Společenstvo Pevnosti, Martin Fajkus, Tomáš Němec (eds.)
 |
Reprezentativní výbor povídek, které se objevily v časopise Pevnost během prvních jedenácti let jeho existence. Uvnitř této knihy na vás čekají příběhy takových vynikajících vypravěčů jako jsou Miroslav Žamboch, Juraj Červenák, Petra Neomillnerová, Vladimír Šlechta či Jiří Walker Procházka. A to je jen pár jmen z plejády autorů, kteří v Pevnosti zanechali nesmazatelný otisk, a jimž naopak časopis přirostl k srdci.
A to přestože se většina z nich snaží tvářit jako světem protřelí drsňáci… Neváhejte tedy přijmout pozvánku na šílenou jízdu po světech české fantastiky, při níž budete mít jedinečnou možnost seznámit se s neohroženými hrdiny, kteří nosí meče proklatě nízko u pasu, stejně jako s borci oblečenými v kůži a s nechutně velkými bouchačkami v holstrech, či s ženami, o jejichž vnadách se vám ani nesnilo. A to nepočítáme všemožné záporáky, bestie a démony, ze kterých by se strachy rozbrečel i Darth Vader. Ale vy se bát nemusíte. Máte totiž v rukou to nejlepší z Pevnosti!
Juraj Červenák: Doupě řvoucí smrti
Údolí Dněpru halila mlha, na tohle období krátce před podzimní rovnodenností nezvykle hustá. Opar se líně zvedal z hladiny, přetékal přes kamenité břehy a měnil lesy kolem v království duchů. Věkovité hvozdy se mračily na řeku – ponuré, neprostupné, tajemné. Panovalo tu vznešené ticho.
Náhle však z korun bříz a buků s vyplašeným skřehotáním vzlétlo hejno ptáků. Dosud zamlklým lesem zaznělo dunění. Jak se přibližovalo, jednotvárný zvuk se polámal a změnil se v jednotlivé údery. Pod tlukoucími kopyty zapraskaly lámané větve.
Pak houštiny prudce rozrazilo košaté paroží. Statný jelen při doskoku hlasitě zafuněl a klopýtl, ale neupadl, napřímil se a cválal dál. Za ním se z porostu vyřítilo půl tuctu laní.
Běžely o život.
¤ ¤ ¤
„Podívej, Thorgile,“ přitáhl Ilja Buruškovi stříbrem zdobenou uzdu.
Varjag, už nějakou chvíli klimbající v sedle, téměř polekaně zvedl hlavu. Zastavili na nevysokém travnatém hřebenu a shlíželi na temný hvozd v údolí.
„Co jako?“ zabručel Thorgil, mžouraje do kalného světla pozdního odpoledne.
Ilja se ušklíbl. „Koukni se pořádně.“
„Zírám jako křesťan na Perunova ptáka, ale vidím jen les. Tak jako včera, tak jako předevčírem, tak jako už po dobrých pět dnů.“
„Ta mlha,“ kývl Muromec zlatým strništěm pokrytou bradou, „určitě stoupá od řeky.“
„Ach. Ano.“ Seveřanův zasmušilý obličej se konečně rozjasnil. „Takže Dněpr už musí být blízko. Díky vám, bohové Asgardu! Nic proti tvé společnosti, Muromče, ale trmácení se touhle liduprázdnou, nehostinnou divočinou jen po tvém boku mám tak akorát. Chci zase slyšet lidské hlasy, nejlépe ženské a slastně sténající. A třískot číší a korbelů a veselý popěvek!“
„Říkej mi o tom,“ povzdychl si Ilja a pobídl koně. „Snad se brzy dočkáme. Už jsme nepochybně na území Krivičů a do Smolenska by to nemělo být daleko.“
Bohatýři sestupovali po mírném travnatém svahu, tu a tam ozdobeném naježeným borůvkovým keřem. V teplém počasí putovali jen v rubaškách a prostovlasí – bohatýrskou zbroj vezli spolu se zásobami na dvou nákladních koních za sebou. Znamení Perunovy sekery se jim stříbřitě blýskalo na hrudích.
Beze spěchu se blížili k hustému lesu v dolině. Potrhaný, kroutící se závoj mlhy jej proměnil v nevlídnou temnou masu.
„Hele,“ shýbl se Thorgil najednou v sedle a zaostřil zrak na něco v trávě.
„Vidím,“ přikývl Ilja. „Jelen. A několik laní. Noci už jsou chladné, začala říje.“
Varjag neodolal, sklouzl z hřebce a zvedl kousek trusu.
