Stříbrný sen (Mezisvět 2), Neil Gaiman, Michael Reaves
 |
Joey Harker je hrdina.
Sotva ovládl svou schopnost procházet mezi dimenzemi, pomohl zachránit Altiverzum před zkázou. Ale nepřátelské síly toužící ovládnout všechny světy – ty na vědecké bázi i ty magické – jsou tady pořád, takže mírotvorné poslání Mezisvětu ještě ani zdaleka není u konce.
Když cizí dívka jménem Acacia udělá něco, co by mělo být nemožné, a sleduje Joeyho do základny v Mezisvětě, věci se ještě zkomplikují. Nikdo neví, co je Acacia zač, odkud přichází a jak je možné, že toho tolik ví o Mezisvětě. Joey a jeho přátele čekají dny plné nebezpečí. Skrývá se mezi nimi zrádce a jestli má mít Joey vůbec naději, že zachrání Mezisvět, multiverzum a svou výpravu, musí spoléhat na svou chytrost a možná – jen možná – i na tajemnou Acacii Jones.
Stříbrnný sen je strhující pokračování románu Mezisvět o odvaze, věrnosti, cestování v čase i prostoru a budoucnosti mladého muže, který je mnohem schopnější, než si sám uvědomuje.
Říkejte mi Joe.
Prosím.
Ne že bych měl něco proti jménu ‚Joey‘ – je to naprosto vyhovující jméno a prvních šestnáct let mého života mi sloužilo skvěle. V tom to právě je. Teď je mi šestnáct, skoro sedmnáct, a už se necítím být ‚Joey‘. Což možná není tak překvapivé, vzhledem k tomu, že jsem potkal více kopií sama sebe, než bylo ve StarWars klonů. Když se nad tím zamyslíte, mám možná největší krizi identity všech dob, takže jestli chci ze svého jména vypustit jediné podělané písmenko, řekl bych, že na to mám plné právo. Tohle jsem se snažil vysvětlit Jaiovi a nebylo to vůbec lehké, protože jsme byli se zbytkem týmu obklíčeni Binarskými průzkumníky, kteří po nás stříleli něčím, co vypadalo jako dlouhé kapky rtuti, a s Jaiem není zrovna snadné se domluvit, pokud nemáte v hlavě slovníkový čip. Což já nemám.
Poslouchal, při čemž oplácel palbu rtuťovými kapkami (říká se jim ‚plazmové kokony‘, pro případ, že by vás to zajímalo) a pak se zeptal: „Jsi si nonambivalentně jistý?“ Za jeho zády se Jakon vymrštila na elektrický kondenzátor, přikrčila se tam, štíhlá a chlupatá a s vrčením se rozhlížela po další kořisti. Moje verze v podobě vlčí dívky vypadala, jako že si to docela užívá. Vlastně si to užívala vždycky, ale podle mě není nic špatného na tom, když má někdo svou práci rád…
„Promiň,“ řekl Jai kousavě a namířil přes moje rameno na druhý konec dlouhého sálu opuštěné elektrárny. Vystřelil z emitoru, který vydal zvuk trochu jako thwip! V odrazu na hrudní části Jaiově zbroje jsem zahlédl divoký, trhaný pohyb za sebou; Binarský průzkumník na graviskejtech se pokusil o útok ze zálohy. V příštím okamžiku ho zasáhl plazmový kokon a negoval vazební síly v jádrech jeho atomů – tak by to alespoň řekl Jai. Já osobně bych řekl, že zmizel v obláčku dýmu se zvukem, který zněl jako zzzaft!
To na okamžik utlumilo boj na obou stranách a já jsem toho využil k dotazu, jak to myslí. „Huh?“ řekl jsem. (Dokážu se slovy zacházet mnohem efektivněji, než Jai.)
„Jsi si nonambivalentně jistý?“ zopakoval trpělivě. Emitorem při tom mířil hned sem a hned zase tam. Twip. Twip. J/O vedle mě pálil ze svého ručního laserového kanónu po skupince útočících průzkumníků. „To znamená, víš to určitě,“ snažil se mi být nápomocen a já jsem obrátil oči v sloup. J/O má v hlavě instalovaný slovníkový čip a nenechá si ujít jedinou příležitost pochlubit se tím. Ignoroval jsem ho.
„Že si chci změnit přezdívku? Ano.“
„Ne, že tvůj chronologický věk je skutečně šestnáct.“
Už už jsem mu chtěl říct, že mu ten jeho mozek konečně přerostl hlavu, ale zarazil jsem se. Vlastně měl pravdu. I když v Mezisvětě necestujeme v klasickém smyslu v čase, všem je nám jasné, že čas není nezávislý, odtržený a neovlivňovaný tou myriádou světů, které tvoří různé verze Země. I když jsem osobně neviděl žádnou, na kterých by se čas zdál subjektivně změněný – Zemi, na které by všichni jako by m-l-u-u-u-v-i-i-i-l-i… v-e-e-e-l-i-i-i-c-e… p-o-o-o-m-a-a-a-l-u… nebo kde všichnikolembylijakovestarémněmémfilmuavšichnimluvilitakhle! – stejně většina lidí ví, že čas plyne v některých rovinách rychleji nebo pomaleji než v jiných. Stejně jako každý ví, že po nějakém čase stráveném v těch světech se vaše vlastní vnímání času, o vaší fyziognomii nemluvě, přizpůsobí nové časové realitě.
