Strážcové Varadínu, Dobrodružství kapitána Báthoryho 1
 |
Juraj Červenák: Strážcové Varadínu
První část cyklu o protitureckých válkách v Uhersku,
Sedmihradsku, Chorvatsku a Středomoří v letech 1660–1664.
Kapitán Kornelius Báthory, šermíř, rytíř a básník, už mnohokrát
prokázal své vojenské kvality. Jako člověk však selhal, když po
manželčině smrti zanevřel na svého syna a raději dal přednost vojenské
kariéře. Dnes, kdy je Michalu Báthorymu dvanáct let, chce Kornel všechno
napravit a opět se mu stát otcem. Osud však chce, aby upřímnost svého
pokání prokázal velkými oběťmi a podstoupil nevídané útrapy. Michal je
totiž zajat loupeživými martalovci a než se jeho otec vyléčí
z těžkých zranění, stopy po chlapci pohltí Osmanská říše. Skončil
v otroctví, nebo v některém z janičářských výcvikových táborů? Je
jen jediný člověk, který ví, kam přesně Michala zavlekli. A ten se
právě připojil k turecké invazi do Sedmihradska. Kornel se vydává na
cestu k transylvánské pevnosti Varadín, proti níž už táhne obrovská
přesila Turků…
HLAVA JEDENÁCTÁ,
v níž Báthory konečně zachytí Michalovu stopu a za dramatických
okolností opouští dočasné útočiště i samotný Jáger.
Báthory se právě hrbil nad stolkem a věnoval se údržbě pistolí, když
venku zahřmělo. Skla v okně zařinčela, z praskliny v omítce se vysypal
prach, z parapetu vzlétli holubi.
Nebyl to opravdový hrom. Kornel odložil olejem vonící součástky, utřel si
ruce do umaštěného hadru, vstal a přešel k oknu. Sklo vypadalo, jako by je
chodily špinit všechny jágerské mouchy. Zaskřípal kličkou. Spodní část
rámu musel protlačit vrstvou holubího trusu. Mártonovi udržovali zanedbaný
vzhled domu skutečně důsledně.
Zatímco ozvěny salvy utichaly v dálce, nad městem se rozlehlo rytmické
kovové bušení. Janičářské kotle. Jako obvykle přehlušily všechno
ostatní. Plukovní mehter, který se také opřel do klarinetů,
trubek a tympánů a spustil svižnou pochodovou melodii, s nimi nemohl
soupeřit.
Vojsko odcházelo. Turci rádi využili každou příležitost k uspořádání
okázalé vojenské přehlídky, a proto oddíly janičářů a sipáhiů
nevyjely východní hradní bránou přímo ven z města, ale sestoupily
z vršku do centra a po široké nábřežní ulici pochodovaly na jih,
k Maklárské bráně.
Báthory se vyklonil z okna, zastínil si oči před ostrým dopoledním
sluncem a snažil se něco zahlédnout. Vinárnu U černého býka však od
řeky dělil pás husté zástavby. Přes střechy viděl jen oblaka kouře
z kanónů, rozplývající se nad hradem.
„Škoda,“ zabručel. Jistým způsobem osmanskou vojenskou organizaci
obdivoval a demonstraci její síly a disciplíny by rád viděl.
S povzdechem sklonil pohled k ulici před hostincem.
A okamžitě stáhl hlavu dovnitř.
Nad okraj nízké stříšky, jež stínila vchod, trčelo několik bělostných
börků s lžičkami na sponách. Také hlavně mušket a ostří tirpanů.
Báthory ztuhl jen na okamžik. Vzápětí se vrhl ke stolu, přehodil si přes
hruď bandalír a pustil se do nabíjení pistolí.
Ruce se mu jen míhaly. Současně se snažil něco zaslechnout, ale buď mu
srdce bilo příliš hlasitě, nebo janičáři nenašli důvod dělat rozruch.
