Strážci, Watchmen, Velká Británie, USA, Kanada 2009
 |
Dotyčný recenzent předem upozorňuje, že (dosud) nečetl komiks, v následujících odstavcích tedy nelze očekávat nářek nad tím, jak to Snyder zase zprasil. Opravdu se dozvíte pouze to, jaký je ten film. K očekávané diskusi toliko rozhovor, který byl nenápadně a za nasazení vlastního života pro větší informovanost společnosti vyslechnut hned po příchodu do kina.
„Tak jaký to bylo?“
„Jsem dost zklamanej.“
„A ty jsi četl předlohu, že jo?“
„No samozřejmě.“
Načež si zpovídaný přitáhl ke krku kabát se žlutou smajlíkoidní plackou na klopě a odkráčel. Já poděkoval všem bohům, že jsem Moorovy Strážce začal prozíravě shánět až ráno po promítání, a vydal se vstříc epickým vizuálním orgiím, které nám nasliboval trailer.
Přiznejme si to hned ze začátku, ze Snyderových Strážců vám sanice neupadne. Zatímco třeba takového Temného rytíře jsem rozdýchával několik dnů, Strážci mi sešli z vědomí v podstatě hned, jak naskočily závěrečné titulky. Překvapivě za to nemůže délka – přes svých úctyhodných 163 minut zvládá film držet divákovu pozornost a očekávatelných hluchých míst je v něm pomálu (jedno z nich se táhne poměrně dlouho mezi opuštěním scény závěrečného souboje a titulky, zde snad jeden z důvodů).
Rozhodně se také nedá říct, že by onu stopáž režisér zaplácal bezduchou akcí. Upoutávky nejen na film, ale i na předlohu, slibují hluboký psychologický vhled do duší hrdinů, kteří jsou vlastně mnohým, jen ne opravdovými hrdiny. A Snyder se snaží dostát slibům, jak jen je to v silách někoho, kdo točí hollywoodský velkofilm. Takže zvláště u Rorschacha a Dr. Manhattana může i vnímavější divák chvíli pochvalně mručet. Posléze mu samozřejmě dojde, že proti tomu, co v evropském kontextu považujeme za psychologický film, nejde režisér dál než k povrchnímu aplikování freudovských pouček z učebnice pro základní školy. Ale americké rodince, která si udělala do kina výlet za nedělním popcornem, z toho musí vypadat všechny oční bulvy. A taková představa by minimálně některé ze Strážců jistě velmi pobavila…
Problém tak nakonec leží v tom, že film si za celou dobu nedokáže vybrat, čím vlastně je. Zběsile a nevypočitatelně přeskakuje ze žánru do žánru, a to ani ne po tematických celcích jako rovnou po okamžicích. Máme tu samozřejmě akční superhrdinskou podívanou. Následuje komedie (vzhledem k úrovni vtipů dost dobře zařaditelná jako teenagerská), politický thriller, psychologizující drama osamělého cynika, pokus o jakýsi komplexní postmodernismus (to když Snyder, většinou neadekvátně k záběrům, pálí do diváka největší fláky hudební historie), brutální krvák, a dokonce i soft-porno. Vzniklý guláš by možná neustáli ani Pejsek s Kočičkou, co teprve nebozí filmoví diváci.
Pravděpodobně za tím stála režisérova posedlost tím, aby na plátno převedl sebemenší políčko komiksu. Hlavně nenaštvat božského Moora, což by mohlo mít za následek, že se ten obrátí k Hollywoodu zády a maskovaní super-ne-hrdinové zmizí z pláten kin. Jenže (pozor, následujícím prohlášením nejspíš popudím fanoušky všech předloh světa) komparatistika v tomto směru by měla být ponechána vědcům. Rozhodně by ji na piedestal neměli stavět samotní režiséři. Protože jakmile si tvůrce neuvědomí specifické zákony média, s nímž pracuje, dostává se velmi rychle na šikmou plochu a má co dělat, aby udržel přijatelnou kvalitu výsledného díla.
O Strážcích se před premiérou mluvilo především jako o nezfilmovatelném komiksu, a jde-li o jednodílnou kino-verzi, bude to nejspíš pravda. Ve vícedílné sáze by se režisér mohl vykašlat na to, co jsem napsal výše, a nacpat do ní úplně všechno. A pravděpodobně by to fungovalo. V případě současné podoby měl možná i přes hrozbu ukřižování fanoušky předlohy vyházet mnohem víc motivů, zkrátit stopáž pod dvě hodiny a soustředit se na jeden či několik málo pocitů.
Vraťme se nyní k našemu konkrétnímu případu. Stejně jako u 300, i tentokrát se Snyder spolehl na víceméně neznámé herce a většinu rozpočtu vrazil do digitálních triků. A stejně jako u 300 se mu to vyplatilo. Na projevu většiny herců není vůbec poznat, že nejde o desítkami trháků protřelé superhvězdy. Hrají přirozeně, v některých případech i velmi dobře (Rorschach je v rámci Strážců jako filmu kapitola sama pro sebe, zcela zaslouženě na sebe strhává veškerou pozornost, a popravdě je důvodem, proč má na film cenu koukat). A co se týče oněch triků a efektů, od vzhledu Dr. Manhattana přes jeho marsovské mise až po zmizelý New York jsou perfektní a cenu lístku do kina převažují s lehkostí slona po obědě (čímž chce recenzent naznačit, že se rozhodně nevyplatí čekat až na DVD).
Na velmi kvalitní instrumentální hudbu na pozadí filmů jsme si již zvykli a ani Strážci nás neurazí tím, že by udělali výjimku. Navíc vzhledem k výše zmíněným experimentům s muzikanty jako Bob Dylan, Simon s Garfunklem nebo Jimi Hendrix bude soundtrack jistě velmi zajímavým dílkem.
Sečteno a podtrženo, na Strážce do kina jděte. Jděte na ně z důvodu, že nemáte večer co dělat a v kině mají pohodlné sedačky. Jděte na ně s přítelkyní, která po hodině usne a opře si hlavu o vaše rameno. Rozhodně na ně nechoďte jako na komiksovou adaptaci roku. Nečekejte, že se svět superhrdinských filmů otřese v základech, jak se to stalo po uvedení Temného rytíře. A určitě nebudete zklamáni.
- Strážci (Watchmen)
- Velká Británie, USA, Kanada 2009
- režie: Zack Snyder
- hrají: Billy Crudup, Malin Akerman, Carla Gugino, Patrick Wilson, Jeffrey Dean Morgan, Jackie Earle Haley, Matthew Goode ad.