Skrytý válečník, Tamír 2
 |
Lynn Flewellingová – Skrytý válečník
Družina se shromáždila v jídelně, aby je mohl mistr Porion před
odchodem do Nového paláce zkontrolovat. Tobin se držel blízko Nikida,
zatímco ostatní se motali kolem.
Ki stál s nimi, ale jedním okem stále sledoval Korina. Princ měl skvělou
náladu a klábosil se staršími mladíky, jako by se chystali odjet na
nějakou slavnost. Někteří z nich už viděli věšení, ale dnes v noci se
budou upalovat čarodějové!
„Slyšel jsem, že zčernají a svraští se v ohni jako pavouci,“ řekl
Alben a ta představa se mu zjevně zamlouvala.
„Já jsem slyšel, že se promění v barevný dým,“ kontroval Orneus.
„Ukážeme jim, jak se v Eru zachází se zrádci!“ vykřikl Zusthra a
máchl mečem. „Stačí, že máme nepřátele za vodou, nepotřebujeme se
bát zmijí i doma.“
To se setkalo se srdečným jásotem.
„Čarodějové jsou nejnebezpečnější zrádci, s těmi svými kouzly a
volným pohybem,“ prohlásil Orneus a Ki odhadoval, že opakuje něco, co
slyšel od svého otce.
„Nejhorší jsou mizerní kněží, jako ten bastard, který zaútočil na
Korina,“ připojil se Urmanis. „A ti zatracení Illiorani, co pořád
tvrdí, že Skale může vládnout jenom žena. Jako by neviděli všechna
vítězství, která jim král Erius dal.“
„Můj otec říká, že tomu tajně věří všichni Illiorani,“ řekl
Alben. „Banda nevděčníků! Král Erius tuhle zemi zachránil.“
Ki si všiml, že Rys mlčí. Na tom nebylo nic neobvyklého, ale Ki ho kdysi
slyšel zmínit se o tom, že má nějakého strýce, který je čaroděj.
Uhádl, že ho to trápí víc, než dává najevo. Možná se stejně jako
Nikides bál, že dnes večer uvidí známou tvář.
„Čarodějové, kněží – všichni jsou to blázni,“ tvrdil Zusthra.
„Našim pažím dává sílu Sakor.“
Právě v tu chvíli vešel Porion. Tvářil se jako bouřkový mrak. Vyskočil
na stůl a zařval, aby upoutal jejich pozornost.
Ki poprvé viděl jejich mistra šermíře v plné zbroji. Jeho kyrys byl
naolejovaný a vyleštěný, ale nesl stopy mnoha bitev, stejně jako velká
pochva na meč, která se mu houpala u boku, a ocelová přilba, kterou nesl
pod paží.
„Seřadit!“ vyštěkl a zamračil se na ně. „Teď mě poslouchejte,
hoši, a poslouchejte mě dobře. Dnes v noci se nechystáme na zábavnou
vyjížďku, takže už nechci slyšet žádné další podobné řeči.
Sloužící vás slyší až na opačném konci chodby.“
Nasadil si přilbu a založil si ruce na prsou. „Třebaže jsou to zrádci,
muži a ženy, kteří dnes zemřou, jsou Skalané a někteří z nich budou
mít v davu příznivce – přátele, rodinu a podobně. Jak víte, toto je
po dlouhé době první poprava uvnitř městských hradeb místo na Pahorku
zrádců. Není na mně hodnotit, jestli je to moudré, nebo ne, ale mohu vám
říci, že určité části Era se to nelíbí. Takže držte ústa zavřená,
oči otevřené a meče v pohotovosti. Dnes večer máte vy družiníci
vlastní cíl. Jaký má Družina účel?“
„Chránit prince Korina!“ odpověděl Caliel.
„Správně. K tomu jste všichni vycvičeni a dnes večer můžete být
povoláni plnit svou přísahu. Cestou na tržiště i zpátky pojedeme před
králem, s královými muži po stranách. Při prvních známkách potíží
uzavřeme řady kolem Korina a dostaneme ho zpátky, jakýmkoliv způsobem.
Královi muži nám možná pomohou, ale je to naše čest a povinnost.“
„A co otec?“ naléhal Korin. „Nenechám se odvézt pryč jako balík,
když bude v nebezpečí!“
„Král bude dobře chráněn. Vaším úkolem, můj princi, je zůstat
naživu, abyste mohl vládnout po něm. Takže dnes večer žádné hrdinství,
rozumíte?“ Hleděl na Korina, dokud princ nepřikývl, a pak temným pohledem
zpražil ostatní. „A žádné další vyvádění jako malé holčičky na
pikniku! Tohle je vážná záležitost.“ Odmlčel se a poškrábal se
v prošedivělých vousech. „A taky riskantní, jestli chcete vědět. Dnes
v noci bude ve městě prolita krev; krev kněží. Ať spáchali cokoliv, je
to špatné znamení, takže zůstaňte bdělí a připravení čelit potížím
na každém coulu cesty, dokud nebudeme bezpečně zpátky.“
Seskočil ze stolu a začal kouskem křídy kreslit na podlahu bojový plán.
