Spálená mrazem, Mercy Thompsonová 7 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Patricia Briggs
 |
Život Mercy Thompsonové prošel zásadní změnou. Když se stala družkou Adama Hauptmana – charismatického alfy místní vlkodlačí smečky –, stala se zároveň i nevlastní matkou jeho dcery Jesse. Tento vztah vnáší do Mercyina života požehnané okamžiky normálnosti. Ale na okraji lidskosti se může drobný incident za úplně normálního dne proměnit v něco mnohem většího.
Po dopravní nehodě v rušném provozu se Mercy a Jesse nemůžou spojit s Adamem – vlastně s nikým ze smečky. Všichni byli uneseni. Skrze jejich pouto Mercy ví, že Adam je rozzlobený a trpí. Vlkodlaci bojují politickou bitvu za akceptaci veřejností a Mercy se obává, že s ní Adamovo zmizení může nějak souviset – a že on i celá smečka jsou ve velkém nebezpečí. Mercy čelí mnohem mocnějšímu protivníkovi a je na něj sama – možná bude nucena přijmout pomoc od jakéhokoli spojence, a to bez ohledu na to jak nepravděpodobný je.
Mercy?
Ano, řekla jsem mu a zalila mě vlna otázek, klouzaly však kolem mě tak rychle, že jsem je nedokázala uchopit. Přemýšlel už jasněji, pořád ale nebyl tak ostražitý jako obvykle. Pokusila jsem se mu poslat sílu poutem a cítila jsem, jak ji chytil a zatáhl. Zavrávorala jsem a chytila se ho za ramena, abych neupadla. Zdál se mi skutečný, své ruce jsem ale neviděla.
„Pane Hauptmane?“
Adam ho ignoroval a vyslal mým směrem další výboj emocí. Tento byl mnohem živočišnější než obyčejná potřeba síly. Nedokázala jsem říct, co chce, ale mohla jsem hádat.
Ben našel Gabriela, společně našli Jesse a mě. Všichni jsme v bezpečí u Samuela. Ben je zraněný, ale není to nic vážného. Neřekla jsem mu, že Samuel je pryč.
Adam se narovnal a zhluboka se nadechl. Třásl se bolestí, která mu vystřelovala z kloubů, a bylo pro něj těžké hýbat se. Rozevřel ruce a zaťal je v pěst, aby se ujistil, že fungují. Jeho zranitelnost mu nijak nepomáhala ovládnout vztek vůči lidem, kteří mu tohle provedli.
Cítila jsem všechno, co cítil i on.
Nechala jsem ruku na jeho rameni, ukročila jsem ale dozadu v naději, že tak získám odstup a budu moct přemýšlet. Druhou rukou jsem se ho ale chytila zezadu za opasek jako dítě ve tmě – přepadl mě strach, že pokud s ním nezůstanu ve fyzickém kontaktu, vrátím se zpátky do Samuelova domu bez informací.
Bylo to lepší, pořád jsem ale viděla jen to co on, a jeho výhled byl zvláštně omezený.
Stříbro, řekl jeho vlk. Příliš mnoho věcí nefunguje, jak má. Moje oči vidí, Adam to ale nevnímá.
Poplácala jsem ho po rameni, protože jsem nevěděla, jestli ví, o co se snažím. Slova byla k ničemu. Adam měl svého vlka pod kontrolou a já tu nebyla proto, abych pomohla.
Vždycky pomáháš, nesouhlasil vlk. Zatahal za naše pouto a vzal si ještě trochu síly. Vždycky, souhlasil Adam, když ho vlk opět obklopil.
„Pane Hauptmane, nudím vás?“
Adam obrátil pozornost k našemu nepříteli a pan Jones sebou trhl. Jeho reakce mě uspokojila a zároveň ve mně vyvolala hlad – jeho strach se mi líbil. Velmi se mi líbil.
„Ne, pane Smithi,“ řekl Adam tiše. „Zrovna teď se mi zdáte velmi zajímavý.“
„Jones,“ vyštěkl muž za stolem. Vymyšlené jméno páchlo lží. Jeho rozzlobená reakce Adamovi napověděla, že je to slaboch, snadná kořist. Nebyl tak sice o nic méně nebezpečný – v jistých ohledech byl ještě nebezpečnější, protože se řídil emocemi – pod skutečným tlakem se ale zlomí.
Vpravo od Adama se někdo pohnul a vstoupil mu do zorného pole. Z mé perspektivy k tomu došlo téměř děsivě náhle. Muž byl stejně jako Jones oblečený do černého, jeho oděv ale nepřipomínal uniformu; z Adamova úhlu jsem poznala, že má na sobě neprůstřelnou vestu. A taky se lépe pohyboval. Někdo ho vycvičil v boji zblízka.
Tušila jsem, že se v místnosti nacházejí ještě další lidé, další nepřátelé, z nějakého důvodu ale upoutal Adamovu pozornost tento muž. On a Jones byli jediní, koho jsem viděla.
