Že neznáte Zeměplochu? To je ale kardinální chyba! Nejbáječnější místo ve všech existujících vesmírech! Osm ročních období! Osmá barva duhy, magická oktarína! Už vás nebaví bungee jumping nebo paragliding? V džungli plné jedovatých pavouků a dravých šelem zíváte nudou? V tom případě neváhejte a vydejte se na Zeměplochu. Vím, o čem mluvím. Společně s přítelem Dvoukvítkem, prvním místním turistou, a jeho Zavazadlem jsme ji procestovali křížem krážem a zažili tolik dobrodružství, že jeden normální lidský život by na ně byl za normálních okolností málo.

A vidíte, nebýt Terryho Pratchetta, který zeměplošské kroniky pečlivě sepisuje už více než dvě desetiletí, tak by se o takové skvostné adrenalinové destinaci nikdo nedozvěděl. Všechno to začalo před lety nenápadnou a útlou Barvou kouzel a dnes už je knih o Zeměploše kolem čtyřiceti. Nedá se to přesně spočítat, protože série se nafukuje, rozrůstá a bují do všech rozměrů a alternativních světů. Zeměplocha je v kurzu, Zeměplocha je kult. A když už jí čirou náhodou nepropadnete, je dobré o ní aspoň něco vědět.

Ankh-Morpork a všechna jeho kouzla
Bylo nebylo… (Ve vzdáleném, starobylém seskupení rozměrů, v astrální rovině, která původně vůbec nebyla určena k pohybu, se zachvěly a rozdělily spletené hvězdné mlhy… Tam přichází želva, Velká A´Tuin, a pomalu se prodírá mezihvězdnými proudy, nemotorné končetiny obaleny jinovatkou zmrzlého vodíku a prastarý krunýř zbrázděný krátery po dopadu meteoritů. Oči velikosti moří, zakalené revmatismem a prachem rozpadlých asteroidů, upírá neochvějně k Osudu… čtyři obrovští sloni stojí na krunýři želvy, na jejichž mohutných, hvězdami ožehlých hřbetech spočívá koláč Světa… Barva kouzel). Je to setsakra pestrý svět, to mi věřte… A úplně placatý.
Stojím s čarodějem Mrakoplašem v centru všeho. Dvojměstí Ankh-Morpork na břehu Kruhového moře. Pode mnou protéká, nebo se spíš pozvolna přelévá, řeka Ankh, plná špíny, splašků, bahna a mrtvol, voda v ní se podobá spíše asfaltu. Za mnou netrpělivě přešlapuje Dvojkvítkem zapůjčené Zavazadlo. Obrovská truhla s mnoha nožičkami vyrobená z dřeva Myslícího hruškovníku. (Mezi mnoha kouzelnými vlastnostmi, které Zavazadlo mělo, byla jedna velmi jednoduchá a nezáludná: člověka, kterého si zvolilo za majitele, následovalo kamkoliv… chovalo také výjimečně silný ochranný reflex, který uplatňovalo vůči každému, kdo se pokusil jeho majiteli ublížit… „Má rádo smažené brambůrky,“ pochlubil se Mrakoplaš… „No, to by bylo možná trochu přehnané, ale žere to smažené brambůrky.“ „A co lidi?“ „Jo a lidi. Asi patnáct, co si zatím pamatuju… taky ti to pere. Strčíš do toho šaty a vytáhneš je vypraný a vyžehlený.“ „A jsou na nich krvavé skvrny?“ „Víš, to je další taková srandovní věc… Nejsou.“ Magický prazdroj). Kdesi za rohem Kolík Aťsepicnu, prodavač masových pirohů a párků v rohlíku, hlasitě nabízí své zboží, vyrobené z kdoví čeho… Krysy jsou ta nejpřitažlivější možnost.

