Útlá kniha Teď a navždy obsahuje dvě novely, které jeden z posledních žijících klasiků fantastického žánru, Ray Bradbury, tvořil po desetiletí a jen čekal, až všechna kolečka v soukolí zapadnou na svá místa a příběhy se tak zkompletují. Což se konkrétně zde podařilo po padesáti, respektive po více než třiceti letech.
V prvním textu nazvaném Kdesi v dálce hudba zní… autor vytváří sentimentální, mírně surrealistický obraz amerického maloměsta, kam to vypravěče ze zprvu nepochopitelných důvodů (impulzem je báseň ze snu) táhne, aby nakonec pochopil, že právě toto na jednu stranu tajemné, pomíjivé a neskutečné, na druhou stranu věkovité místo je domov, kam vždycky patřil. Leviatan 99 je pak beletristická verze rozhlasové hry, ale především vesmírná parafráze na slavný román Hermana Melvilla Bílá velryba, prošpikovaná všemožnými odkazy a v případě promluv bezejmenného kapitána, honícího se za přeludem komety, která má zničit Zemi, i mírně upravenými citacemi pocházejícími přímo z předlohy.
Bradbury byl vždycky vyhlášeným stylistou, vypravěčem, jehož hlavní síla spočívala ve zprostředkování emotivně silného prožitku, stojícího někde na pomezí melancholie a svíravého strachu. Toto všechno v Teď a navždy nejspíš mělo zůstat, ale nějak to tam není, snad jen v podobě značně zředěné a jakoby matné. Nevyniká tak ani poetický jazyk, přibližující oba texty až někam k básni v próze, protože novely čtenáře do sebe nevtáhnou a nutí jej stát se pouhým pozorovatelem, který si říká – aha, tady mě to mělo dojmout.
Teď a navždy měla být kniha o touze a posedlosti, o nesmrtelnosti či o snaze zastavit čas, vane však z ní paradoxně především únava, stáří a strach ze smrti. Podobný pocit jsem měl při čtení posledních děl Josefa Škvoreckého, ať už to byla Pulchra nebo Obyčejné životy. Oba autoři v sobě řemeslo pořád mají, ale tvůrčí přetlak z nich na prahu osmdesátky náhle vyprchává a zůstává jen rezignace a jakási… průsvitnost, jako když se materie vytrácí a my vidíme pouhý duchovitý odraz. Aby však nevznikla mýlka: čte se to pořád dobře a milovníci Bradburyho si to své najdou, ale vzhledem k tomu, jaké perly v autorově bibliografii jsou, ve mně převládl hlavně smutek. Z toho, že čas je pro všechny neúprosný a krutý a že starý dobrý Bradbury, jehož texty člověka často ohromily a vsály, se už nikdy nevrátí.

• Ray Bradbury: Teď a navždy
• vydal: Baronet, Praha 2008
• přeložily: Jana Pacnerová, Jana Pavlíková
• přebal: Valentino Sani
• 168 stran / 189 Kč

Recenze je převzata z magazínu Pevnost 1/2009.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).