Tanec obrů, Robert Carter
 |
Legenda o králi Artušovi nesporně patří k nejvýraznějším zdrojům inspirace, z nichž vychází klasická hrdinská fantasy. Je přitom celkem pochopitelné, že knihy s tímto motivem jsou velmi populární především v anglicky mluvících zemích, i u nás se už však objevilo několik podobně laděných románů. Přednedávnem dokonce nakladatelství Baronet vydalo úvodní díly hned dvou cyklů založených na artušovské legendě. Kromě kultovního Meče v kameni od T. H. Whitea se tak českým čtenářům poprvé představil i další Angličan, Robert Carter.
I když se Carter ve svém cyklu neposunuje tak daleko jako White, alespoň tedy co se týče nápaditosti a až bizarního svérázu, jeho Řeč kamenů, první část stejnojmenné trilogie, také nepostrádá množství zajímavých prvků. A to přesto, že jejím základem je jeden z nejoblíbenějších, ale také nezprofanovanějších fantasy motivů, putování téměř questového typu, v němž dospívající chlapec (Willand) doprovázený čarodějem-mentorem (Gwydionem) musí překonávat mnohá nebezpečí, aby dosáhli svého cíle. Tato nesourodá dvojice se totiž pokouší odvrátit hrozbu války, jež by mohla rozvrátit celé království. Jejich protivníkem je přitom nejen zrádný kouzelník (Maskull) s nesmírnou mocí, ale i prastará síť magických kamenů války – lork, jejímž původním úkolem bylo zemi chránit.
Willova a Gwydionova snaha je nakonec korunována úspěchem. K vítězství jim přitom dopomohla nejen obratnost a zoufalá odvaha, ale i slušná dávka štěstí. To však, jak známo, přeje připraveným. Takřka v hodině dvanácté je válka zažehnána, moc lorku zlomena a temný kouzelník odeslán do vyhnanství. Zdá se tedy, že se oba hrdinové mohou uznale poplácat po rameni a vrátit se zpět ke svému původnímu životu a starostem. Ovšem Maskull ani intrikánská královna se nehodlají smířit s prohrou. Uběhne pár let a království je na tom snad ještě hůř než kdy předtím. Válku už asi nemůže zastavit opravdu nic…
Tak se začíná odvíjet druhá kniha trilogie pojmenovaná Tanec obrů. Po čtyřleté přestávce, během níž se Will oženil s Jívou i zplodil dítě, se opět musí spolu s čarodějem Gwydionem vydat na cestu za kameny války. Situace je tentokrát ale mnohem horší. Kameny zpívají píseň války s mnohem větší intenzitou a nacházejí příznivou odezvu v srdcích mnoha šlechticů i dalších mocných mužů království, kteří v nové válce vidí příležitost zvětšit svou moc, vliv a bohatství. Navíc ani Maskull nezahálí a pilně oplétá královský dvůr sítí lží, intrik a nenávisti.
Proti všemu tomu zlu a temnotě v srdcích i kamenech pak stojí opět naše dvojice téměř osaměle, jen s pomocí několika přátel. I když je na první pohled před nimi beznadějný boj, přece jen se ani jeden nemíní vzdát. Will už není tím roztřeseným mladíčkem z první knihy, ale dospívajícím mužem, jenž převzal odpovědnost manžela a otce rodiny. Proto si dobře uvědomuje, co vše může v nastávajícím střetnutí ztratit. Na druhou stranu však spolu s rostoucím věkem roste i jeho potřeba samostatných rozhodnutí i vlastních chyb, z nichž by se mohl poučit. Takže ho docela rozčiluje, že si toho Gwydion nechává tolik pro sebe. Will přitom jaksi podvědomě cítí, že mnoho z oněch nevyřčených věcí se týká právě jeho a jeho minulosti.
V Tanci obrů pokračuje Carter v kurzu nastaveném v předchozí knize. Velmi dobře přitom reflektuje na to, jak se za ty čtyři roky změnila celková situace v království. A nejen to. Věrohodně ukazuje nového Willa, o několik let staršího, který se z chlapce přerodil v muže a jenž je odhodlán o svém osudu nadále rozhodovat sám. Nezříká se sice Gwydionova vedení, ovšem chce, aby ho čaroděj mnohem více respektoval jako společníka a druha. A s tím má občas Gwydion trochu problém. Neznamená to ale, že Will nějak zásadně zmoudřel. Naopak, dělá spoustu chyb příslušejících jeho věku. Dokáže být zbrklý, rychle soudí i odsuzuje a myslí si, že řadě věcí rozumí lépe než lidé o mnoho let starší. Ovšem má také silně vyvinutý cit pro spravedlnost a neváhá dělat věci, které pokládá za správné.
Autor v této knize opět kombinoval své vidění artušovského mýtu se starými keltskými motivy a příběh zasadil do zajímavého prostředí s věrohodně jednajícími postavami. Kromě už známého motivu magických kamenů – lorku představuje v románu množství dalších příběhů, pověstí a bájí, které dodávají jeho světu na živosti a opravdovosti. Děje se tak většinou přirozenou cestou, během cestování obou hlavních postav krajinou. A ačkoliv je jeho kniha v jistém smyslu i tak trochu cestopisem a deníkem v jednom, přece nepůsobí dojmem suchopárnosti nebo rozvleklosti. Carter velmi obezřetně do textu nadávkoval různé zajímavé informace či odkazy na prastaré události, jež nutí čtenáře neustále zůstávat ve střehu, aby mu neuteklo něco důležitého.
Celkově je tedy možné říci, že druhý díl trilogie Řeč kamenů kvalitou o stupínek převyšuje svého předchůdce. Výrazněji se tu projevuje jeho temnější vyznění a také posuny a změny v myšlení i jednání, k nimž dochází u jednotlivých postav. Příznivci klasické hrdinské fantasy tedy rozhodně nebudou zklamáni, a to už vůbec nemluvím o těch, kterým se první díl líbil. Jsem docela zvědavý, jak autor hodlá celý příběh dokončit v závěrečné knize Bílý plášť.
- Robert Carter: Tanec obrů
- překlad: Miloš Komanec
- obálka: Valentino Sani
- vydal: Baronet, Praha 2007
- 606 stran / 289 Kč
