Spěšný vlak Ch.24.12., Jan Poláček
 |
Vzduch se naplnil něčím nadpřirozeným, vyvolávajícím mravenčení po celém těle, přebírá energii davu a přetavuje ji v novou vlnu emocí a rázných gest. Ano, takovou moc může mít slovo, může člověka podnítit k činům, může stvořit zcela novou zbraň, síla v podobě čiré energie. Základem každé vědy totiž nejsou falzifikovatelné zákonitosti a nahrazující se paradigmata. Základem každé vědy je magie. Magická elektronika, obrazce nesoucí význam jedině jako celek. Světlo a především neobvyklá podoba energie se stávají novou metaforou, skrze dosazení do těch správných rovnic promlouvá, invokuje. Zbraň, ona Pandořina skříňka nesoucí magicky ničivý potenciál, dopomohla ke stvoření současného světa, pozměnila všechny, kteří s ní přišli do kontaktu. Elektrické výboje povznášejí ze země sloupce prachu a rozkmitávají každičkou buňku v těle. Smrt všechno spojí.
Kde je peklo a kde nebe nelze v tuto chvíli jednoduše posoudit. Minulost
je pouhou nepodstatnou smyšlenkou, důležité je to, co se děje nyní: nová
mapa Říše voní tiskařskými barvami a zobrazuje Evropu rozdělenou do
pravidelných celků. Není třeba se bát, přestože nás k tomu neustále
něco nutí. Usazeni v tmavé místnosti nasloucháme dunivému zvuku
přicházející bouře, temně modrá barva vyplňuje prostor hutnými mraky
zimy a kostnatými stíny větví stromů, vzdaluje mladého Martina/Waltera od
slov odcizujících se rodičů, bezvýznamné loutky-matky a dominantního
otce.
Jako již kdysi ožívají postavy na fotografiích, fantazie nemůže být
vykázána, navíc je jednou z mála věcí nekontrolovatelně žijících a
Walterovi se stává místem úniku jak v letech dospívání, tak v době
studií na lyceu pro elektrotechniky. Znovu se k ní utíká i jako stařec
s prošedivělými vlasy, bělavými klouby na rukou, jizvami vrytými do těla
i duše následkem válečných hrůz – takto totiž Walter vypadá ve
svých dvaceti letech.
Vzpomínky na dětství proměněné ve sled morbidních situací ze školních
lavic, kde byl Walter nenáviděn, ať už se snažil přiklonit na stranu
spolužáků či učitelů a konfliktů mezi ním a otcem, v jehož očích
vždy reprezentoval slabé a chybující stvoření, jsou pouhou polovinou
příběhu.
Další část je tvořena „současným“ děním poválečným. Vítězství
Německa přináší novější, šťastnější vyhlídky. Jen je ještě
třeba se vypořádat s tím špatným, jež prolezlo hluboko do myslí všech
válkou postižených. Ať už válečný veterán, čistá árijská rasa,
zchudlý popelář nebo přihlížející tulák, nikdo neujde
zhierarchizování společnosti. Nad vším musí vládnout Řád a Vůdce.
Kniha si bere pouze jako pozadí úryvky z dějin, ať už nastaly
v doslovné podobě či jsou autorem posunuty za hranice reality. Důležitá
ovšem není tato kulisa, nýbrž velké množství lehce nastíněných témat,
která za sebou následují a znovu se vracejí téměř nepozměněná.
Všechno se nás dotýká stejně silně,ať už domýšlíme budoucnost světa
pod stálou hrozbou války a znovuobjevením smrtící zbraně nebo prožíváme
jediný den s hlavním hrdinou. Jeho neschopnost komunikace s okolím,
především s rodiči a podivné vztahy, které se vyskytují v jeho
bezprostřední blízkosti. Zmechanizováním každodenních úkonů nabýváme
dojmu, že všechny postavy jsou jakýmisi automaty, které se zapínají až
v okamžiku, kdy na ně upřeme pohled, pak vykonávají jednoduché operace
doplněné stejně jednoduchými a pro jejich prostředí charakteristickými
dialogy.
 |
Tento psychologický román je pro mě jistou evokací příběhů podobným způsobem již vyprávěných, dnes už pouze variujících. Temná struna mi neustále rozeznívá tmavou místnost s pohybujícími se obrázky příbuzných na zdi a otevřeným oknem, v němž se díky průvanu z blížící se bouře zběsile třepotá potrhaná záclona. Pokud hrdina utíká před realitou vytvořením si pevného pouta k domácímu zvířeti, je už nakonec jedno, jestli se jedná o kocoura či slepici, v každém případě je toto důkazem neschopnosti začlenění individua do prostředí, v němž je nuceno existovat. Každý pokus o změnu, v knize zastoupenou hrdinovou vzpourou proti vypočítaným tahům společnosti, ale vždy vede jen k dalšímu bezvýchodnému stereotypu.
Nakonec odchází všichni – mrtví jsou pochováni do prázdných hrobek, kočky utíkají vstříc samotě svobody a ti, jimž ještě v hloubi těla doutná jistá naděje na lepší život, nastupují do spěšného vlaku. Pokud přemýšlíte v průběhu čtení nad různými asociacemi, intertextualitou, kterou můžeme a nemusíme nacházet, nezbývá místo na nějaké kladné či záporné hodnocení textu. Otevírá mnoho problémů a nutí se nad nimi pozastavit a především si je podle svého domyslet a vyřešit. Odpovědi jsou až za hranicemi textu a o to, zdá se, v této „skutečnosti“ jde.
- Jan Poláček: Spěšný vlak Ch.24.12.
- vydalo: Argo, Praha, 2010
- obálka: Pavel Růt
- 278 stran / 264 Kč