Sorry, vole, error, Vlado Ríša (ed.)
 |
Edice Ikaros vydávaná Mladou frontou je pro většinu fanoušků sci-fi neodmyslitelně spojená se jménem šéfredaktora časopisu Ikarie Vlada Ríši. Ten se pohybuje nejen v jejím „zákulisí“, ale několikrát se tu už prezentoval jako autor a editor. Právě díky jeho neúnavné práci spatřilo světlo světa hned několik antologií věnovaných českým sci-fi i fantasy povídkám, v nichž kromě stálic české fantastiky dostali příležitost, aby ukázali, co v nich je, i nadějní nováčci.
Zatím posledním Ríšovým projektem coby editora je antologie Sorry, vole, error. Tento poněkud bizarní název více osvětluje podtitul – Antologie humoru v české SF. Jak je vidět, Ríšovi odvaha rozhodně nechybí, protože humor nemá ve fantastice, nota bene české, vůbec na růžích ustláno. Ba spíše naopak, je v tomto žánru víceméně nechtěným dítkem. Přijít tedy s povídkovou sbírkou, kde hlavním pojítkem je právě humor, je tak trochu jako bruslení po hodně tenkém ledu. Ovšem Ríša je zkušený matador, takže se podívejme, co vlastně jeho kniha nabízí:
Hned na počátek nasadil opravdu těžký kalibr – Martina D. Antonína a jeho Divopivo. Tato novelka se od ostatních textů odlišuje hned v několika směrech, z nichž nejdůležitější jsou asi dva. Tedy za prvé – je to jediný představitel fantasy v celé sbírce, ale co je mnohem důležitější – je to naprostá bomba!!! Antonín zde podsouvá nic netušícímu čtenáři skutečný „pekelný stroj“, který vzápětí vybuchne a zanechá ho naprosto ohlušeného a s idiotsky blaženým úsměvem na rtech. Jak už jste asi pochopili podle předchozích vět, Divopivo mě absolutně nadchlo. Autor si tu bere na mušku své oblíbené trpaslíky a paroduje i oblíbené schéma řady románů z prostředí Warhammeru. No posuďte sami…
Hlavním hrdinou příběhu je trpaslík Trp hledající slavnou smrt, k níž ho má podle tradice dovést sýček coby Posel zmaru. Jenže právě jeho sýček se jmenuje Vochlasta a svému jménu dělá čest. (Tedy je neustále v lihu.) Není tedy divu, že Trp stále žije, a dokonce se začalo říkat, že je stižen nesmrtelností. Jeho doprovod pak tvoří ještě udatný lidský rytíř Dobromil pátrající po svém zlovolném bratru. Dobromil trpí utkvělou představou, že ovládá trpasličí řeč, což – přiznejme si na rovinu, není tak úplně pravda. Nejlépe to bude ilustrovat příklad. (Jen abych vás uvedl do děje. Dobromil vyslýchá jednoho z přeživších žoldáků, kteří zaútočili na trpasličí vesnici, a zároveň svá zjištění překládá trpaslíkům.)
„Zdí se mi, že ten zájezd je část něčeho velmi zásudního, žádný přítok nazdar bruch. Je to záludné speknutí! Ti žaludáci jsou ve služkách vyšší moči!“ Dobromil se odmlčel, aby zdůraznil závažnost svých slov. Nebylo to třeba, trpaslíci ho i tak poslouchali s vytřeštěnýma očima. Rytíř důležitě ukázal na zajatce: Ten smradutý výkal měl trojčité posrání – za prdní propeněžit piva, za druží víčkat obchodu vašich bodovníků a za trojčí údeřit a popít zblitky. Toto je prdní lesnice, která bula přepadaná. Přešli jsme v pravou míli! Možná jsme zhutnili celý jejich prám!“
Musíte sami uznat, že o takovou lahůdku jsem vás prostě nemohl ochudit. Dobromilovi se může rovnat snad jen onen anglický agent v přestrojení za francouzského policistu z kultovního seriálu Haló, haló! Ale to vše, co jsem zatím naznačil, je jen část skvělého příběhu, který autor rozehrává kolem jedné várky skvělého piva a jednoho obzvláště fikaného plánu. Nešetří přitom nikoho – trpaslíky, lidi ba ani orky. Geniální nápad, výborné zpracování a spousta humorných scén dovedených často až do absurdna pro mě dělá z Divopiva to nejlepší z celé sbírky. (Požitek z četby mi kazilo jen pomyšlení na to, jaký z toho Martin mohl udělat nádherný román!)
Po Divopivu následuje krátká povídka Jarka Mosteckého Plechovka piva odehrávající se v prostředí baru budoucnosti, kde se hlavní postava střetne s poněkud přecitlivělým mariňákem. Mosteckého text charakterizuje originální nápad s překvapivou pointou, který by si ovšem zasloužil trochu větší plochu než jen čtyři strany. I tak je ale Mosteckého práce zajímavým kontrastem k předchozí fantasy.
Jako třetí přichází s kůží na trh Zdeněk Rosembaum v povídce Okrajový stopník. Hlavním hrdinou je tu mimozemšťan, jenž ve své kosmické lodi střeží hranice galaxie. Jeho poměrně pohodová služba se ale mění v noční můru, když se loď stane cílem nenadálé inspekce zupáckého admirála flotily. Admirálův přílet odstartuje sled tragikomických událostí, které obrátí život naruby nejen milému emzákovi, ale i nám lidem. Příjemně úsměvný příběh ruší snad jen neustálé vysvětlivky rádoby humorných zkratek, jichž se v textu objevuje trochu moc.
