Elaine Cunningham: Spletité sítě

Temná elfka Liriel Baenre, která se rozhodla žít na povrchu, pokračuje ve své cestě na ostrov Seveřanů, Ruathym. Tam chce dokončit splétání runy, jež jí umožní pochopit magii povrchu a zároveň pomůže jejímu příteli, bojovníku Fjodorovi ovládnout bersekrovské šílenství, které ho stále více ovládá. Liriel proto osvobodí z podzemních kobek Přístavu Lebek pirátského kapitána Hrolfa a nalodí se na jeho koráb. Netuší však, že se řítí přímo doprostřed zničující války…

Pod ulicemi Hlubiny, v jeskyni pohřbené pod mořským dnem, leželo město zvané v pověstech a klepech Přístav Lebek. Většina těch, kdo sem přišli, měla v úmyslu obchodovat se zbožím, jež bylo v civilizovaných přístavech zakázané. Spodina stovek rozličných národů a ras jednala v atmosféře neustále vyhroceného nebezpečí. Pod ulicemi Přístavu Lebek se však nacházely ještě hlubší říše. Místa, kterým se vyhýbali i nejodvážnější kupci. V jednom obzvláště zatuchlém bludišti – soustavě kroutících se tunelů a vydrancovaných krypt – bylo zřízeno vězení pro všechny ty, kdo se odvážili narušit křehkou rovnováhu města.
Kdysi pohřebiště dávno ztraceného trpasličího klanu se během staletí stalo domovem jiných, mnohem nebezpečnějších stvoření. Lovci pokladů zde čas od času odkryli trpaslíky zhotovenou ukrytou schránku, avšak většina z nich zůstala na místě v podobě hromady tlejících kostí a výmluvně tak svědčila o existenci pastí a nestvůr plížících se vlhkými kamennými chodbami.
Tohle místo nahánělo hrůzu i drowí elfce, která byla jinak zvyklá svobodně kráčet nekonečnými tunely Temných říší. Kouzelné elfí boty tlumily zvuk kroků a třpytivé piwafwi ji zaštiťovalo neviditelností, avšak Liriel Baenre byla i přesto ostražitá vůči jakékoliv známce hrozícího nebezpečí. K pokračování v cestě a ke spěchu ji nutila vzpomínka na tvář muže, jenž byl uvězněný v tomto nejhorším vězení z celého Přístavu Lebek.
Štíhlá jako nedospělá dívka a zdánlivě tak stará působila drowí elfka jemně až křehce. Sametově černá kůže jí propůjčovala vzhled živoucí sochy, což ještě podtrhovala těsně padnoucí zbroj z černé kůže a vzájemně spojených kovových kroužků ebenového odstínu. Pyšnila se nadpozemskou krásou elfské rasy typickou ostrými rysy a závojem bílých vlasů blyštivých jako měsíční paprsky na čerstvě napadaném sněhu. Její vrtkavé tváři, chvilku rozpustile zlomyslné a za okamžik zase ledově krásné, dominovaly velké mandlové oči v barvě rašemenských jantarů. Vyzařovala z nich nepokojná inteligence a nevyčerpatelná chuť k dobrodružství. Na pohled se dívka zdála být jen stěží schopná vzít tuto hluboko pohřbenou pevnost útokem. Přesně to však měla v úmyslu.
Liriel se bez potíží přesouvala neproniknutelnou temnotou okolních tunelů. Ta nemohla představovat problém, neboť oči drowů dokážou najít nepatrné stopy tepla zachycené v kamenech či vzdušných proudech. Oči drowí kouzelnice pak byly ještě citlivější; v chodbě před sebou Liriel vnímala slabou namodralou auru – viditelnou jen pro ty, kdo zdědili nadání pro magii a rozvíjeli jej vytrvalým výcvikem – jež ji varovala před aktivní magií.
Drowí elfka se opatrně plížila blíž. Přízračná záře protínala tunel jako zářící závoj, ale protože se jednalo o magickou auru, neosvětlovala nic ze svého okolí. Liriel v duchu probrala možná rizika přivolání skutečného světla a nakonec se rozhodla, že nejmoudřejší bude prohlédnout si past očima těch, kdo ji nastražili. Tohle totiž byla past. O tom nepochybovala ani na okamžik.
