynek nepříjemný pocit, je odsunutí německého krvesaje z role původně obávaného zabijáka, respektovaného parťáka a Tinina milence do role rohožky, svačiny a podržtašky. Dřív největší bubák v sérii Dyre teď jako by zastává jeho místo – i když to poslední tabu ještě autorka nepřekročila – a novým bubákem jsou Dyreho příbuzní. Chudák Kay tak už nevystraší snad ani děti s mlíkem na bradě.

Série o Tině Salo stojí na výrazných jazykových prostředcích, břitkých dialozích a přímočaré akci, a to nechybí ani románu Tanec s carevnou. Jen první polovina románu je trochu bezzubá, Petra Neomillnerová se v ní až příliš věnovala předehře, kterou Tina nepotřebuje. Druhá polovina ovšem cvaká o sto šest až k divokému finále.

• Petra Neomillnerová: Tanec s carevnou (Tina Salo 6)
• Brokilon, 2013
• obálka: Koutmedia, Karel Kadlec
• 224 stran, 238 Kč (v e-shopu Fantasye již za 214 Kč)

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).