„Docela čerstvý,“ zasvítily mu oči. Nehty rozpůlil hnědou hrudku o velikosti a tvaru menšího vejce. „Dokonce ještě trochu teplý. Museli tudy projít jen nedávno. Paroháč vede své stádečko k vodě. Hehe, k večeři bude zvěřina.“
„Rozhodně,“ vytáhl Ilja z jantarového toulce luk. „Jen si pak neolizuj prsty, jo?“
Thorgil se zazubil, chytil se hrušky sedla a strčil chodidlo do třmenu. Uprostřed pohybu se však zarazil a pohlédl k lesu. Také Ilja zpozorněl. Snaže se zrakem proniknout zamlženým křovím, pomalu vytáhl z toulce dlouhý šíp a přiložil jej k tětivě.
Porostem se něco blížilo. A mělo to naspěch.
¤ ¤ ¤
Kopyta rachotila. Ještě se ani neusadilo zvířené listí za prchajícím jelením stádem, když houští rozrazila další divoká jízda. Stopy laních kopýtek v měkké půdě nahradily hluboké otisky železných podkov.
V sychravém lesním šeru se zableskla broušená ocel.
¤ ¤ ¤
„Střílej, Iljo!“ vykřikl Thorgil vzrušeně.
Mohutný jelen se vyřítil z hvozdu, až se mlha za ním stočila do víru. Když spatřil dva jezdce, úlekem ztratil rytmus, že málem zakopl o vlastní nohy. Bleskově se vrhl nalevo a vyrazil podél lesa na západ.
„Na co čekáš?“ štěkl Varjag.
Ilja natáhl luk. Za jelenem z houští vyskočily laně. Šílené strachy i ony prudce zabočily, a ukázaly tak Muromcovi své boky.
Zlatovlasý bohatýr pustil šíp. Dvakrát prohnuté tělo luku se vymrštilo, tětiva zazvonila. Střela prolétla hrudí mladé laně jako žhavá jehla máslem. Zvíře klopýtlo, párkrát ještě zoufale, trhaně skočilo, ale pak se zřítilo k zemi. Thorgil zajásal.
Vzápětí lesem zaduněla mnohem těžší kopyta. Ilja chladně, s přimhouřenýma očima, vytáhl z toulce další šíp.
Jelen neuběhl ani dvacet sáhů, když se z porostu před ním náhle vyřítil jezdec na černém koni a odřízl mu únikovou cestu. Zděšený paroháč opět prudce zatočil doleva. Vzhůru po úbočí však už nestihl vyrazit. Vysoký muž se bleskově vztyčil ve třmenech a mrštil po jelenovi těžkým oštěpem. Hrot se zabořil do svalnatého boku s takovou razancí, že okamžitě srazil zvíře do trávy. Košaté paroží třísklo do země. Vzduchem létala hlína.
Laně pádily pryč a brzy se mužům ztratily z dohledu. Ilju a Thorgila však už stejně nezajímaly. Kalený hrot Muromcovy střely mířil na další dva jezdce, kteří se cvalem vynořili z vířící mlhy a poblíž skolené laně prudce trhli uzdami. Byli vousatí, rusovlasí, oblečení jen v kožených kabátcích, vyzbrojení luky, oštěpy a dlouhými noži. Thorgil vytáhl z úchytu na sedle sekeru a významně ji potěžkal v dlaních, aby hned v zárodku zažehnal případný spor o kořist.
Do náhlého ticha, rušeného jen frkáním schvácených koní, najednou zazněl smích. Ilja se koutkem oka podíval po třetím jezdci. Ten právě vytrhl z padlého jelena oštěp a pobídl koně směrem k nim.
„Mne snad šálí zrak! Ilja a Thorgil! Dva zpupní bohatýři, kteří jako jediní z celé Vladimírovy družiny odmítli pokleknout před křížem, a než by se nechali pokřtít, raději dobrovolně volili vyhnanství a opustili kyjevský knížecí dvůr! Nevěřil bych, že vás ještě někdy potkám.“
Tvrdý výraz v Muromcově tváři náhle změkl a ruce s lukem poklesly. „Ale to je přece… Olaf?“
„Tak jest, Olaf Eymundsson!“ zařehtal se Thorgil dunivě. „Kde se tady bereš, brachu?“
Lovec měl něco kolem pětatřiceti. Dlouhé vlasy barvy narudlého zlata měl spoutané čelenkou zdobenou jantarovými kapkami, plnovous pečlivě zastřižený, kaftan ušitý z drahého sukna, opasek vykládaný stříbrem. Vyloženě pohledný obličej kazil zlomený nos. Živé tmavé oči prozrazovaly bystrý um a vesele to v nich blýskalo.