Co jsem členem Mezisvětu, byl jsem už v několika takových paralelních rovinách. Což znamená, že Jai měl dobrý důvod se ptát, jak se ptal, ale jen do určité míry. Co já vím, klidně jsem mohl být starší, než odpovídá svíčkám na mém narozeninovém dortu. Nebo mladší. Potíž je v tom, že neexistuje žádný způsob, jak měřit čas plynoucí ‚mimo‘ rovinu, ve které jste. A i kdyby existoval, co čas strávený v Mezivrství, v té bláznivé průsečnici různých realit a světů, kterou používali Poutníci jako zkratku z jedné roviny do druhé? Kromě toho, všechno je to subjektivní, spojené s vědomím, takže jsme skutečně ‚jen tak staří, jak se cítíme‘. Pověděl jsem to Jaiovi a ten se na mě podíval, jako bych se pokoušel tvrdit, že je nebe modré. (Obvykle je. V tomto světě bylo spíš nazelenalé.) „Nepochybně,“ řekl a pak mne zase ztratil. „A jsi si nezvratně jistý, že je tvoje haecceita definovaná tvou nominaturou?“
„Moje co?“
„Tvou nominaturou. Pojmenováním.“
„To znám. Moje… há-ec-tentonoc?“
„Haecceita. Tvoje jáství. To, co z tebe dělá spíš tebe, než třeba mne.“
„Tohle slovo neznám ani já,“ ozval se J/O a tvářil se, jako kdyby si to právě někde ověřil – což bezpochyby udělal.
„Je vážně ironie, že se ptáš,“ odpověděl jsem. „Uvážíme-li že ty jsi já. Nebo já jsme ty, jak chceš.“
„Všichni máme jisté kvality, které nás činí unikátními. Haecceita je suma těchto charakteristických kvalit, které z tebe dělají tebe.“
Twip. Twip. Zzzaft!
Uvažoval jsem nad tím, zatímco do prachu dopadl další tuřín. Už jsem si na to zvykal, což byla úleva a zároveň znepokojivé, jestli víte, jak to myslím. Emitor zničil tuřínovy atomové vazby, což znamenalo hezky úhledný konec. Prostě zmizel s tichým pufnutím – nebo zzzaft. A tuříni nejsou lidé ve stejném smyslu, jako my. Vypadají docela lidsky, dokud se k nim nedostanete blíž; jejich pokožka byla jako z vosku a působí nehotově, což dává smysl, jelikož jsou ve skutečnosti klony vytvořené hlavně z celulózy a rostlinné hmoty. Binárové si vyrábějí kanónenfutr na potravinářských výrobních linkách, zatímco armády HEXu tvoří zombie. Nemá smysl dělat si hlavu, že zabijete něco, co bylo už předtím z devíti desetin mrtvé. I tak mne ale zneklidňuje, že mě to zneklidňuje čím dál méně, jestli víte, jak to myslím.
Chystal jsem se Jaiovi něco říct, když jsem uslyšel, že se blíží Josef. Josef pochází ze světa mnohem hustšího, než je obvyklé, takže se jeho těžké kroky dají snadno rozpoznat. „Co je, Josefe?“ zeptal jsem se, aniž jsem se ohlédl. Zrovna jsem mířil na dalšího tuřína.
Neodpověděl hned, tak jsem stiskl spoušť (thwip!) a pak jsme se po něm podíval přes rameno. „Blíží se posily,“ zahřímal a tvářil se znepokojeně.
„Kolik?“ otázal se Jai a hned jsem věděl, že je zle, protože slova, které měla méně než deset slabik, obvykle nepoužívá. Josef potřásl hlavou. „Příliš mnoho, než aby se dali rychle spočítat.“
J/O seč otočil a zadíval se na nejbližší prázdnou stěnu. „Napojit na vnější bezpečnostní kameru,“ řekl. J/O je moje kyborgická verze, ze Země, která se ještě zotavuje z Války strojů. Má v sobě víc hydraulické kapaliny, než krve, takže když jsem viděl, jak se mu z obličeje vytrácí barva, bylo mi jasné, že je hodně zle. Je o několik let mladší, než já, a zatím si na našich misích vždycky vedl dobře – což nikdy neopomenul zdůraznit – takže si jeho mládí uvědomuji jen ve chvílích, jako tahle.
„Ukaž nám to,“ řekl jsem.
Jedno z jeho očí je kybernetické; obvykle vypadá skoro jako jeho normální oko, až na to, že v sobě má elektrické obvody. To oko se teď rozzářilo a na stěně se objevila černobílá projekce toho, co se dělo venku. Zprvu tam toho moc k vidění nebylo – jen další rozstřílené zdivo, odhalené nosníky a tak podobně. Ale pak—
Pohyb.
