Stroncium , Jiří Kulhánek
 |
Po dlouhém, předlouhém čekání se na pultech knihkupectví objevila nová knížka Jiřího Kulhánka, Stroncium. Je jiná než autorova předchozí tvorba, ale v mnohém zároveň stejná. Nesetkáte se sice s upíry ani s odkazy na jiné Kulhánkovy knihy. Zato zombií je v ní více než dost. Hodně ubylo černého humoru a cynických hlášek, ale ty, které zůstaly, stojí za to.
Děj knihy se řítí zběsile vpřed a téměř si není kde odechnout a trochu se zklidnit. Od první stránky na nás stříká krev ne po litrech, ale přímo po hektolitrech. Takový je postkatastrofický svět, v němž se ocitáme společně s Longinem Kandinskym, který má od začátku do konce jediný cíl – přežít.
Město Luxor, poslední výspa lidské civilizace, je pod smrtícími útoky tvorů (červů), kteří vznikli z pozůstatků nukleárního šílenství. Než se ale čtenář stačí s místem jakkoli sžít, zjistí společně s hlavním hrdinou, že tohle není pravá realita a že ta jeho je přece jen o něco lepší…
Tou je Země blízké budoucnosti, kde se v červenci roku 2015 prudce ochladilo a začal padat sníh. Po krátkém čase došlo k erupci prakticky všech sopek na tektonických zlomech. Popel a dým ve stratosféře zatáhly oponu nadobro. Teplota klesla na průměrných devadesát stupňů Celsia pod nulou. Začátkem prosince 2015 žil na Zemi poslední milion lidí z šestimiliardové populace a ti zoufale hledali místo, kde by se dalo přežít. To se nakonec podařilo najít v úkrytu mezi dvěma ledovci v městě Majesty.
V Majesty lidem pomáhají dva zásadní objevy. Prvním je stroncium, což je palivo, které dodalo lidstvu dostatečné množství energie. Druhým jsou tézetka, v oficiální terminologii „techničtí zaměstnanci“, v neoficiální pak „technozombie“…
Mé pocity ze Stroncia jsou velice rozporuplné. Je to kniha osobitá, velmi dobře napsaná, ale po tolika letech mlčení jsem od Jiřího Kulhánka čekal mnohem více. Autor román stvořil zcela evidentně pod vlivem filmu Matrix, což samo o sobě není špatné, ale nic se nesmí přehánět. Z mého hlediska se jednalo o první Kulhánkovo dílo, které se mi nepodařilo přečíst na jeden zátah a které mne nedokázalo pohltit. Ve srovnání s Temnými záblesky Martina Moudrého (alias Jaff) lze říct, že přes spoustu chyb a několik nudnějších pasáží, jež se v Moudrého knize objevily, jsem se více bavil u žáka mistra Kulhánka. A v některých okamžicích jsem si u Stroncia dokonce ani nebyl jistý, zda nečtu knihu od Štěpána Kopřivy.
Ten, kdo řadí do čela pomyslného žebříčku Kulhánkových knih na první místo Noční klub, bude s největší pravděpodobností Stronciem zklamán. Komu se ovšem nejvíce líbila Cesta krve či Divocí a zlí, bude nový román velebit a tvrdit, že se jedná o jedno z nejlepších autorových děl.
Možná je řešením přečíst si Stroncium po určité době znovu. Když už člověk ví, co může čekat, daleko spíš ocení hlášky typu: KUP SI COFOLU – VYHRAJ MRTVOLU! Jobugella! Nový řasový jogurt s extra velkými kousky tykadel! a podobně.
Nezbývá než si přát, že na další Kulhánkovu knihu nebudeme muset čekat tak dlouho a že bude minimálně stejně dobrá… nebo spíš ještě lepší než Stroncium. A že v ní rozhodně bude mnohem méně ledu a matrixu v matrixu.
- Jiří Kulhánek: Stroncium
- vydal: Klub Julese Verna 2006
- obálka: Dorian Cleavenger
- 467 stran / 299 Kč