Jenže co když vinárnu prohledají a ve stáji na zadním dvoře najdou
Vzteklouna? Kovács dodržel slib a hned ráno koně přivedl…
Nabiják právě zatlačil papírovou zátku do hlavně, když se na chodbě
ozvaly kroky. Jeden pár nohou. Dobré znamení, jenomže Kornel na dobrá
znamení už dávno nespoléhal. Zaklapl víčka a ocílky, natáhl kohoutky a
namířil pistole na dveře.
Kroky se zastavily. Dům zahalilo ticho. Báthorymu z čela skanula krůpěj
potu, přestože mezi kamennými zdmi i teď uprostřed léta panoval chládek.
Bříška ukazováčků něžně pohladila spouště pistolí.
Někdo zaklepal.
„Kdo je tam?“
„Já.“
Báthory si oddechl, ale pistole nesklonil. „Je odemčeno.“
Dveře se pootevřely. Márton se zarazil na prahu.
„Jen klid, kapitáne. Jsem sám.“
Kornel obrátil ústí hlavní ke stropu. „Už jsou pryč?“
„Viděl jsi je?“
„Zrovna jsem vykoukl z okna, když se motali u vchodu.“
Márton ztuhl. I jemu se z čela po bledých tvářích až na podbradky
skutálelo pár lesklých kapek. „Kriste… Doufám, že tě nezahlédli.
A že si nevšimli otevřeného okna, protože jsem jim namluvil, že nemám
žádného hosta.“
Báthory se vrátil k oknu, přitiskl záda ke zdi vedle výklenku, natáhl krk
a opatrně vyhlédl ven. V uličce pod oknem nebyla ani noha. Zastrčil si
jednu pistoli pod paži a rychle okno zavřel.
„Ptali se na mne?“
Márton přikývl a klesl na jedinou židli v místnosti. „Muž s plavými
vousy, sipáhiovská zbroj. Nic víc zatím nevědí, chvála Bohu…“
„Co jsi jim řekl?“
„Že jeden takový napájel koně venku ve fontáně, ale pak zase nasedl a
odjel k jihu.“
Báthory se zachmuřil. „Raději jsi mě měl zatajit úplně.“
„Když se tváříš jako hluchý a slepý, je to ještě podezřelejší.
Psům je potřeba nechat očichat kost a pak ji odhodit co nejdál. Jinak na
tebe nepřestanou dorážet.“
„Nakonec se tak jako tak vrátí.“
„Do té doby už budeš pryč z Jágru. Alespoň doufám. Ne že bych se tě
chtěl zbavit, ale…“
„Chápu.“ Báthory opatrně palci povolil kohoutky pistolí. „Už vypsali
odměnu?“
„Tisíc akče.“
„Kolik je to zlatých?“
„Momentálně dostaneš za jeden poctivý florén i dvě stě akče. Hodnota
tureckých stříbrňáků klesá ze dne na den. Brzy budou mít větší cenu
i kozí bobky.“
„Pět zlatých za mou hlavu?“ zachechtal se Báthory nervózně. „Mohl
bych se urazit.“
„Je to polovina ročního příjmu nižšího důstojníka sipáhiů. Na
pohanském území pořád zajímavá sumička. Někdo by se mohl
ulakotit.“
„Kovács?“
„Je oddán naší věci. Z jeho strany nic nehrozí. Ručím za to.“
„Jeho tovaryši?“
„Jsou z loajálních křesťanských rodin. Ale pro jistotu jsem přikázal
Imremu, aby každému slíbil po sedmi zlatých, když budou držet huby.
Prostě tureckou nabídku přeplatíme. Samozřejmě to půjde z tvého
měšce.“
„Samozřejmě.“ Báthory pokýval hlavou. „Nic jsi nezanedbal, co?“
„Modlím se k Bohu, abys měl pravdu.“
„Když už mluvíme o penězích… Těch deset zlatých, co jsem ti dal
ráno, ještě žádná ústa neotevřelo?“
„Je brzy. Dukáty se teprve kutálejí k novým majitelům. Až když
zacinkají ve správných kapsách, začnou se paměti rozsvěcovat. Obrň se
trpělivostí. Jak jsem slíbil, do večera o chlapci něco zjistím.“
„Díky. Opravdu. Nevím, co bych si bez tvé pomoci počal.“
Márton mávl rukou a vstal.
