Studená krev, Hanina Veselá
 |
Pán zmutovaných stvůr a bůh krutosti s úsměvem na rtech, to všechno je Drik, Oranžový. Telepatka Magnólie nemohla natrefit na lstivějšího protivníka. Rozehrají spolu nebezpečnou partii, během níž se Magnólie snaží z Drikova područí vymanit temného druida, jehož má za úkol zachránit. Drik se na oplátku snaží získat Magnólii jako svou služebnici, možná i něco víc… A nikdo se neptá, co chce temný druid.
Studená krev je samostatnou novelkou o telepatce Magnólii, se kterou se čtenáři mohli seznámit koncem minulé zimy, v románu Magnólie a démon.
„Kdybych si chtěla z našeho pantheonu vybrat bytost, kterou bych uctívala, přála bych si, aby vypadala jako ty, pane. Ale…“
„Ale co?“ vložil do svého úsměvu tolik krutosti, až jsem se zachvěla.
„Předtím bych ji zahubila pomocí tenké jehly. Vpíchla bych ji do mozku a tělo nabalzamovala. Teprve pak bych takovou bytost uctívala. Jako maskota.“
Jeho tvář konečně získala barvu. Tak náhlé zčervenání mívá na svědomí buď stud, nebo hněv. Počítám, že o první se nejednalo.
„To byl samozřejmě vtip.“ Sklonila jsem hlavu a přemýšlela o tetování, kterým mě obdařil Agamor. Možná ho použiju dřív, než bych se nadála. „Jsem nekromantka, pane.“
„Ach tak. A já už tě chtěl zabít.“ Dračí lord vstal a vycenil chrup. Smál se sytým, snad až příliš upřímným smíchem. „Pomalu, s citem. Líbíš se mi. Poslední dobou ke mně moc lidí nechodí. Podle některých jsem blázen. Nehihněj se, na tom není nic legračního.“
„Omlouvám se, pane. My nekromanti máme specifický smysl pro humor.“
„Vážně?“ shrnul si pramen zářivě oranžových vlasů z čela a usedl zpátky na trůn, vytesaný do podoby dračí tlamy. „Řekni mi, co ještě se o mně povídá?“
„Báby vyslovují tvé jméno, když chtějí postrašit děcka.“
Shlížel na mě ze svých výšin, oděn v bohatém rouchu vyšívaném zlatem a perlami:
„Co přesně říkají?“
„Říkají: Když budeš zlobit, přilétne šílený drak a hodí tě do jámy plné masožravých červů.“
„Šílený drak?“ zopakoval nevěřícně.
„Ano, pane. Šílený drak, Běs z Krvavé džungle. Na vlastní uši jsem to slyšela.“
Namířil na mě žezlo, posázené vybroušenými kameny. Podobaly se krvavým krůpějím. „Ty se mi posmíváš!“ Jeho moc mě srazila ze stupínků a neviditelná ruka udeřila. Důkladně, přes tvář.
Vstala jsem a mnula si postižené místo.
Ozval se smích z mnoha hrdel. Drikův patolízalský dvůr.
Ubožáci! Ale zatím po mně neplivou. To je dobře. Nerada za sebou nechávám smrt, kterou si nikdo neobjednal.
„Pane, jen jsem ti odpověděla,“ mumlala jsem s rukou na napuchlé tváři.
„Vzácnější hosty než ty jsem za mnohem lépe zvolená slova hodil červům,“ hrozil mi žezlem, ale do jeho šedozelených očí se zase vrátil smích; tichý a bezcitný.
Nemyslím, že by pár mnohonožek bylo horších než to, co mi udělal ten zatracený druid. Nahlas jsem pronesla: „Taky říkali, že seš génius. Zotročil sis přírodu, aby ti sloužila. Myslím, že tohle je to, co lidem i bohům leží v žaludku.“
Naklonil hlavu ke straně, aby mě mohl lépe pozorovat, a pobaveně zamrkal: „Odkud že jsi?“
„Z Plaveny, pane. Jmenuji se Magnólie.“ Jaké zvířátko jsem pro bytost jako on – papoušek v zlaté kleci, nebo laboratorní myška? Doufám, že to, co mu déle vydrží.
„Magnólie? Jako ten keř?“ zeptal se.
„Raději zůstávám při oslovení Magna.“
„Máš drzé čelo, rusé vlasy a bledou pleť. Nebýt těch pih, shledal bych tě přitažlivou. Nuže…, nekromantko Magno z Plaveny, věřím ti. Ani pach pralesa, kterým jsi prošla, nemůže zastřít vůni moře. Cítím ji z tvé pokožky.“ Při těch slovech nepatrně pohnul chřípím. „V jednom mi ale lžeš, a to nestrpím. Mistři nekromancie nejsou cítit solí. Jsou stejně jako jejich materiál nasáklí smrtí a rozkladem. Ty to v sobě nemáš.“
Rychle jsem si vybavila Agamorova slova:
Dračí lord, Drik Oranžový, je mocný, živelný a absolutně nepředvídatelný. Nedokážu říct, jaká z jeho podob je nebezpečnější. Zda temný druid, či drak. Temný druid dokáže živé věci rozřezat na malé části a hrát si s nimi, dokud výsledná skládanka nenaplní jeho zrůdný sen. Oranžový drak se snese z výšin jako uragán a jeho dech změní vše živé v dosahu na popel a prach. Ať už ale na sebe vezme jakoukoliv z podob, vždycky je před svým protivníkem o krok napřed. Má kruté oči, které dohlédnou až na dno lidské duše.
