Stryga, Vlado Ríša
 |
Vlado Ríša se už podruhé věnuje mapování příběhů rytíře Bruna Zweigsta, řečeného Bruncvík. Tentokrát čtenářům předkládá čtyři epizody z různých etap jeho žití od zeleného mládí až po zodpovědnou mužnost.
První povídka, v níž Bruncvík právě dosáhl šestnácti let, má název Pražská strašidla. O ta se také převážně jedná, i když to nejsou pokaždé jen duchové, skřítci, víly a podobní tvorové. I člověk se může stát pěkně strašidelným tvorem, zvlášť když jeho úmysly mohou mít ničivější dopad než probuzení zombie (v našich kulturních souvislostech by to byla spíš mora, ale tady se nedočkáte vlastně ani jedné z nich). Bruno a jeho přátelé Spytihněv a kralevic Václav se mimoděk zapletou do kriminálního případu pomsty na příliš úspěšném pěvci milostných písní, který rozřeší nejen díky své rytířské, ale i alchymistické a magické zdatnosti.
Následuje další kriminální záhada: zmizení vlámského malíře Mistra Jana van Eykerse, který v Čechách pobýval na pozvání krále. Příběh, příznačně nazvaný Obrazy, obrazy, se odehrává mimo Prahu v okolí hradu Skácova, a jak už to tak bývá, k vyřešení záhady nebude potřeba pouze svalů (ovšem bez nich to také nepůjde), ale také znalostí i čarování. V závěru se do děje zapojí ta, která byla využita pro titul celé knihy i třetí povídky: Stryga.
Konkrétně se ve třetí povídce jedná o osiřelou dceru strygy z povídky Obrazy, obrazy, kterou jako součást doprovodu Jany z Liběnic veze Bruno do Suzdalu Volodymyrovi z Vruči, příteli svého učitele Rollanda z Arkenu. Cesta na Ukrajinu je dlouhá, nebezpečí číhá na každém kroku a ani bohatý doprovod knížecí nevěsty není bezpečný před úklady těch, kteří knížeti Borisovi nepřejí. Bruno již není tím zelenáčem z povídky první, vždyť má za sebou několik cest po Evropě, ale stále ještě je ochotný vrhat se po hlavě do každého dobrodružství, které se naskytne.
Sbírku uzavírá Únos, příběh z doby, kdy je z Bruna nejen dvořan a důstojný nástupce svého již zemřelého otce Stillfreda, ale také dobrý manžel a otec rodiny. Jako takový cítí zodpovědnost za její blaho a vydává se na obhlídku panství, které mu za vykonané služby král věnoval. Samozřejmě se to neobejde bez dobrodružství, z nichž prvním je únos zmiňovaný v titulu povídky: prakticky před očima manžela je unesena Brunova žena a tento zločin se stane počátkem celé řady dalších nečekaných odhalení, z nichž nejzávažnějším je připravované spiknutí proti panovníkovi. Bruno se může vrátit do Prahy spokojen, že opět posloužil svému králi i učiteli Rollandovi, a kazí mu to jen skutečnost, že přišel o svého věrného lva Lea.
Po přečtení všech čtyř příběhů jsem trochu na rozpacích. Hrdina inspirovaný „českými“ pověstmi zapadá do současného trendu, v němž se nejen čeští, ale středoevropští autoři vůbec vyrovnávají se snad již odeznělou vlnou keltománie a příběhů „Artuš stokrát jinak“. Jenže ze zde předkládané kombinace rytíře, učence a trochu i kouzelníka mám smíšené pocity. S takovou výbavou by měl být roven jiným zářným hrdinům z rodu Cida, Rolanda nebo (když se vrátím k těm Keltům) Galahada, měl by být ikonou, k níž ostatní vzhlížejí, nebo ji naopak stejně urputně nenávidí..
Autorův styl ovšem něco takového nedovoluje. Trvale si od hrdiny udržuje odstup, jeho konání líčí někdy přímo odtažitě, bez zaujetí a, přiznejme si, celkem nudně. Už první část příhod z Bruncvíkova života byla přijata jak čtenáři, tak recenzenty dost vlažně a ani tento druhý výběr z jeho osudů na tom nic nezmění. Ríšovu Bruncvíkovi chybí něco, čím je vybaven třeba Červenákův Ilja Muromec, Sapkowského Reynevan nebo Žambochův Koniáš: jiskra, šarm či esprit – a hlavně zaujetí autorů postavami, jejichž osudy líčí. Bruncvík je sice jistě rytířem bez bázně a hany, zároveň oplývá znalostmi, které rytíři běžně nemívají, ale na rozdíl od rozverného Reynevana, cílevědomého Ilji či záhadného Koniáše jeho určujícím rysem je… šeď. Nezmění to ani občasné vtípky na účet dneška, jako je třeba jméno mladého malíře a žáka Jana van Eykerse (Miláno Fibigerius).
Nemůžu se zbavit dojmu, že k Brunovu stvoření autor přistoupil ne z nějakého vnitřního puzení, ale pouze na základě jednoduché úvahy: fantasy inspirovaná domácími pověstmi je teď v kurzu, honem si přihřejme svou polívčičku, třeba se to ujme. Při vší úctě k Vladovi Ríšovi: tak zvučné jméno, aby mu to bez odhalení prošlo, přece jen nemá. Ovšem kdyby se jmenoval třeba… třeba Roger Zelazny… to by pak byla jiná.
- Vlado Ríša: Stryga
- vydal: Klub Julese Vernea, Praha 2008
- obálka: Milan Fibiger
- 300 stran / 229 Kč