Snadno, jen pouhou myšlenkou, vytvořila Liriel kouli kouzelného ohně. Nové světlo se zakývalo ve vzduchu po jejím boku, nakonec se přesně podle nevysloveného příkazu ustálilo a zalilo okolí slabou bílou září.
Na obou stranách výmluvné modré aury se povalovaly rozhozené kosti spolu s opuštěnými zbraněmi a jinou výstrojí. Zem i stěny byly opakovaně potřísněné cákanci temné, dávno zaschlé krve. Ať již byla skutečná povaha pasti jakákoliv, ukázala se být účinnou.
Lirielin pohled sklouznul k mělké, řádně otlučené bronzové misce zdobené jemně zpracovanými vzory a uvnitř vyložené slonovinou. Mezi pozůstatky ostatního vysoce praktického vybavení roztroušeného kolem jejích nohou trčela jako bolavý palec. Zvědavá dívka se sehnula, aby ji prozkoumala. Jak ji zdvihla, vypadla zdánlivá výplň ven. Nešlo o slonovinu, jak si prve myslela, ale o kost, a to tak silnou, že musela pocházet jedině z trpasličí lebky.
Liriel se znovu posadila na paty a zkoumala nový objev. Něco hladce proseklo trpaslíkovu hlavu a projelo kostí i helmou tak čistě, že okraje obojího byly stejně hladké, jako kdyby je vybrousil a vyhladil mistrovský brusič drahokamů. To jí o trpaslíkově smrti mnohé prozradilo.
Dál se přehrabovala okolními pozůstatky, dokud nenalezla masivní stehenní kost, kdysi patřící řádně vzrostlému zlobrovi. Přesně jak očekávala, byla přeseknutá těsně pod kyčelním kloubem, tedy v místě, kam by dosahovala trpaslíkova hlava, kdyby se oba lovci pokladů postavili vedle sebe. Ještě nějakou dobu strávila prohlížením okolí a nakonec nalezla několik dalších přeseknutých kostí patřících příslušníkům různých ras. Vyložila je vedle sebe a za okamžik měla vcelku přesnou představu o povaze pasti, a hlavně o jejích omezeních.
Liriel znovu zdvihla zlobrovu kost a s rukou bezpečně mimo oblast kouzelného nebezpečí ji strčila přímo do zářící aury. Z obou protilehlých stěn chodby vyjely roztočené, modře se třpytící kotouče. Uprostřed se setkaly, jeden těsně nad druhým, a znovu zmizely ve stěnách.
Elfka se podívala na kost ve své ruce. Konec byl odseknutý tak hladce, že ani nepocítila náraz, a tak tiše, že jediným zvukem bylo tlumené zachřestění odděleného kusu kosti na krví potřísněném kameni.
To není špatné, uznala Liriel tiše, ale příliš předvídatelné. Drowí kouzelník by čepele očaroval tak, aby pokaždé náhodně udeřily z jiného místa. I když možná právě takové opatření bylo učiněno i tady a mířilo na ty, kdo odhalili první útok a pak se pokoušeli proklouznout pod nebezpečnou oblastí.
Liriel zdvihla další dvě kosti, v každé ruce jednu, a znovu jednu z nich strčila do zářící aury. Ze stěn vyjely tytéž modré kotouče. Jakmile se uprostřed setkaly, zkusila pod nimi Liriel prostrčit druhou kost. Čepele nerušené pokračovaly v cestě a opět zmizely v kameni. Druhá kost past vůbec nespustila.
Až příliš snadné! Její rty se zdvihly do úsměvu spojujícího triumf s opovržením. Drow by očekával druhý průnik – i třetí! – a ujistil by se, že čepele mohou okamžitě měnit směr a poradí si tak s jakoukoliv výzvou.
Když nyní znala cestu, spustila ještě jednou a naposledy past. Jakmile se kotouče čepelí setkaly, vrhla se kupředu a odkutálela se do bezpečí na druhé straně.
