Stíny moře , Lucie Lukačovičová, Jakub Weberschinke (ed.)
 |
Hned úvodem všechny upozorním, že jde o sborník vítězných povídek ze soutěže O loutnu barda Marigolda a že tedy editoři neměli zcela volnou ruku. Bohužel, po zkonzumování útlé knížečky jsem na pochybách, jestli editoři zvolili nejšťastnější formu. Povídky se totiž zřejmě dostaly na světlo boží tak, jak je autoři poslali do soutěže, většina dílek by však péči redakce a dobrou korekturu potřebovala jako sůl.
Pustit se s nabroušenou recenzentskou břitvou do všech povídek popořadě je příliš kruté i na mě, probereme tedy jen to lepší, co se ze Stínů moře vynořilo. O úvodní povídku se postarala sama editorka. Lucie Lukačovičová je jistě autorkou poměrně zkušenou a její Stíny moře tedy nabízejí kultivovaný jazyk a standardně zvládnuté řemeslo, bohužel nic víc. Povídka je zřejmě částí rozsáhlejšího cyklu, pracuje se známým motivem jantarové hory a její největší slabinou je nezřetelná pointa.
Tanec pro nevěstu Báry Beránkové (další hostující povídka) se odehrává v pro fantasy poněkud netypické době, a dokonce fantastický motiv postrádá. Jejím kladem je slušně odvedené řemeslo, slabinou pak schematičnost a nedostatečné vypointování povídky, kterýžto neduh se objevuje i ve třetí hostující povídce. Bratříčci Petra Urbana mají potenciál zaujmout, ale k „břinku“ jim chybí buď krok, nebo jedno postrčení redaktora. Škoda.
Slíbila jsem, že nebudu popravovat, ale nemohu nezmínit povídku Rainar z Modré břízy od Honzy Dobeše. Rozčlenit povídku, která zabírá sedm tiskových stran, na pouhé čtyři odstavce, to ji spolehlivě činí nečitelnou. Z textu soudím, že autor je ještě mlád, takže se zdržím dalších invektiv, snad jen připomenu, že méně je někdy více a zalidnit povídku celkem bezdůvodně tolika tvory i netvory je kontraproduktivní.
Poslední povídka z oblasti fantasy Zase o jednoho míň sice nevyniká spisovatelským řemeslem, připomněla mi však doby, kdy jsem seděla v lavici a toužila jsem, aby školu přepadli teroristé. Martine Hájku, cítím s tebou.
Kategorie horor se jeví podstatně lépe než oddíl věnovaný fantasy a kromě neobjevných, ale snesitelných povídek Furt Jakuba Jariny a Ranní směna Zdeňka Kolbucha přináší i zdařilé texty dámské části osazenstva. Povídka Dèja vu Heleny Dvořáčkové je však spíš filozofickou hříčkou a s hororem souvisí jen okrajově, a ani Styx Tatiny Platonové není klasickým hororem.
Kategorii „sci-fi“ jsem pracovně rozdělila na dvě části – „Morality“ a „Ostatní“. K moralitám nepochybně patří Střetnutí osudů Julie Novákové a Když andělé pláčí Kaay (či Kaaye?). Podat morální imperativ tak, aby netrčel jako hřebík z boty, je ovšem těžké, a tak není divu, že s tím mají autoři zmíněných povídek trochu problémy.
Ostatní se na zušlechťování lidstva vykašlali a vydali se jinou cestou. Alice Kateřiny Dvořákové je klasická sci-fi, která neurazí, Průvodce Martina Lochmana celkem zábavná cynická hříčka a Hanina Veselá měla v Panelové revoluci (jak je u ní takřka pravidlem) dobrý nápad, který zužitkovala jen z části.
Závěrečný oddíl pohádek přinesl ještě větší dávku moralit, a samozřejmě stejná rizika. Z průměru se vymyká Sedm variací neznámé tanečnici Zuzky Vytiskové, otázkou ovšem je, proč povídku řadit zrovna mezi pohádky.
Útlý sborníček může na čtenáře působit několika způsoby. Buď jako pobídka k účasti v soutěži (protože ukazuje, že konkurence rozhodně není neporazitelná), jako svědectví o stavu mládí české fantastiky, a nebo také jako zmarněná hřivna. Možná by totiž bylo pro editory i autory lepší slabé povídky nezařazovat vůbec a těm slibným věnovat péči mnohem větší, než se jí dostalo ve Stínech moře. Potom by mohl být sborník opravdu k potěše, zatímco teď představuje spíše kuriozitu, za kterou dá peníze hlavně příbuzenstvo publikovaných autorů, a to je přece jen trochu málo.
- Lucie Lukačovičová, Jakub Weberschinke (ed.): Stíny moře
- vydal: Triton, Praha 2007
- obálka: Lucie Lukačovičová
- 152 stran / 149 Kč