„Je to pár let, co jsem naposledy oživovala,“ přiznala jsem. „Už dlouho se živím jinak. Jsem psionička.“
„C… co-o?“ protáhl a jeho nedůvěra ještě o maličko vzrostla.
„Parazituji na myslích druhých,“ vysvětlila jsem. „Čtu lidem myšlenky a ovládám je. Samozřejmě za peníze. Původně to mělo být překvapení, pane.“
Po této odpovědi mě Drik Oranžový, dračí lord a pán nad Jižním hvozdem, propustil.
~ ~ ~
Líbil se mi palác, stojící v srdci pralesa jako vítězství lidského ducha a pořádku uprostřed přebujelého chaosu. Ale jeho majitel s vlasy jásavými jako pomerančová slupka, kterou upustila opice, a náladou proměnlivější než proudy Vnitřního moře se mi nelíbil ani za mák.
Dostala jsem komůrku kousíček od pokojů Drikova nekromanta, mistra Uruše.
Nejspíš znamení přízně. Já to tak ale nevnímala. Tvář mě pořád pálila. Ale proti Agamorově magii to bylo hovno.
Seschlý nekromant toužil po podobně založené nátuře. Při první vhodné chvilce mě poctil návštěvou.
„Paní Magno,“ zasípal a bez vyzvání se uvelebil v nejpohodlnějším z křesel. „Jsem rád, že se náš obor rozrůstá. Za mejch mladejch let nad mrtvejma slečínky ohrnovaly nos. Časy se měnej, joj!“ liboval si.
Pochopila jsem. Drikův palác je velkolepý. Velkolepý, ale svým způsobem pustší než duny pouště. Kdy naposled ten stařík s někým mluvil?
„Na co se specializuješ, mistře Uruši?“ hodila jsem jen tak do placu.
„Animační rituál. Oživení mrtvého a vrácení duše zpátky do těla.“ Neřekl to jako někdo, kdo si touží jen tak popovídat.
„S pomocí ametystů a run?“
„Přesně tak. Můj pán Drik své nepřátele zabíjí s chutí. Občas ale jedná impulsivně. Když není tělo příliš zdevastované, dokážu je poslepovat. Zachytím v astrálu putující duši a posadím ji zpátky do skeletu.“
„A co na to ti mrtví?“ rýpla jsem si.
„Paní Magno, Drik nepracuje s žádnými svatoušky. Ty lidi dobře věděj, co je po smrti čeká. Boží soud a Jámy věčného zatracení. Pokud mají na výběr, vrátí se do Přírodní úrovně.“
„Tím svůj osud oddálí, ale nevyhnou se mu,“ namítla jsem.
„To není tak jisté,“ oponoval mi. „Můžou tu zůstat skryti před vůlí bohů – navždy.“
„Jako Drik?“
„Nenáleží mi hodnotit pánovy kroky,“ odpověděl odměřeně. Byl tu dlouho, ale pořád se bál.
„Pouštět hrůzu nepochybně umí,“ ušklíbla jsem se.
„A co umíš ty – kromě úsměvu, kterej popletl i jeho?“
Aha, takže nekrouš už byl na drbu.
„Nepopletl ho, ale to je fuk. Mohu se podívat na tvou minulost, a když budeš souhlasit, odhalím i něco z tvé budoucnosti, mistře Uruši.“
„Ty opravdu ovládáš čtení myšlenek?“
Usmála jsem se: „A nejen to. Podej mi své ruce.“
„Mám se svěřit tvé péči? Můj mozek je křehkej!“
„A jak by ses chtěl jinak něco dozvědět? Přece by ses nebál. V tvém věku? Jsem neškodná. Kdyby ses necítil, vrazíš mi jehlu do mozku a zanimuješ mě.“ Dotkla jsem se nekromantových vyzáblých prstů a zvážněla: „Pokud nebudeš spokojen, stačí zamrkat. Nechám toho.“
Po těch slovech jsem pohlédla do jediné živé části jeho tváře – tmavých očí. Byly jako uhlíky. Jako bezedné jámy v jezeře Yrakan. Jak jsem mohla doufat, že mě ten pohled nepošpiní?
„Ty pro Drika děláš opravdu dlouho?“
„Byl jsem ještě kluk, když mě polomrtvého objevil.“
Ušklíbla jsem se. Takže nekromant samouk, vděčný svému vězniteli.
„Utopil jsi celé mládí v lesích. To je smutné, mistře Uruši. Mohl jsi vystudovat magii a být někým jiným. Nebo pracovat pro Nekromantskou hansu a trochu si vydělat. Měl jsi talent a něco z té moci ti zůstalo. Kdybych tě naštvala, špatně by to dopadlo pro nás oba.“
„Vím, co jsem ztratil, Magno.“
„To je fajn. Já to třeba nevím. I když to určitě byla spousta báječných věcí. Ale dýcháš. Pořád ještě můžeš ztrácet, ale taky získávat. Opusť tuhle díru a najdi lidi, kteří by si tě vážili. Copak se nechceš smířit s bohy?“
„Sama víš, že mě Drik nepustí. Zavřel by mě do jedný ze svejch komnat bolesti a nechal zaživa shnít. A bohové? Ti tak snadno neodpouštěj.“
„Možná ne. Ostatně, já nejsem kněz. Nemohu mluvit za vyšší instanci. Ale zkusil jsi to?“
- Hanina Veselá: Studená krev
- Mytago, 2013
- obálka: Eva Mária Ondová
- e-book, 100 stran, zdarma na www.palmknihy.cz