Malé tuzemské nakladatelství Medusa, projekt překladatele Romana Tilcera, se snaží dávat hlas obětem a přeživším – než se totiž bájná Medusa stala obávanou stvůrou, byla nevinnou dívkou zneužitou mocnějšími silami. V maloformátových jednohubkách dle svých slov cílí na syrovou lyriku, brutální upřímnost a mistrné vypravěčství. Po sugestivním počinu Anyi Martin nazvaném Tráva nyní vydalo poctu Lovecraftovi pojmenovanou Ta, co jde první od neméně zajímavé Livie Llewellyn.

Stejně jako v případě Trávy jde i u Té, co jde první rozsahem spíše o novelu – jakousi kratší hříčku, která působí jako špička ledovce, pod níž se skrývá mnohem masivnější podhoubí autorčina talentu a jejích žánrových možností. V novince se ocitáme v druhé polovině jednadvacátého století ve sluncem rozpáleném světě, kde lovecraftovská monstra existují, ale ještě se pořádně nenarodila. To se však možná brzy změní. Ministerstvo porodnictví totiž rozhodlo, že monstrózní město Obsidie se brzy stane dějištěm Epochy II. Co to znamená, to nikdo netuší. A rozhodně to netuší Alex, dívka zdánlivě bez magických schopností pracující pro nakladatelství čarovných lexikonů. Ještěže má Alex jiné vlohy. Doslova vražedné.

Stojí v kuchyňce u okna, sleduje, jak doběla rozpálený svět venku s hukotem hoří, a čeká, až se to, co je v troubě, prodere dvířky. Nedělala to ona – sotva zvládne dát zbytky jídla do hrčící ledničky, natož aby vařila –, v troubě se nicméně cosi probouzí ke žhavému, zlostnému životu. (…) A zemskou kůrou se po celou dobu prodírá jakási vibrující, drnčící masa a vysílá jí do kostí vlny energie, ze které jí jektají zuby. (str. 75)

Jak v předmluvě útlého svazku Ta, co jde první praví Laird Barron, každý moderní spisovatel hororu se musí popasovat s hypnotickým dědictvím Howarda Phillipse Lovecrafta a jeho nádherného kosmického děsu. Livia Llewellyn na to jde po svém – vypůjčuje si od klíčové postavy žánru řadu motivů, dodává ovšem vlastní a umně je splétá do příběhu z nedaleké budoucnosti, který začíná velmi jednoduše a postupně graduje k větším a větším šílenostem. Sympatická hrdinka i její obludné město skrývají nejedno tajemství, a i sama autorka vytáhne z rukávu karty, které by nezkušený čtenář jen těžko čekal. Krátký příběh odsýpá, čtivý jazyk baví ordinérními obrazy, které nečekaně dostávají hororovou hloubku (viz citát), a vše směřuje ke zcela zásadnímu vyvrcholení.

Již z podstaty toho, že jde o novelu, nemá autorka příliš prostoru na rozvedení mnoha témat, která by si to zasloužily. Ostatně sama v doslovu přiznává, že při psaní textu šlo spíše o výron frustrace z vlastní životní situace (hádáte správně, i ona pracovala v nakladatelství), podbarvený sugestivním hororovým pozadím. I tento krátký fragment však dává jako výše zmiňovaný ledovec tušit, že tady je ložisko talentu, které by si stálo za to vytěžit. Nejlépe s důkladným pokračováním ze světa, který tady autorka stihla jen lehce nastínit.

Livia Llewellyn v pěti bodech

1. Pochází z Anchorage na Aljašce.
2. Dříve pracovala v nakladatelství Tor v New Yorku, později se živila jako sekretářka.
3. Píše od roku 2005 a na kontě má od té doby kolem 30 povídek, z nichž část shrnula do sbírek Engines of Desire: Tales of Love & Other Horrors (2011) a Furnace (2016).
4. Za svou tvorbu zatím získala několik nominací na Cenu Shirley Jacksonové udělované nejlepším americkým hororům a temným fantasy. V roce 2020 také obdržela cenu Cenu Edgar, nesoucí jméno E. A. Poea.
5. Autorka publikuje nové informace o své tvorbě na stránkách www.liviallewellyn.com a také na Twitteru (@thenuminous1) a Instagramu (@liviallewellyn).

V krátkém odstupu tak nakladatelství Medusa, vhodně se doplňující s podobnými projekty Jakuba Němečka (Gnóm) a Milana Žáčka (Carcossa), vydává již druhý velmi zajímavý titul autorky, která dosud v Česku nebyla známá, a velmi dobře dostává svému cíli dodávat prostor obětem a přeživším. Nezbývá než vyhlížet, co dalšího přinese.

• Livia Llewellyn: Ta, co jde první
• Medusa, 2022
• překlad: Roman Tilcer
• obálka: Santiago Betancur
• 164 stran, 279 Kč