V Přístavu Lebek však bylo „bezpečí“ jen relativním pojmem. Když se Liriel zvedala na nohy, všimla si na stěně tunelu před sebou záblesku odraženého světla. Něco se k ní blížilo z postranní chodby. Okamžitě přivolala vrozenou drowí magii a stále neviditelná se vznesla ke stropu tunelu nacházejícího se tucet stop od země. Přitiskla se ke zvlhlému kameni a čekala.
Zpoza zatáčky se protáhl pramen světélkujícího kouře a náhle se zarazil, jako kdyby jej překvapilo, že se ocitl v prázdné chodbě. Po chvilkovém zastavení kouř pokračoval a brzy jej bylo tolik, že mohl vytvořit malý zářící obláček. Vzápětí se zachvěl a zkroutil, aby nabral odpornou a vzdáleně lidskou podobu. Před Lirielinýma děsem rozšířenýma očima se přízračný oblak zhmotnil do rozkládajícího se masa. Nemrtvá věc se dívala sem a tam v temnotě rudě zářícíma očima.
Liriel ještě nikdy dřív žádného ghúla neviděla, ovšem okamžitě jej poznala. Kdysi býval člověkem, ale nyní představoval prohnané stvoření bez vůle živící se mrtvým masem. Nějak se mu podařilo zjistit, že past spustila, a přišel se nakrmit. To by vysvětlovalo do čista obrané kosti rozházené po zemi. Na druhou stranu nic z toho nevysvětlovalo ghúlovu záhadnou schopnost odhmotnit se.
Nemrtvý se šoural chodbou, hlasitě čenichal a mával ve vzduchu špinavýma rukama s drápy na konci. Liriel si povšimla, že se pohybuje těsně na okraji magické pasti a vykazuje tak vnímavost vlastní jen nadaným kouzelníkům. Jak studovala jeho pohyby, uvědomila si, že stvoření kopíruje její kroky. Muselo sledovat neviditelnou stopu zanechanou její vrozenou magií. Ale jak?
Myšlenky se jí rozběhly jako o závod. Tenhle nemrtvý tvor musel být kdysi kouzelníkem a to zřejmě natolik talentovaným, že se připravil na další život jako kostěj. Jestli mu pak plány narušil útok ghúlů, mohlo se mu nějak podařit obě transformace spojit do jedné. Pokud to skutečně byl ten případ, pak bylo stvoření pod ní vybavené jak magií kostěje, tak ghúlovou úctyhodnou prohnaností.
Také její kouzelná moc byla nemalá, avšak Liriel neměla v úmyslu s touto nemrtvou věcí bojovat. Při střetnutí kouzelníků byla strategie stejně důležitá jako moc, a protože byla zvyklá na vrstevnaté úskoky a intriky svého lidu, nemohla doufat, že by přechytračila stvoření jednající čistě na úrovni hladu a instinktu.
V tom okamžiku vzhlédl ghúl vzhůru a upřel rudé oči přímo do Lirieliných. Dlouhý hadovitý jazyk lačně vystřelil ven a cestou slyšitelně zaškrábal o tesáky. Elfka se zachvěla, i když si byla jistá, že ji stvoření ve skutečnosti nemůže vidět. Neviditelnost jí však nemohla poskytnout příliš velkou úlevu, neboť kostěj-ghúlovy spáry začaly křečovitě splétat vzorce jakéhosi dávno nepoužívaného kouzla.
Liriel sevřela v dlani kožené řemínek visící jí kolem krku a prudce zatáhla. Z úkrytu pod tunikou vyskočil malý obsidiánový disk s vyrytým symbolem Pavoučí královny Lloth, temné bohyně drowů.
Dívka posvátný předmět uchopila a spěšně probrala další možnosti. Dokonce i nejnižší kněžka dokázala odvrátit útok nemrtvé bytosti, avšak Liriel navštěvovala kněžskou školu jen velmi krátce a dostalo se jí tak jen hodnosti novicky. Na druhou stranu byla princeznou rodu Baenre – nejmocnějšího klanu slavného Menzoberranzanu – a domov opustila v přízni Lloth a s uvězněnou magií Temných říší. Od té doby urazila dlouhou cestu, jejíž délka se nedala měřit jen v mílích. Zjistila, že z nevysvětlitelného důvodu váhá přivolat si na pomoc božstvo svých předků.