Voják, řekl mi Adam. Ukázal mi bouli na nohavici mužových kalhot, druhou zbraň – nůž nebo pistoli – a další na vnější straně druhé nohavice.
Adam sledoval řeč těla vojáka i pana Jonese. Oficiálně tu velel Jones, ale muži (ti, které jsem já neviděla, ale Adam je vnímal) poslouchali druhého muže – a to včetně Jonese. Adam to zažil v armádě, když velící důstojník byl zelenáč a až příliš se spoléhal na schopnosti mužů nižších šarží. Voják vyžadoval úctu, kdežto Jones páchl a jednal jako kořist, která se marně snažila vydávat za dravce.
Ať už šlo při únosu o cokoli, Adam byl na nohou a smečka byla v pořádku. Nebyla na tom dobře, ale žila a dýchala. Vnímala jsem, protože to vnímal i Adam, že smečka leží na zemi za námi. Všichni měli spoutané ruce i nohy stejně jako on a bylo jim zle ze stříbra a uspávacího prostředku, ale jinak byli v pořádku. Adam byl proto přesvědčený, že tu nešlo o to zabít je. Ti lidé něco chtěli a mysleli si, že by jim to Adam a jeho smečka mohli dát. Zatím byli v bezpečí.
„No?“ řekl Jones netrpělivě.
Adam mlčel. Nebyli přátelé a Adam nemínil začít rozhovor o počasí. Udělali, co mohli, aby Adama oslabili. Nehodlal se jim dál odhalovat. Nakonec mu prozradí, o co jim jde; a potom získá něco, co by mohl použít proti nim. Do té doby bylo nejlepší obranou mlčení.
Úředník, který se nejmenoval Jones, a to bez ohledu na to, co tvrdil, se opřel o opěradlo křesla a povzdychl si. „Říkali mi, že budete dělat potíže. Máme pro vás návrh, pane Hauptmane. A naše informace naznačovaly, že toto je nejlepší způsob, jak si zajistit vaši spolupráci.“
Adam zvedl obočí a voják se usmál, protože ho pan Ne-Jones nemohl vidět. Jakmile si ale voják všiml, že ho Adam sleduje, jeho úsměv zmizel – oba však věděli, že ho Adam viděl.
„Potřebujeme, abyste někoho zabil,“ řekl úředník. „Oba víme, že už jste pro vládu zabíjel, seržante.“ Adam sloužil během války ve Vietnamu v armádě. Vědělo to jen málo lidí mimo smečku. „Žádný strach. S tímhle nebudete mít problémy. Senátor Campbell, republikán z Minnesoty.“ Znovu se usmál. „Vidím, že víte, o kom mluvím.“
Věděla jsem to i já. Campbell zastával úřad už víc než dvacet let a patřil k nejhlasitějším odpůrcům fae a vlkodlaků v kongresu. Poté co několik vlkodlaků zabilo – a z velké části i sežralo – muže v Minnesotě, požadoval, aby policejní síly mohly zabíjet vlkodlaky a fae, kteří se něčím provinili, jen na základě soudního povolení. Podporovala ho spousta lidí z obou stran, protože se báli. Měl plán a patřil ke střednímu proudu, nebyl ani konzervativec, ani liberál, takže mu mohly fandit obě strany.
„Nepracujete pro vládu,“ řekl Adam.
„Ujišťuju vás, pane Hauptmane, že sloužím americká vládě. Viděl jste můj průkaz.“
Ohrnula jsem nos. Lhal pravdou – poznala jsem to podle samolibosti v jeho pachu. Adam můj závěr zvážil.
„Bude to snadné,“ řekl Jones Adamovi. „Rychle bude po všem a pak můžete jak vy, tak vaši lidé odejít.“
„Už je to dávno, co jsem naposledy zabíjel pro vládu,“ řekl Adam. Měl v tu chvíli zmlknout, já ale vycítila, jak ho aura kořisti, která z Jonese sálala, a pálení stříbra rozzlobily natolik, že zašel příliš daleko. Krutě se na Jonese usmál, předklonil se a řekl: „Teď už zabíjím jen ty, kdo si to zaslouží, pane Smithi.“
Jones ucukl a pach jeho strachu mě znovu donutil ohrnout nos. Potom vytáhl glock, který schovával pod stolem. Adama zpomalilo stříbro a zapomenutá pouta, proto klopýtl a klesl na kolena, když se pokusil zareagovat. Padl výstřel a místnost naplnil pach střelného prachu, krve a smrti chvíli předtím, než mě zemětřesení v poutech smečky uvrhlo zpět do mého těla.
- Patricia Briggs: Spálená mrazem (Mercy Thompsonová 7)
- Fantom Print, 2013
- překlad: Kateřina Niklová
- obálka: Daniel Dos Santos