Míjíme palác Patricije, lorda Vetinariho, obklopený zahradami… (…které byly ve všech známých příručkách o zahradničení uváděny pod hlavičkou „Odstrašující příklady“ nebo „Jak to nedělat“. Rozkládaly se právě tady… díky notoricky nechvalně proslulému zahradnímu architektu a všestrannému vynálezci Zatracenému Hlupci Johnsonovi… sluneční hodiny čas od času vybuchovaly, šílené dlažby pěšin už dávno spáchaly sebevraždu a… zahradní nábytek z kovaného železa se při třech příležitostech roztekl… Zajímavé časy) Snažíme se být nenápadní, s lordem Vetinarim si není radno zahrávat. Na ulici se vyhýbáme barbarům, toužícím zapsat se do dějin nějakým tím hrdinským skutkem, potkáváme trpaslíky – nebo snad trpaslice? Těžko říct, za plnovousem je od sebe těžko rozeznáte. Míjíme obrovské trolly, kteří se snaží skrývat před sluncem, protože čím je větší zima, tím lépe jim funguje mozek a tím méně se podobají balvanům. Ze střech na nás pokřikují zlomyslné chrliče. Rozhlížíme se kolem sebe, protože po městě se v utajení pohybuje plno členů nejtajemnějšího z řemeslných cechů – cechu vrahů. „Nedali byste malýmu pejskovi něco k zakousnutí?“ ozve se nám pod nohama. Mluvící voříšek Gaspoda sedí na dlažbě přímo proti mně a vrtí ocasem.
Zpoza rohu se vynoří nezaměnitelná dvojice členů Městské hlídky kapitána Elánia – seržant Fred Tračník a desátník Noby Nóblhóch, a Gaspoda se raději odplíží. (Kráčeli jako lidé, kteří na to mají celý den. Vybrali si tuhle konkrétní ulici, protože byla široká a plná lidí… V horších částech města, uvažovali logicky Tračník s Nóblhóchem, nikdy nebyl zvláštní klid, to znamená, že je zbytečné se ho tam pokoušet udržet… zatímco na těchto ulicích je klidu, míru a pokoje ažaž, a to všechno bylo třeba udržovat… BUCH!)
Jakmile projdou, zkontroluji si obsah kapes. Noby byl asi příliš zabraný do hovoru o své nové přítelkyni, tanečnici u tyče Táni, protože mi nic nechybí.

Neviditelná univerzita, tajemný Hex
Procházíme ulicí Alchymistů. Odevšad se ozývají výbuchy, ale to je v pořádku, protože… (Bylo to něco, co v ulici Alchymistů čekáte. Lidé v nejbližším sousedství dávali přednost výbuchům, které jste poznali okamžitě a jež byly hned pryč. Byly rozhodně mnohem lepší než zápachy, které se za vámi plížily velice zákeřně. Výbuchy byly součástí místního panorámatu, tedy aspoň toho, co z něj zbývalo… Pohyblivé obrázky)
Neviditelná univerzita už je blízko. Vejít dovnitř není ani zdaleka tak nebezpečné jako dřív. Univerzitě vládne rukou pevnou a jistou arcikancléř Vzoromil Výsměšek a mágové se už navzájem nevraždí. Tedy aspoň ne tak moc. Míříme do hlavního sálu univerzitní knihovny. Na stole sedí Knihovník a loupe si banán. Kolem hlavy mi proletí starý grimoár, jiné knihy zlověstně syčí a jiskří. „Ook,“ praví Knihovník, neboť je to orangutan.