Spousta pohybu.
Tuříni sem proudili rozstřílenými, zdemolovanými ulicemi, kolem stěn, přes ně i skrz, dokonce i z kanálů a velkých trhlin v dlažbě. Jen za prvních pár minut jich musely být stovky. A objevovali se další a další.
J/O se napojil jen na obraz, bez zvuku, pokud se vůbec snímal. Bylo to doopravdy strašidelné, vidět je přicházet, vlnu za vlnou, v naprostém tichu—
A vtom jsem si uvědomil, že ticho znamená i to, že nepřátelské aktivity uvnitř elektrárny ustaly. Zeleninové klony, které tu už byly, zastavily útok. Samozřejmě: nemělo smysl dál plýtvat životy, když stačilo jen sedět na zadku a čekat. Nás šest proti pěti stům nebo kolik jich tam venku mohlo být…
Najednou se moje hluboká a trvalá starost o to, jak mi budou říkat, nezdála být až tak důležitá.
Podlaha a zdi se začaly chvět. Byli blízko.
„Co teď, statečný vůdče?“ To byla Jo, další moje verze – dívka s andělsky bílými křídly.
„Teď, myslím, že umřeme,“ zahřímal Josef. Velcí lidé jsou obyčejně flegmatičtí a moc větších než Josef není.
Pevně jsem sevřel svůj emitor. „Ne na mé hlídce,“ prohlásil jsem.
Jakon se na mě podívala. Oči v chlupatém obličeji jí zablýskly. „A co hodláš podniknout?“
„Něco vymyslím,“ odpověděl jsem mnohem sebevědoměji, než jsem se cítil.
Výstřel některého z tuřínů venku zničil kameru, na kterou byl J/O napojený. Obraz se rozplynul ve statickém šumu. Na opačném konci velkého sálu se válelo, co zbylo z původní útočné síly Binarů. Za námi se ozvalo řinčení rozbíjeného okna a tuříni začali proudit dovnitř.
Divoce jsem se rozhlédl kolem sebe. Doprava, doleva, dolů, nahoru – nad námi byl větrák ventilace, takový, co by mohl vést k ventilační šachtě, ale netušil jsem, jak by nám to mohlo pomoct. Josef by se jí určitě neprotáhl; byl skoro dvakrát větší, než já a asi tak čtyřikrát hustší. Jo sice měla křídla, ale když ve vzduchu nebylo dost magie, která by jí umožňovala skutečný let, dokázala na nich maximálně plachtit; a tento svět byl plně obsazený Binary, mnohem blíž k technologické části spektra, než magické. A stejně by nedokázala unést víc než jednoho z nás.
Zvedl jsem ruku na povel k útoku. Už nebyl čas a jinou možnost jsem neviděl. Necítil jsem v dosahu žádný portál, takže jsme neměli jak uniknout do Mezivrství. Kdyby s námi šel na tuhle misi Hue, bylo by to jiné, ale ten pandimenzionální tvoreček je tak trochu jako kočka; občas prostě zmizí na celé týdny, než se zase objeví.
Potřebovali bychom zázrak, ale když jsme obklíčení Binary, na nějakého ‚deux ex machina‘ se raději moc nespoléhám. Budeme zkrátka muset bojovat. Než jsem ale stačil vydat povel, vzduch před námi se rozzářil. Byla to taková ta hřejivá, konejšivá záře, jaká vychází o mrazivé noci z krbu. Pak záře získala oválný tvar a prošlo jí děvče.
Byla asi tak v mém věku – maximálně. Měla kudrnaté černé vlasy a divné šaty, které se zdály být poskládané z různých dob a stylů: maurské nohavice, kabátec z doby renesance, blůzu, která mi připadala viktoriánská. Toho všeho jsem si přirozeně všiml až později. V tu chvíli jsem si všímal výhradně jejích rukou.
Vlastně nehtů, abych byl zcela konkrétní. Každý z nich vypadal jako maličký tištěný spoj. Ukazováčkem pravé ruky ukázala na Binarské průzkumníky. Nehet se zeleně rozzářil, tuříny zaplavilo zelené světlo a… ztuhli. Ne, že by se nějak změnili, prostě se jen zastavili. Pak dívka ukázala levým malíčkem na nás a najednou nás všechny obklopila purpurová záře.
Těsně před tím, než místnost kolem nás úplně zmizela, se podívala na mě. Na kratičký okamžik jsem měl pocit, že vidím dlouhé řasy a fialkové oči. „Ahoj, zlatíčko,“ řekla. A mrkla.
Viděl jsem, jak se na mě Jakon zašklebila ústy plnými ostrých zubů. Zatímco místnost kolem nás mizela, cítil jsem, že mi rudnou uši.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
- Neil Gaiman, Michael Reaves: Stříbrný sen (Mezisvět 2)
- Polaris, 2013
- překlad: Petr Caha
- obálka: Colin Anderson
- 184 stran, 239 Kč (v e-shopu Fantasye již za 215 Kč)