„Plavím se se svou družinou po Dněpru na sever,“ odpověděl. „Jde to nějak ztuha, z Kyjeva jsme vyrazili už před pěti dny. Už jsem se vážně potřeboval provětrat, a můj kůň jakbysmet, tak jsme tady s Grimem a Baldurem vyrazili na břeh vystopovat nějaké čerstvé maso. Měli jsme štěstí, hned u vody jsme narazili na skvostného šestnácteráka s hloučkem laní. A dvojnásobné štěstí, že jste se nám připletli do cesty – jinak by nám večeře zřejmě utekla.“
„Zírám, jak jsi skolil toho paroháče,“ zabručel Thorgil uznale. „Jediným hodem, čistě a přesně. To už se dnes u našince nevidí, taková dovednost s oštěpem.“
„Doma jsem tímhle,“ pozvedl Olaf čerstvou krví se lesknoucí hrot, „lovil troly. Na ty smradlavé bestie je oštěp nejlepší.“
„Nebo dlouhé kopí,“ přikývl Thorgil. „Jenomže z trolího masa neupečeš vydatnou krmi pro posádku drakkaru, lačnou po celodenním veslování.“
„Zato o zabíjení trolů složíš zvučnější píseň než o honu na jelena. Ačkoli, i o této malé projížďce mě už napadlo pár veršů…“
„Vy Varjagové,“ zakroutil Ilja hlavou. „Skaldi a válečníci v jednom. Jediným úderem sekery urazíte nepříteli kebuli, a ještě než jeho mrtvola vychladne, zazpíváte o tom činu hrdinskou píseň.“
„V tom je Olaf jeden z nejlepších,“ přitakal Thorgil, natahuje k rodákovi ruku. „A ke všemu je i mazaný kupec. Doufám, že se na tvé veslici najde soudek dobrého řeckého vína.“
„Toho nejlepšího,“ usmál se Olaf a pevně, přátelsky stiskl Thorgilovu mozolnatou dlaň. „Sice jsem jím chtěl oslavit šťastný návrat do Skiringssalu, ale setkání s vámi dvěma je dostatečný důvod na oslavu. Navíc k pečené zvěřině se nic jiného nehodí. Pospěšme. Brzy padne soumrak, tak ať jsme do tmy zpátky u řeky.“
Ilja odložil luk a šíp, seskočil z koně a vytáhl nůž.
„V mlze husté jak příboje pěna,
v hloubi Rusi, kde Dněpr temně pěl,
jak starý bůh, co v stínech sténá,
k večeru vládce hvozdu šel…“
Olaf se odmlčel, hledaje správná slova, ale po chvíli jen bezradně trhl rameny. „K čertu s tím,“ vzdychl. „Dneska mi verše nějak nejdou…“
„Jen počkej, až načneme ten soudek,“ zazubil se Thorgil. „Budeš zpívat jako skřivan a sága ti sama bude skákat na jazyk.“
Pětice jezdců se nechala vést jelení stezkou. Zručně vykuchaná kořist, přivázaná na zádech nákladních koní, pronikavě voněla čerstvou krví. Brzy před nimi zašuměl Dněpr a oni zastavili na vysokém břehu. Olaf svěsil ze sedla mohutný zatočený roh se stříbrem vroubeným ústím, pozvedl jej k ústům a zhluboka se nadechl.
V hustém oparu nad řekou znělo hučení rohu jako ryk draka v jeskyních – temně, jakoby přidušeně, avšak rozléhalo se do daleka. Podivný hlas dozníval v klamných, znepokojivých ozvěnách. Jezdci mžourali do mlhy. Jako živá přetékala skrz kořeny stromů, vyčuhující nad hladinu, ovíjela nohy koní a natahovala po stromech za zády jezdců vlhké pařáty.
Nějakou chvíli bylo ticho.
Pak se odněkud z oparu, jakoby z jiného světa, ozvala odpověď. Stejně ponurá a zároveň pronikavá, rozechvívající srdce i žaludek. „Támhle jsou,“ ukázal Olaf do bílé nicoty.
Ilja a Thorgil pohlédli tím směrem. Zpočátku nic neviděli – jen pravidelné šplouchání svědčilo o tom, že se tam opravdu něco pohybuje. Potom se z mlhy pomalu, majestátně vynořila dračí hlava. Roh opět zatroubil a jezdcům se zdálo, že ta strašidelná hlava ožila a hlas vychází z její rozšklebené tlamy. Thorgil šeptem přivolával Odina a Thóra.
Za nádherně vyřezávanou hlavou se vynořila příď, vysoká a ladně zatočená jako labutí šíje. Pak se ukázal černý obrys mohutného trupu s řadami pomalovaných štítů po stranách. Vesla čeřila klidné vody Dněpru a vousatí muži na jejich opačných koncích se v rázném rytmu hrbili a zase zvedali na lavicích. Masivní stěžeň s ráhnem a smotanou plachtou vypadal jako veliký kříž.
„Má loď,“ řekl Olaf Eymundsson pyšně a pobídl koně po stezce dolů k vodě.
9. května 2014, Martin Fajkus, Tomáš Němec (eds.)