(Magická nehoda přeměnila hlavního knihovníka Neviditelné univerzity v orangutana. Ten až do dnešního dne odolal úspěšně všem pokusům vrátit mu jeho původní podobu. Zamlouvají se mu jeho hbité dlouhé ruce, chápavé nohy a právo drbat se na veřejnosti, ale ze všeho nejvíc se mu líbí to, že veškeré otázky jeho bytí se soustředily do jediného problému – totiž odkud se vynoří další banán… Magický prazdroj)
Míříme za jedním z nejmladších mágů, Rozšafínem Ctibumem a jeho zázračným strojem, Hexem. Potkáváme kvestora univerzity. Právě si rozsypal po zemi pilulky pro uklidnění vyrobené ze sušených žab, a tak pobíhá po čtyřech a sbírá je do malé zelené krabičky. (Část Hexu představoval hodinový stroj. Velký kus tvořila rozlehlá mravenčí farma a složitě cílevědomý pohyb mravenců bludištěm skleněných trubek byl nejdůležitější součástí celého zařízení… uprostřed toho všeho si postavila hnízdo myš a bylo jí povoleno, aby se stala stabilní součástkou, protože když ji vyndali, přestala celá věc fungovat… Ctibum usedl ke klávesnici. Byla skoro tak velká jako celý zbytek Hexu, aby se na ni vešly všechny potřebné páky a armatury. Rozličné klávesy umožňovaly zasunutí různě děrovaných kartiček do štěrbin, a tak mravencům uzavíraly staré a otevíraly nové cesty… Zajímavé časy).
Vytahuji svůj speciální ikonograf, tedy něco jako zeměplošský fotoaparát, abych tu úžasnou věc zaznamenal. Zmáčknu knoflík, ale… (…těsně před očima se mu otevřela dosud neviditelná dvířka. Z nich se vyklonil malý, zelený a neuvěřitelně bradavičnatý humanoidek, strčil mu pod nos pařátek, ve kterém svíral barvami pokrytou paletu, a zaječel mu přímo do obličeje: „Nemám růžovou, jasný!?“ Barva kouzel)

Cesta do Lancre a ještě o kus dál, k Okraji
Na sever vyrážím poštovním dostavníkem už sám. Chci vidět místa, kde působí legendární trio čarodějek. Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová a Magráta Česneková, toho času královna Lancre.
Země krále Verence jenom kvete. Zbavili se lorda Felmeta, který zavraždil starého krále a chystal se úkladně sprovodit ze světa i jeho syna, krále současného, a přitom vykřikoval podivné verše jako ze Shakespearova Mackbetha (Šašek strčil ruku do rukávu a vytáhl odtud špinavý červenožlutý kapesník ozdobený vyšitými rolničkami… „Je tohle dýka, co tu vidím tanout, a jílcem ke mně?“ zamumlal Felmet. „Ehm. Ne, můj pane. To je jenom kapesník…“ Soudné sestry) a neustále si myl a šmirgloval ruce, na nichž viděl krev, tak dlouho, až si je celé zkrvavil. Zbavili se i nechtěné návštěvy z nedalekého Überwaldu, která všem doslova pila krev. (Upíři nejsou od přírody tvorové ochotní ke spolupráci… Každý další upír je potenciální konkurent u jídla… Upíři jsou od přírody družní jako žraloci. On mezi žraloky a upíry není zas tak velký rozdíl, snad až na to, že ti první neumějí mluvit… Carpe jugulum).
K horám Beraní hlavy docházím pěšky. Sem už dostavník nejezdí. Ve vesnici Kyselá Prdel, proslulé dlouhými a tuhými zimami, odkud pochází první zeměplošská žena-mág, Esk, vím, že mi k cíli chybí už jen asi dva kilometry. Cesta vede vzhůru k podivnému stavení. (Čarodějčin dům se skládal z tolika nadstaveb a přístavků, že bylo skoro nemožné odhadnout, jak vypadal původní domek, pokud tam vůbec kdy nějaký byl… byl obklopen hustými záhony něčeho… byly to rostliny silně pochybného původu a tvarů – chlupaté, přikrčené, zdvojené, s podivnými květy, plody pronikavých barev nebo podezřele velkými a naběhlými lusky a tobolkami… Čaroprávnost) Domek vypadá opuštěně a prázdně. Klíč leží jako vždycky na malé římse nad dveřmi. Odemykám a vstupuji dovnitř.