Vtom se ghúlovy rty pohnuly a do vzduchu z nich spolu s hřbitovním prachem a odpornými hleny vylétla i neslyšná slova zaklínání. Kolem Lirielina těla se jako obří pěst sevřela neviditelná síla a začala ji stahovat dolů tak nečekaně, že se jí hlava bolestivě zvrátila dozadu a ona rozhodila ruce do stran. Piwafwi se rozevřelo a odhalilo ji zraku nemrtvého tvora. Naštěstí se jí podařilo udržet posvátný symbol, a tak jej s využitím bleskových drowích reflexů vrazila přímo do vzhůru obrácené a slinící ghúlí tváře.
„Ve jménu Lloth ti poroučím zmizet,“ pronesla. Ze symbolu se zapraskáním vyrazila černá energie a odhodila nemrtvou věc dozadu. Na několik okamžiků se ghúl choulil u protější stěny a krčil se před odhalenou mocí drowí bohyně. Pak se jeho odporné tělo rozplynulo v dýmu, který zmizel rychleji než hejno vyplašených ptáků.
Liriel si zhluboka oddechla a snesla se zbytek cesty k zemi. Úleva se však mísila s nepříjemnou předtuchou. Z vlastní zkušenosti věděla, že Lloth je rozmarná a krutá. Ghúl naštěstí neměl čas, aby se zastavil a zajímal se o její povahu. Moc byla moc a Liriel byla naživu díky tomu, že se odvážila jí vládnout. Tahle myšlenka a její jistá praktičnost utišily další obavy a donutily ji přidat do kroku. Znovu k sobě přitáhla piwafwi a pokračovala dál ke sklepením.
Drowí dívka strávila několik dní zkoumáním Přístavu Lebek a dozvěděla se mnohá z jeho tajemství. Libovala si v místní svobodě bez pravidel a z toho plynoucích příležitostí. Byla však mladá a jistá si tím, že její osud na ni čeká za širým mořem, na ostrově známém jako Ruathym, a nemohla se dočkat jeho naplnění.
Citlivým sluchem zaznamenala ozvěnu vzdálené písně, veselé a zpívané s velkou chutí, avšak se zanedbatelným talentem. Vydala se za tím hlasem a sledovala jej skrz kroutící se tunely a oblasti falešných ozvěn stejně snadno, jako by obyvatel povrchu našel strom podle jeho stínu.
Netrvalo dlouho a dorazila k malé vlhké jeskyni, jež před mnoha staletími sloužila jako krypta. Nyní se změnila ve vězeňskou celu zajištěnou mřížemi o síle Lirielina zápěstí a těžkými dveřmi s ne jedním, ale třemi zámky. Nevelká síň byla studená a osvětlená jedinou pochodní, která však vydávala víc odporně páchnoucího kouře než světla. V jedné stěně byly vyhloubeny podlouhlé výklenky, dávno zbavené pokladů i kostí jejich majitelů. Na opačném konci se pak nacházela jednoduchá pryčna zavěšená na zdi dvěma zrezlými řetězy. Na ní ležel rozvalený zpěvák, krátící si čas nejen hudbou, ale také házením drobtů plesnivého chleba tvorečkům hemžícím se po podlaze cely.
Vězeň se pochmurným prostředím nezdál být nijak sklíčený. Byl to ohromný muž s mohutným hrudníkem a širokými rameny. Tváře měl do bronzova opálené a ošlehané větrem. Oči se téměř ztrácely v hlubokých vráskách smíchu. Jeho spletené vlasy, mohutný knír i dlouhý vous na bradě měly stejně sluncem poznamenaný bledý odstín, který téměř zakrýval občasné šedé prameny. Tohle byl Hrolf z Ruathymu, známější jako Hrolf Nezkrotný, zkušený mořeplavec se zálibou v prostém ničení. Liriel zjistila, že tenhle koníček mu vynesl zákaz vstupu do mnoha civilizovaných přístavů, a dokonce ho dostal – a to ne poprvé – i do vězení ve sklepeních Přístavu Lebek.

• přeložil: Jakub Bohoněk

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).