„Oběd ti Ágnes přinese sem. Bude lepší, když do večera nevylezeš
z pokoje.“
„Souhlasím.“
„A už raději neotevírej okno. Nikdy nevíš, odkud se kdo dívá.“
Když se za vinařem zavřely dveře, Báthory se vrátil ke stolu a zbraním.
Chopil se ocílky, a zatímco s ní přejížděl po ostří šavle, znovu se
pohroužil do zamyšlení. Občas šeptem odříkával zvláštní modlitby a
upínal mysl k Miškovi.
Kdesi na jihu, už za městskými hradbami, doznívalo dunění
janičářských kotlů.
Během dne se obloha zatáhla mračny. Přibližně v době, kdy muezzin
ohlašoval odpolední modlitbu ikindi, nadobro pohltila slunce.
V podvečer probralo Báthoryho z dřímot další zahřmění. Tentokrát to
nebyla hradní děla. Posadil se na posteli, položil nohy na zem a dlaní si
protřel obličej. Zdálo se mu o Širokém vrchu. O mamince, když byla
ještě zdravá a hlučná a byla jí plná kuchyň. Za něco ho přísně
kárala, ale i tak ji zase rád viděl a cítil její blízkost.
Na okno zaťukaly první kapky. Dlouhé období úmorného sucha a horka
skončilo.
Večeři mu přinesl Márton. Báthory to ocenil. Ágnes se od něj během
oběda ani nehnula, celou dobu ho doslova hltala pohledem a při každé
manipulaci s nádobím mu strkala pod nos překypující živůtek. Nevěděl,
kam má uhnout pohledem.
„Už něco vím,“ prohlásil Márton, když byl Báthory v polovině
telecího řízku.
Kornelovi se zastavily čelisti. Těch pár teplých soust v žaludku se
okamžitě proměnilo v hroudu studených, hemžících se červů.
Položil příbor, odstrčil talíř, sáhl po sklenici a napil se vína.
Sklonil číši; pak ji zase zvedl a dopřál si ještě dva doušky.
„Vlastně asi všechno, co se tady v Jágru dalo zjistit,“ dodal
Márton.
„Pokračuj.“
„Ještě předtím tě musím požádat, aby sis zachoval rozvahu a nepodnikl
nic unáhleného. Já už jsem všechno důkladně promyslel a chci ti
navrhnout…“
„Co ses dozvěděl o chlapci?“ vysoukal ze sebe Báthory a sevřel
v prstech stopku číše.
„Je pryč.“
Venku se zablesklo. Stíny obou mužů se divoce zazmítaly na stěnách.
„Ale žije?“
„To nevím. Nechci ti lhát, probouzet v tobě marné naděje. Když
odjížděl z Jágru, žil. Ale byl prý samá modřina a strup. Vypadal
zlomeně, odevzdaně.“
Stalo se to, s čím Márton počítal. Stopka křišťálové číše se
zlomila. Zbytek vína se rozstříkl po stole. Kornel si strčil do úst
krvácející palec.
„Kdo ho odvedl?“ zamumlal. „Otrokáři? Janičáři?“
„Martalovci. Nechali si ho.“
Báthory na něj pohlédl.
„Když se Karačiovci vrátili ze severu, už je tu čekal rozkaz, aby
okamžitě odjeli k Varadínu. Starat se o zásobování, dělat průzkum
první vlně jágerských oddílů…“ Márton zachytil netrpělivý záblesk
v Kornelových očích a přešel k věci. „Můj člověk našel svědka,
který na vlastní oči viděl chlapce, jak odjíždí s nimi. Samozřejmě byl
pořád zajatcem. Ruce měl přivázané k sedlové hrušce.“
„Takže Hasan se na něm nestačil dosyta vyřádit a vzal ho s sebou,“
shrnul Báthory temně. „Aby ho dál mučil a ponižoval.“
„Nejspíš. V tuhle chvíli znají chlapcův osud jen Karačiovci.“
„A ti jsou u Varadínu.“ Báthory vstal a sáhl po bandalíru.