(Bábi ležela v posteli a ruce měla pevně zkřížené na hrudi… Obličej byl šedý a pohublý… Čaroprávnost.) Na krku má Bábi tabulku z lepenky a na ní je uhlem napsáno (Já pořád ještě nejsem mrtvá… Carpe Jugulum). Kdesi v lese nedaleko odtud houká sova… Mysli sov si Bábi vypůjčovala vždycky ráda.
Vracím se na jih. Má cesta pokračuje přes pouštní Efebe s druhou největší knihovnou na Zeměploše. Tedy dokud nevyhořela. A mnoha filozofy s absolutně různými názory na život a svět. („…jednak jsou tady xenonisté… ti tvrdí, že svět je ve své podstatě velmi složitý a náhodný. Pak jsou tady okolikiáni. Ti naopak zastávají názor, že svět je ve své podstatě velmi jednoduchý a řídí se jistými danými zákony. A pak jsem tady já… a říkám, že ve své podstatě je to starý dobrý zábavný svět. A není na něm dost pití…“ Malí bohové). Projíždím Klač, který chtěl nedávno s Ankh-Morporkem válčit o ostrov Lepš. V okamžiku nejhorším, když už měl Anhk-Morpork podepsat kapitulaci, díky lordu Vetinarimu a geniálnímu vynálezci výbušnin Leonardu da Quirm, Lepš jaksi… přestal existovat.
Tak jako kdysi Mrakoplaš s Dvoukvítkem a Zavazadlem přeplouvám Okrajový oceán. Chci vidět místo, kde Zeměplocha končí. A je opravdu placatá, jak všichni tvrdí?
Ocitám se v zemi Krull na Okraji. (Až na kraji města se nacházel obrovský amfiteátr s místy pro několik desítek tisíc lidí. Aréna byla půlkruhovitá z toho prostého důvodu, aby zajistila co nejdokonalejší výhled na moře oblaků, které se vznášelo nad Okrajem hluboko dole… Barva kouzel) Nastupuji do lodi pevně usazené v kolejnicích mířících k Okraji. Cítím, jak se plavidlo dává do pohybu. Stále rychleji a rychleji. Nořím se do mračen. Nic nevidím… přepadávám přes Okraj… někde pode mnou pluje vesmírem netečná a elegantní želva, Velká A´Tuin. Na poslední chvíli se něčeho zachytávám… Z mlhy se vynořuje nezřetelná postava. Černý plášť s kápí, prázdné oční důlky a přes rameno kosa. To nemůže být nikdo jiný než nejtajemnější obyvatel Zeměplochy, samotný Smrť!
(„BYL BYS UŽ KONEČNĚ TAK LASKAV A PUSTIL SE? NEMÁM ČAS TADY VYSEDÁVAT CELÝ DEN…“ Barva kouzel)

Zde zápisky našeho zvláštního zpravodaje ze Zeměplochy bohužel končí. S politováním musíme konstatovat, že ani zdaleka nedokázaly postihnout krásu a bohatost zážitků, jež lze na tomto výjimečném místě zažít. Tak kupříkladu. Víte, v čem vynikají Igorové? Proč si i Smrť musí občas vzít dovolenou? Co zpívá velitel Elánius svému malému synkovi každý večer před spaním? Jaká tajemství skrývá Svatý les… tedy vlastně Holy Wood? Kdo to jsou Nac Mac Fíglové? O co jde Barbaru Cohenovi, toho času v důchodovém věku? Jak vypadá neprobádaný kontinent XXXX? Jaký je pravý původ Karotky Rudykopalssona? Co všechno se dá naučit v cechu vrahů? Nevíte? Odpovědi vás překvapí! Stačí málo! Stát se na několik dní členem Městské hlídky! A navštívit s ní úžasnou Zeměplochu!

