Stephen King a já v Londýně, exkluzivní reportáž z autorského čtení
V pondělí 6. listopadu jsem se vzbudila jako každý jiný den a do dvou odpoledne makala jako šroubek. Měla jsem na druhý den koupený lístek na autorské čtení a interview pana Stephena Kinga v Battersea Park Event Arena v Londýně, tak jsem hodlala relaxovat, a hlavně se pořádně noc před tím vyspat.
Jenže kolem šesti odpoledne ve mně začal hlodat červíček touhy vlastnit taky podpis pana Kinga – autogramiáda byla pro mě nejblíže v Londýně, taky 7. listopadu od 1pm do 2 pm, v knihkupectví Borders na Oxford Street. Jelikož jsem z Kingových oficiálních stránek zjistila, že někteří blázni (nadšenci?) tam hodlají bivakovat přes noc, dostala jsem strach, že by na mě třeba vůbec nemuselo vybýt, pokud se tam dostavím až v ono úterý. Rychle jsem se dala do pucu, abych se Stevovi líbila :)))), a se slovy „ahoj zítra v noci“ jsem za letu sbalila 2 müsli tyčinky, suchar a 2 láhve vody (což se později ukázalo jako žalostně málo), Carrie (díky, Bobo!), nezbytné holčičí maličkosti a žádné teplé oblečení. Už ve vlaku jsem začala číst po stopadesáté Carrie, abych se naladila na kingovskou vlnu.
Úspěšně jsem se dopravila na Oxford Street, kde jsem zjistila, že jsem neméně úspěšně zapomněla, kam že to vlastně mám jít (Oxford Street je dlouhá jako prase) a název obchodu se mi z hlavy taky vypařil. Po dvou minutách ostré chůze směrem vpravo jsem zjistila, že pořád nic nevím. Vlezla jsem do prvního obchodu a začala zjišťovat informace. Z knihkupectví Borders jsem si udělala Watford (ne, nevím, jak jsem na tohle přišla). Poté co mě ujistili, že nic takového na OS není a já vyšla ven, hned ve výloze protějšího obchodu mě praštila do očí obrovská cedule s nápisem Lisey’s story – autogramiáda SK zítra v 1 pm.
Nadšeně jsem začala prolézat Borders a hledat divného typa v červené kšiltovce Ferrari, kterého jsem kontaktovala přes SK web… samozřejmě seděl se svým bráchou až ve třetím patře. Na sedačce jsme se tam váleli do 11 pm a užívali si poslední momenty tepla. V 11 nás vypakovali ven, kde už stály pod cedulkou „fronta začíná zde“ 3 podivné osoby mužského pohlaví, vypadající minimálně jako bezdomovci. Od začátku jsem je tipovala na lovce podpisů… ano, už všichni stihli střelit svoje podepsané knížky na E-bay (hnus, velebnosti). Po 11 pm se k nám šesti přidali dva sourozenci Chris a Mad ze Švédska, kteří přiletěli jen kvůli této akci, čtyři kluci z Polska (stejný případ), Marco z Itálie (stejný případ), Marianne (buď Holandsko, či Dánsko… už to splývá) :))), Andy a jeho brácha ze Skotska nebo Walesu (kdo se v tom má vyznat)… to bylo tvrdé jádro, které se sešlo zhruba do půlnoci a do čtyř do rána zůstalo osamoceno.
Celá noc nám utekla překvapivě rychle… po půlnoci nás přišli vyfotit jako správné exoty do jednoho londýnského listu, stihli jsme být okukováni kolemjdoucími, obtěžováni různými individui (nikdo z nás nikdy jistě nezapomene na smraďocha Ismaela, kterému jsem neuváženě dala cígo a už jsme se ho nezbavili), mrznout, půjčovat si oblečení, deky, spacáky, vařit si s klidem anglického lorda čaj s mlékem a biskitkem přímo na ulici, shánět záchody, dostat krabice a kartony („Ať máte, děcka, na čem ležet.“), fotit a samozřejmě kecat o Kingovi. Kolem čtyř až pěti ráno přišlo dalších pár lidí, od sedmi už fronta nezadržitelně rostla.
V osm otevřeli Borders, všichni jsme si rychle kupovali novou Kingovu knížku, kterou jsme pěkně zacálovali, a za odměnu dostali lístek s pořadovým číslem do řady (který nám byl absolutně na houby, protože jsme se z fronty stejně nemohli vzdálit, aby nám někdo neštípl místo, protože lísteček místo nezaručoval). Naštěstí naše noční parta byla natolik kolegiální, že se někteří z nás dokonce šli vyspat do hotelu (já ne), či se vzdalovali jíst a kouřit (já jo). Autogramiáda byla v nejvyšším patře, byl tam připraven černý stupínek se stolkem a židlí a černou zástěnou BORDERS. Přímo před nosem jsme měli plazmovku, kde nám do autogramiády stihli pustit třikrát „Vykoupeni z věznice Shawshank“ beze zvuku. Všude visela pravidla autogramiády, jako jeden podpis na osobu, žádné osobní věnování od pana Kinga, nežádejte o společnou fotografii s panem Kingem atd. Fronta rostla a rostla, až bylo celé vrchní patro narvané, pak už se tam nepouštělo. Do autogramiády takhle stihli zaplnit další dvě patra, zbytek už posílali domů.