„Počkej,“ vyskočil Márton. „Teď nemůžeš nic dělat. Už mám plán,
jak tě dostat z města. Ráno přijde Kovács. Použijeme jeho trik
s vozem…“
„Ráno je pozdě.“
„Bylo by podezřelé, kdyby Imre opustil město v noci, obzvlášť v tomhle
počasí…“
„Ráno je pozdě,“ zopakoval Báthory.
„A co uděláš?“ zvýšil Márton hlas a zastoupil mu cestu ke dveřím.
„Nasedneš na koně, cvalem vyrazíš k některé z bran a pokusíš se
probít strážemi? Máš rozum? To se ti nikdy nepodaří. Když tě lžíce
srazí do příkopu, synovi už nepomůžeš. Takže se uklidni. Posaď se.
Dojez večeři. Všechno pečlivě promyslíme. Potřebujeme jistotu, že se
bezpečně dostaneš za hradby…“
„A že vás neohrozím. O to jde především, je to tak?“
„Přirozeně. Snad bys mi nevyčítal, že si chráním vlastní zadek?“
Báthory se zhluboka nadechl. Váhal.
„Posaď se,“ naléhal Márton. „Prosím. Předestřu ti svůj
plán.“
Po další odmlce, vyplněné vzdáleným hromobitím a šuměním deště za
oknem, Kornel opravdu klesl na židli.
„Poslouchám.“
Vinař si oddechl. „Jak jsem říkal, použijeme starý Kovácsův trik.
Tvého koně zapřáhneme do vozu, zbraně a ostatní věci schováme pod
falešné dno. Imre si už vymyslí příběh pro hlídky, kdyby se vyptávaly,
kam má namířeno. V tomhle je dobrý…“
„Jak se dostanu ven já?“
„Převlečeme tě za žebráka. Pořádně špinavého a smradlavého, aby
nikoho ani nenapadlo se k tobě přiblížit, natož tě prohledávat. Do
města by Turci trhana nepustili, ale když uvidí, že odcházíš, ještě ti
zamávají na rozloučenou. Imre na tebe počká na bezpečném místě někde
za kopcem.“
Báthory zamračeně hleděl na stůl.
„Není to dobrý plán?“ znejistěl Márton.
Kornel si přitáhl zpátky talíř a chopil se příboru. „Je,“ zabručel.
„Mohlo by se to podařit.“
„Takže souhlasíš? Zůstaneš do rána?“
„Potmě a v lijáku bych se stejně daleko nedostal.“
Márton si mimovolně otřel čelo. „Rozumná řeč.“
„Hm.“
Vinař chvíli sledoval, jak Báthory nepřítomně přežvykuje telecí, a pak
si rozpačitě odkašlal.
„Ještě jedna věc.“
„No?“
„Dnes večer se dole ve sklepení sejde pár dobrých, naší věci oddaných
křesťanů. Byl bych poctěn, a oni určitě taky, kdyby ses k nám
připojil.“
„Mluv otevřeně. Bude to tajná porada spiklenců. O útoku na pašu.“
„No… ano. Když odmítneš, pochopím to. Očividně jsi teď myšlenkami
daleko od Jágru…“
„Přijdu.“
„Co?“
„Říkám, že se zúčastním. Proč ne? Ráno odjíždím, takže je to
vlastně jedno.“
„Vážně? Budu ti neskonale vděčný. Všichni tě obdivují. Povzbudí je,
když se proslulý šermíř a turkobijce zúčastní setkání…“
„Už jsem řekl, že přijdu. Jsem tvým dlužníkem.“
„Tak dobře. Výborně.“ Hostinský přešlápl z nohy na nohu, očividně
zaskočen Kornelovým souhlasem. „Pošlu Ágnes, aby uklidila rozbité sklo.
Přinese ti další víno. A ošetří prst.“
Než Báthory stačil zaprotestovat, zavřely se za Mártonem dveře.
- přeložil: Robert Pilch