Milan Petrák se prezentuje hned čtyřmi povídkami: Bírkvé, Úspěšný smolař, Jemná zbraň a Změřený zázrak. Vždy se přitom jedná o krátkou „jednoaktovku“ založenou na zajímavém nápadu a dobře vypointovaném rozuzlení. Autor kopíruje obdobné dějové schéma – někdo hlavní postavu prokleje, což má pro ni nečekané a většinou fatální následky. Obzvláště vydařená je kletba dávající do přímé úměry počet vypitých piv se zvýšením inteligence, což by mnozí z návštěvníků českých hospod jistě přivítali.
Jana Rečková do antologie přispěla nedlouhým textem Hrátky s pamětí, v němž se pomocný policista Van Gan vydává na své chronorce na cesty v prostoru i čase, aby zaváděl pořádek a zákon. A jednoho dne na jedné planetě se mu splní sny, o nichž ani netušil, že je vůbec má. I Systémová chyba Jaroslava Petra pojednává o jednom takovém splněném snu profesora Hnízdila. Jen se mu do něj vloudila jistá chybička, ale český člověk je kreativní a dokáže nepřízeň osudu obrátit ve svůj prospěch.
Následuje Grosbírnau Pavla Bezoušky, povídka, která pohříchu v podstatě není ani sci-fi, ani humorná. Pojednává se v ní o žabomyší válce party hudebních nadšenců a místního hajného. Vzájemné naschvály nakonec přerostou ve smělý plán vyděsit hajného za pomocí vymyšleného duchařského příběhu dotvořeného několika kašírovanými scénami. Bezouškova povídka je spíše hororový příběh a jako taková má i jistý potenciál. Ovšem do sbírky humoru se moc nehodí.
Mnohem úsměvnější než předchozí text je příběh Jana Kovanice Zmenšováci, v němž si autor bere na paškál všechny ty diktátory, papaláše a politiky. Fabuluje velmi zajímavou teorii o tom, proč vlastně nakonec vždy padnou či odstoupí. Toto zjištění pak aplikuje i na české podmínky, přičemž vychází najevo překvapivé okolnosti. Kovanicova práce je inteligentní hříčkou, jež pobaví a potěší.
V snad každé antologii, kterou zatím editoval, našel Vlado Ríša nějaké to místečko i pro sebe. Ani nyní tomu není jinak – do Sorry, vole, error přispěl povídkou Třetí Honzova cesta. Jeho text by se dal charakterizovat jako parafráze známého příběhu „jak Honza ke štěstí a princezně přišel“. Ríša ovšem zvolil coby kulisy poněkud futuristickou budoucnost jiné planety a ani jeho Honza není nijak prudce průbojný. (Kdo by se taky divil, s takovými rodiči!) Naštěstí je štěstí na jeho straně, takže se vše v dobré obrátí.
Zbývají už jen dvě povídky a jsme na konci knihy. První z nich je miloučká povídka s předlouhým názvem Přistání mimozemšťanů nedaleko Peček tak, jak ho zaznamenala devítiletá A. H., kterou napsala Martina Šrámková. Spisovatelka vzala jako základ svého příběhu premisu, že v Česku přistáli mimozemštané, což vyvolává jistou paniku, ale i zvědavost. Celou situaci přitom komentuje z pohledu devítiletého dítěte, které není zatíženo předsudky dospělých a jehož postřehy jsou překvapivě praktické i naivní. Mimozemšťané se na Zemi neocitli náhodou, ale následkem grandiózní mystifikace. Naštěstí potkají hlavní hrdinku tohoto příběhu…
Na úplný závěr Ríša vytáhl Ríša z rukávu další eso – Petru Neomillnerovou. Každý, kdo jen trochu zná Petřiny texty, už jistě zpozorněl. Ano, je to přesně tak, jak tušíte. Její Odpal to, Red! je ujetá šílenost v brutálním stylu s naprosto svérázným pojetím humoru v těch nejčernějších barvách. Hlavní hrdinku Red bych opravdu nechtěl nikdy potkat, ačkoliv její sexuální eskapády vzbuzují jistou zvědavost. Šanci proti ní nemají nejen otrlí zločinci či psychopati, ale v bezpečí nejsou ani tvorové nehumanoidní. Její sexappeal prostě zabírá na všechny a tak či onak se z nich stávají její přisluhovači (nebo otroci?). Ono to vlastně vyjde nastejno. Neomillnerové drsná akce ve stylu space oper říznutá erotikou dokáže spolehlivě odrovnat svou šokující otevřeností. Ne nadarmo je její povídka druhým vrcholem celé sbírky.
Nejnovější Ríšova antologie je pojatá poněkud netradičně, ovšem jako taková má dost neduhů. Jednotlivé texty jsou příliš rozmanité jak co do žánru, tak i zpracování, což při čtení působí přinejmenším rušivě. Kromě humoru zde chybí jakýkoli jednotící prvek, a některé texty navíc v sobě nemají ani moc toho humoru. Stejně tak i kvalita povídek je velmi rozmanitá. Najde se tu pár naprosto skvělých věcí, část ale působí spíše dojmem šedi a občas až podprůměru. Chápu sice, že humor stojí někde na okraji zájmu fantastiky, ovšem tato antologie je podle mě zatím nejslabší z těch, které v edici Ikaros vyšly. Škoda. Ale možná jsem očekával příliš mnoho…
- ed. Vlado Ríša: Sorry, vole, error
- vydala: Mladá fronta, Praha 2007
- obálka: Jan Patrik Krásný
- 365 stran / 229 Kč