Asi tak patnáct minut před autogramiádou začal být dav lehce nervózní, nikdo už neseděl, všichni jsme stáli a ČEKALI (to jsme ostatně dělali celou dobu). Až v tento moment mi došlo, sakra, já toho chlápka uvidím. King se zjevil za slov pořadatele: „Dámy a pánové, pan Stephen King,“ asi dvě minuty po 1 pm. První dojem? Jé, ten je vysokej a hubenej! Následovala strkanice fotografů, kteří po něm pálili jeden blesk za druhým. King to zvládal s bravurou, když na něj jeden fotograf pořád pořvával „tady, tady, pane Kingu“, jen suverénně prohodil: „Teď dělám levou stranu.“ Fotili ho asi tři minuty a pak začala autogramiáda. Já přišla na řadu pátá. Chtěla jsem mu něco říct, ale vypadlo ze mě jen „Ahoj“ a zůstala jsem totálně zaseklá. Když viděl, jak jsem zašpuntovaná, zeptal se mě „Jak se máš?“, na což já „Jsem teď děsně utahaná, ale hrozně šťastná“, on „Jsem rád, že jsi sem dnes mohla přijít“ a pak už mi to splývá, vím jen, že se usmíval, byl příjemný, byl to takový ten CHLAP, tak jsem mu řekla, že si toho setkání moc cením, poděkovala, podal mi ruku a vymázla jsem jako cukrář (celé to trvalo 21 sekund, jak jsem zjistila z klipu, který mi hodní polští kluci poslali, ale pro mě to byla celá věčnost). Mimo Lisey’s story se mi podařilo mu podstrčit i Carrie (ještě jednou díky, Bobo). Potom už všem podepsal jen jednu knihu, my ještě byli čestná výjimka. Kvůli zájmu fanoušků o podpis King prodloužil autogramiádu o dalších čtyřicet minut.
Čas do autorského čtení jsem strávila s Marcem, Stevenem (ne Kingem, bohužel) a Petem v hospodě.
Autorské čtení začínalo v 7 pm, otevřeno mělo být už od 5.30 pm. Jelikož všude vevnitř evidentně vládl chaos (jak jsme sledovali prosklenou stěnou), otevřeli až krátce před šestou. Hala vypadala dobře… všude černá, tmavé židličky, černý strop s tisíci malinkými žárovičkami, takže si člověk připadal jako pod hvězdnou oblohou… vpředu opět černé pódium se třemi obřími obrazovkami. Kolik tam sakra bylo vlastně lidí? Jednou jsem četla 2000 lidí, podruhé 4000. Bylo připraveno dvě stě předpodepsaných knih ke koupi. Ačkoli byl limit jedna kniha na osobu, někteří chytrolíni si stoupli do fronty několikrát a… kdepak asi tak ty knihy jsou? No, na E-bay se to jimi jen hemží.
Prvních pětačtyřicet minut probíhalo interview. Jaký byl King? Přesný, s těžce suchým humorem, absolutně zábavný (jen toho vola, co mu kladl otázky, bych vykopala na měsíc, pořád skákal Kingovi do řeči a vypadal, že se královsky nudí). Stihl mluvit o své nové knize, manželce, politice (ne, ten chlap opravdu nenávidí Bushe), o svých botách, plus navrhl nový novinový titulek „King mrtev, plus dalších 4000 lidí“ poté, co nám nad hlavou pořád nízce přelétala letadla přistávající na Gatwicku.
Pak následovala dvacetiminutová přestávka, při které jsem udělala Kingovi pápá a odjela domů. Asi to nechápete, ale já už toho měla dost – byla jsem hrozně unavená… a to je slabé slovo, výstižnější je, padala jsem na hubu, byla mi zima, bylo mi zle a čekaly mě další dvě hodiny cestování. A v ten moment už jsem si dávno splnila všechno, co jsem od toho dne čekala, vše navíc by byl jen bonus. Ovšem poté, co jsem slyšela od mých známých, co se tam na konci stalo za ostudu, jsem RÁDA, že jsem o to přišla.
Po přestávce King četl dva úryvky ze své nové knihy a poté následovalo patnáct minut QandA z publika. Když pořadatel před poslední otázkou oznámil, že po další otázce bude následovat krátká autogramiáda, několik DESÍTEK, možná i nějaká ta STOVKA se zvedla, a zatímco King stále hovořil, šli si stoupnout do fronty, aby sehnali jeho podpis. Ten chlápek se sem táhne z Ameriky, a ne proto, že by si potřeboval napěchovat konto, propagovat knihu nebo někomu něco dokazovat. To už dávno nemá zapotřebí. Udělal to hlavně pro své fandy a dočkal se takového chování. HNUS, NEÚCTA, VŠEM FANOUŠKŮM Z TOHO MUSÍ BÝT ZLE. Tihle lidi a lovci podpisů všem mým kamarádům dodatečně celou akci zhnusili, a jak to muselo otrávit KINGA, se člověk může jen dohadovat.
Jinak celá ta zkušenost je k nezaplacení… a já to jdu ještě dospat.
24. listopadu 2006, Jana Kudinková