Tim Powers, Plout na vlnách podivna, škola recenzentů 7
 |
Škola recenzentů 7
Tim Powers: Plout na vlnách podivna
autor: Jenny
Kdo není fanouškem Pirátů z Karibiku, ať tenhle příběh nečte. Kdo považuje Ostrov pokladů za vyprávění pro děti, ať tuhle knihu neotvírá. Kdo si myslí, že vúdú je jen nesmyslné blábolení sjetých pomatenců, ať se jí zdaleka vyhne. Ale kdo má mysl přístupnou alespoň jedné z těchto věcí, ať na nic nečeká a běží do nejbližšího knihkupectví. Proč? Protože to prostě bude stát za to.
Pomineme-li děsuplný prolog, začíná děj úplně obyčejně. První polovina 18. století, nic nového pod sluncem. Mladý muž potká mladou ženu – tak to už tady bylo x-krát. Setkají se palubě lodi – počkat, neznáme to náhodou? Že vám v uších začalo znít „I believe that the heart does go on?“ Možná na pár stránkách. Ale s prvním pirátským hákem zaseknutým do paluby „Křiklouna Carmichaela“ tady všechna podobnost končí a podbízivá melodie se změní na skřípavé „…fifteen men on a dead man's chest and a bottle of rum, yo ho ho, a pirate's life for me.“
(Úvod recenze je zajímavý, stylisticky zvládnutý a vtipně pojatý. Jen se obávám, že vzhledem k celkovému rozsahu je příliš dlouhý. Přeci jen se nejedná o fejeton…)
A dál už jako plachetnici hnanou vichřicí po vlnách protáhne nás autor dějem a nenechá vydechnout až do poslední stránky. Aniž si toho povšimneme, přímo pocítíme, jak se nám pod nohama houpe paluba lodi plující na Jamajku a na jazyku nás bude štípat chuť slané vody. Loutkář John Chandagnac (alias pirát Jack Shandy), všemi obávaný kapitán Černovous, na životě ohrožená dívka, zlý otec, zákeřný čaroděj, námořníci mrtví i nemrtví stanou se našimi druhy na této bouřlivé plavbě. Dobrodružství, romantika, akce, vúdú magie, toho všeho je zde dostatek, navíc podbarvené svůdnou koloniální atmosférou. Prostoupí nás nostalgie za mizejícím světem pirátů a korzárů, kteří se stali jaksi nepohodlnými v mocenských šarádách pomazaných hlav, a objevíme v sobě jiskřičku vzrušení při pomyšlení na pátrání po ztraceném pokladu. Pocítíme touhu popostrčit hlavního hrdinu, který váhá mezi poklidným životem majitele plantáže a bláznivým životem piráta. Budeme rozčileni, že tak dlouho nevidí to, co nám je zřejmé už od samého počátku – to jest, že musí natočit loď po větru a napnout plachy a navzdory černé magii, anglické armádě krále Jiřího i samotnému Černovousovi vrhnout se do záchrany dámy svého srdce.
(Netradiční básnický slovosled, na který si je v publicistickém útvaru zvaném recenze třeba zvyknout. Na druhou stranu vystihuje atmosféru knihy a dokáže k ní čtenáře použitým plurálem přitáhnout, což taky není k zahození. A hlavně – autorka prozrazuje z děje tak akorát. Tahle část recenze se podařila na jedničku.)
Po předchozích románech „Brány Anubisovy“ a „Stáčení temného piva“, které zajisté neunikly pozornosti žádného bdělého fanouška fantasy, (zbytečná, plevelná formulace) udržel Tim Powers nastavenou laťku, ba co víc, posunul ji ještě o kousek výš. Vyprávění neztrácí tempo, autorovi se podařilo vyhnout tuctové zápletce nebo nešvaru zatížit děj přemírou komplikací a zahrnout ho zástupy postav (,) ani nesklouzává k banální romantice. Jeho kladný hrdina není zas kladný od hlavy až k patě a i na výslovných záporácích najdeme smítko lidskosti nebo aspoň chápeme jejich pohnutky. (Je to sice výstižné a lakonické, ale přeci jen až příliš krátké a bez jakékoli snahy o argumentaci. Chápu, že delší text by narušil rytmus recenze, která staví na něčem zcela jiném než na suchém rozboru jednotlivých součástí knihy, ale i tak je to na hodnotící část málo. Zvlášť když autorka nebyla omezena počtem znaků.)
A moje rada na závěr? (Skoro bych řekl recenzentské tabu – výraz na závěr je srovnatelný snad jen s úvodem a závěrem ve školních slohovkách.)
Kdo není fanouškem Pirátů z Karibiku, ať si přečte právě tenhle příběh. Kdo považuje Ostrov pokladů za vyprávění pro děti, ať zkusí otevřít zrovinka tuhle knihu. Kdo si myslí, že vúdú je jen nesmyslné blábolení sjetých pomatenců, ať skočí přesně po ní. Ale kdo má mysl přístupnou alespoň jedné z těchto věcí, ať na nic nečeká a..... Vlastně nic. Ten už má „Plout na vlnách podivna“ dávno přečtené. (Rozumím záměru vytvořit z textu recenze určitý uzavřený oblouk, ba dokonce kruh. Ale poslední odstavec je opět příliš dlouhý, zvlášť v kontextu zcela odbytého hodnocení. Chtělo to použít ze začátku jen něco, a ne ho opisovat celý.)
Názor Fantasye: Tahle recenze by se dala šmahem odsoudit jako nevyvážená, příliš expresivní, nevyargumentovaná, do sebe zahleděná, málo hodnotící. Má ale zvláštní šmrnc, který ji od všech ostatních soutěžních příspěvků odlišuje. Je na ní poznat vypsanost, protože autorka má nad textem od začátku do konce kontrolu. A splňuje to základní, co by asi recenze měla – čtenáře na recenzované dílo navnadí. Nicméně – pokud by její autorka i další práce napsala podobným stylem, byla by sice nepřehlédnutelná a snadno rozpoznatelná, ale brzy by se z toho stalo otravné klišé a nudný stereotyp.
30. dubna 2008, Jenny