Dodatky

Zeměplošské knihy a série
Základní cyklus dnes čítá třicet dvě knihy, první byla Barva kouzel, zatím poslední Nadělat prachy! Hrdinové románů jsou různí, vracejí se, proplétají, mísí, případně se některými knihami jen mihnou. Nezřídka jsou díly zcela samostatné (Pyramidy, Erik, Malí bohové). Kromě postavy Smrtě, která se objevuje aspoň na okamžik snad v každé části a ve čtyřech z nich je v centru dění (Mort, Sekáč, Těžké melodično, Otec prasátek), lze vysledovat tři základní dějové linie. První a v poslední době nejčastější se týká ankh-morporské Městské hlídky v čele s kapitánem Samuelem Elániem (mimo jiné Stráže! Stráže!, Muži ve zbrani, Hrrr na ně!, Noční hlídka, BUCH!), druhá čarodějek z království Lancre, jejichž nepsanou vůdkyní je Bábi Zlopočasná (například Čaroprávnost, Soudné sestry, Čarodějky na cestách, Maškaráda, Carpe jugulum), a třetí čarodějů kolem Neviditelné univerzity, a to buď nejneschopnějšího ze všech, Mrakoplaše (Barva kouzel, Lehké fantastično, Magický prazdroj, Poslední kontinent), nebo přímo arcikancléře Vzoromila Výsměška a jeho podřízených (Pohyblivé obrázky, Těžké melodično, Zajímavé časy a další). Kromě základní série se k Zeměploše řadí také romány patřící k žánru „young adult fantasy“, ve třech z nich se jako hlavní hrdinka objevuje mladá čarodějka Tonička Bolavá (Svobodnej národ, Klobouk s oblohou, Zimoděj). Součástí cyklu jsou i doprovodné knihy jako Kuchařka Stařenky Oggové nebo Výtvarné umění Zeměplochy, které cimrmanovsky do detailů rozebírají různé aspekty vědy, kultury nebo gastronomie na Zeměploše, a v poslední době vyšly i diáře s Pratchettovým textem. Speciálním dílem pak byl Poslední hrdina, který vyšel vázaně, ilustrovaný a ve velkém formátu. Zeměplocha je rovněž neodmyslitelně spjata se dvěma výtvarníky. Před několika lety zesnulého Joshe Kirbyho, který vytvořil obálky všech knih až po Pátého elefanta, nahradil velký fanoušek cyklu Paul Kidby.

Někteří klíčoví hrdinové zeměplošských knih

Bábi Esme Zlopočasná – čarodějka z království Lancre, žije sama v horách Beraní hlavy, její magické dovednosti jsou založeny především na bylinkách, které pěstuje na své zahrádce, a na hlavologii, díky níž dokáže každého přesvědčit, že pravdu má právě ona. Často si vypůjčuje mysli zvířat a je nesmírně tvrdohlavá. Nikdy nebyla vdaná, vždy uvažuje racionálně. Zastává názor, že čím je něco víc hořké, tím to také lépe léčí. Není radno si ji znepřátelit. Jejími častými čarodějnickými souputnicemi jsou: Stařenka Gyta Oggová, povahový opak Bábi, nic lidského jí není cizí, pochovala tři manžely, porodila patnáct dětí, neustále ji obklopuje hejno vnoučat, má ráda veselé, i když poněkud vulgární písničky a doma pálený meruňkový šnaps. A Magráta Česneková, nenápadná dívka, a přesto se z ní nakonec stane královna, neboť se provdá za panovníka Lancre, Verence, kterému předtím s Bábi a Stařenkou zachránily život. Do stejného prostředí s Bábi patří ještě učednice Tonička Bolavá a Agnes Nulíčková, která v triu nahradila královskými povinnostmi zaneprázdněnou Magrátu.

Samuel Elánius – velitel Městské hlídky Ankh-Morporku, ze snůšky ztroskotanců, jako byli tlustý a hloupý seržant Fred Tračník a špinavý zlodějíček, desátník Noby Nóblhóch, vytvořil za pomocí zeměplošského Tarzana Karotky Rudykopalssona, tedy člověka vychovaného trpaslíky, fungující organizaci, jež se účinně stará o pořádek v ulicích města. Zároveň se zasloužil o to, že každá rasa Zeměplochy má v Hlídce svého zástupce. A tak je v ní vlkodlačice Angua, troll Navážka, golemové, Igor, chrliče, zombie, a v posledním díle dokonce i upírka. Elánius je ženatý, jeho manželka, lady Sibyla Berankinová, je proslulá chovatelka draků. Mají jediného syna, batole, o kterého se Elánius příkladně stará.

Mrakoplaš – nejneschopnější čaroděj na Zeměploše, se špičatým kloboukem, na němž je napsáno MÁK, což vysvětluje vše. Jím sláva Zeměplochy započala, v poslední době už z ní ale až na výjimky vymizel. Zbabělec, který umí jedinou věc pořádně – utíkat. Jako všichni čarodějové vyšel z Neviditelné univerzity sídlící v Ankh-Morporku. Té v současnosti vládne rukou pevnou a hlavou masivní a myšlenkám neprostupnou arcikancléř a bývalý mág sedmého stupně s praxí na venkově Vzoromil Výsměšek a jeho značně bizarní suita, již tvoří Knihovník, který je orangutan, s největší pravděpodobností inteligentní, dále psychicky nevyrovnaný kvestor, a jiné figurky – profesor Neurčitě mlhavých studií, starší pAsák, lektor Zaniklých run a mnozí další.

Patricij – vlastním jménem lord Havelock Vetinari, šedá eminence a svrchovaný vládce Ankh-Morporku, u něhož se sbíhají všechny nitky moci. Pokud se ve městě stane něco důležitého, je jisté, že v tom má prsty. Všichni se ho bojí, ale zároveň vědí, že bez něj by Ankh-Morpork ani zdaleka nefungoval tak, jak funguje. Zavedl ve městě cechovní systém. Vytvořením cechů zlodějů a vrahů pomohl dostat pod kontrolu zločinnost. (Znamená to… zapojit vůdce cechů do společenského života… povolit určité procento pouličních zločinů a pak přinutit náčelníky, aby tento stav udržovali pod pohrůžkou, že budou zbaveni svých nových společenských výhod a postavení společně s kusy vlastního těla… Soudné sestry)

Smrť – nesmrtelná antropomorfní personifikace, čili kostra, jeho HLAS je nezaměnitelný a rozpoznatelný na první pohled i v psaném textu, jezdí na koni z masa a krve místo tradičního kostlivce. (…protože ho už unavovalo neustále cestou zastavovat a přidělávat mu drátem jednotlivé kousky, které z něj opadávaly… Mort) Jeden ze symbolů Zeměplochy, neboť se objevuje prakticky v každém díle. Jasný důkaz toho, že i takováto entita může podléhat emocím a mít rodinné problémy. Jeho společníkem je Krysí smrť.

Terry Pratchett
Narodil se 28. dubna 1948 v Beacon­sfieldu v anglickém hrabství Bucks, dlouhá léta se živil jako novinář, pak byl tiskovým mluvčím elektrárenské společnosti Central Electricity Generating Board a v oblasti jeho působnosti byly tři atomové elektrárny. První povídku mu uveřejnili ve školním časopise, když mu bylo třináct, v roce 1971 se pak objevil román Kobercové (Talpress 2001), česky vyšla jeho přepracovaná verze z devadesátých let. Dalšími romány byla dvě sci-fi Odvrácená strana slunce (Magnet-Press 1997) a Strata (Magnet-Press 1997). Úvodní díl Úžasné Zeměplochy, Barva kouzel (Talpress 1993), vyšel v roce 1983 a Pratchetta proslavil především v rozhlase jako čtení na pokračování. Od roku 1987 je na volné noze a živí se psaním. Kromě Zeměplochy píše také fantastické knihy pro mládež, mimo jiné dvě trilogie – o trpaslících Nomech žijících v supermarketu (Velká jízda, Velký boj, Velký let – Magnet-Press 1996) a o Johnu Maxwellovi, chlapci s nadpřirozenými schopnostmi (Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo, Johnny a bomba, Johnny a mrtví – Talpress 1998 – 2000). Společně s Neilem Gaimanem vydal i humoristický román Dobrá znamení (Talpress 2000).
Je ženatý, s manželkou Lynn má dceru Rhiannu, o soukromí poskytuje jen minimálně informací, jako koníček uvádí „psaní, procházení, počítače, život“. Ví se o něm, že pěstoval masožravé rostliny, a podle všeho chová minimálně jednu kočku (o čemž sepsal společně s ilustrátorem Grayem Jolliffem knihu Nefalšovaná kočka (Talpress 1993).
V loňském roce oznámil, že trpí Alzheimerovou nemocí.

• Článek je převzat z magazínu Pevnost 9/2006.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).