„Nejvíc mě znepokojuje tržní náměstí; tam bude dav nejhustší a
nejnebezpečnější. My budeme tady, uprostřed před pódiem. Korine, ty se
šlechtici budeš stát králi po pravém boku. Panoši, vy budete sedět na
koních, každý za svým pánem, a chci, abyste sledovali dav, zatímco se
všichni ostatní budou dívat na popravy. Kdyby došlo k nejhoršímu,
zůstanete s Korinem a probojujete se zpátky k bráně. Všichni
rozumíte?“
„Ano, mistře Porione!“ odpověděli jednohlasně.
Znovu se odmlčel a podíval se na ně: „Dobrá. A dnes platí pravidla jako
ve válce. Pokud někdo zpanikaří a opustí prince, já sám ho zabiji.“
„Ano, mistře Porione!“ vykřikl Ki s ostatními. Věděl, že to není
planá hrozba.
Když odcházeli, rychle, kradmo stiskl Tobinovi zápěstí:
„Připravený?“
Tobin se na něho podíval, dokonale klidný: „Jistě. A ty?“
Ki přikývl. Ani on nebyl vystrašený, ale v duchu tajně přísahal, že
kdyby nastaly potíže, jeho první starostí nebude Korin.
Nad městem visel žlutý úplněk a maloval přístavem dole potrhanou
zlatou stezku. Ani lísteček se nepohnul, jako by celé město zadrželo dech.
Letní pach v ulicích nenarušil jediný závan větru od moře. Když pomalu
projížděli městem, Kiho pochodeň skoro nezablikala. Královská stráž
jela po stranách i vzadu za nimi. Ki byl za řadu červených tunik po obou
bocích vděčný. Té noci pocítil plnou tíhu zodpovědnosti, která ležela
za vším jejich výcvikem, bankety a žertovnými bitkami.
Když se ohlédl, viděl za družiníky krále. Světlo pochodní proměnilo
Eriovu korunu v kruh ohně nad čelem a lesklo se na jeho zvednutém meči.
„Vypadá jako sám Sakor, že?“ obdivně zašeptal Myrilin, když viděl,
kam se Ki dívá.
Ki přikývl, zneklidněný zábleskem stříbrné a bílé vedle krále. Lord
Niryn jel králi po boku jako generál.
Davy mimo Palatin byly menší, než čekali, a tiché. Když však
projížděli čtvrtí obývanou hlavně aurënskými šlechtici a bohatými
obchodníky, Ki se nervózně rozhlížel. Nebylo nijak pozdě, ale skoro nikde
nesvítila světla.
Před hlavní průvod vyjel herold a vyvolal: „Králova spravedlnost bude
vykonána! Ať žije král Erius!“
Několik kolemstojících na volání odpovědělo, ale ostatní se stáhli do
temných vchodů a sledovali průvod mlčky. Ki vzhlédl a spatřil lidi,
kteří na ně civěli z oken. Připravil se na další zelí, nebo i na něco
horšího.
„Zabiják kněží!“ vykřikl ze tmy osamělý hlas. Ki viděl, jak
odpadlíka hledá několik strážců, a zaplavil ho pocit neskutečna. Tyhle
ulice, kterými tak svobodně jezdíval, mu náhle připadaly jako
nepřátelské území.
Tobin a Korin jeli v sedlech v pozoru, s tvářemi nehybnými jak hazardní
hráči, ale Tobin těkal očima kolem a ostražitě sledoval jakékoliv
ohrožení. Ki by rád viděl příteli do obličeje a přečetl si v těch
jeho modrých očích, co si Tobin o tom všem myslí, ale náhle si víc než
kdykoliv předtím uvědomoval propast, která je dělila – ne bohatství,
ale krev, původ a postavení.
U Východního trhu davy zhoustly. Mnozí lidé drželi pochodně, aby svítili
králi na cestu, a Ki si je prohlížel: někteří vypadali smutně, jiní se
usmívali a mávali. Tu a tam viděl lidi plakat.
Ki se napjal, přejížděl teď lidi očima, jestli nezahlédne záblesk
čepele nebo oblouk luku. Když se před nimi konečně vynořila brána,
zachvěl se směsí obav a úlevy. Už slyšel halas velkého davu.
Tohle bylo největší náměstí v Eru. Leželo v půli cesty mezi Palatinem
a přístavem, ze tří stran obklopené vysokými budovami, mezi nimiž bylo
i divadlo, které družiníci často navštěvovali. Dlážděný čtverec se
svažoval k východu, kde ho ohraničovala nízká kamenná zeď s vyhlídkou
na malý zalesněný park a na přístav pod ním.
Dnes to tady Ki málem nepoznal. Všechny stánky byly odklizeny a lidé stáli
hlava na hlavě, Nirynovy šedé hřbety udržovaly volnou jen cestu pro
průvod. Dokonce i kaple Čtveřice byla pryč. Kimu se z toho podivně stáhl
žaludek, dokonce víc než z pohledu na všechny ty stráže Ohařů.
Uprostřed náměstí se jako ostrov uprostřed moře zvedalo široké pódium
ověšené prapory. Ze všech stran ho hlídaly řady šedých hřbetů
vyzbrojené sekerami a meči. Čekalo tam osm čarodějů v bílém, pochodně
zasazené ve čtyřech rozích osvětlovaly jejich stříbrem vyšívaná
roucha. Těsně za nimi se tyčily dva velké dřevěné rámy.
Vypadají jako převrácené kostry postele nebo jako rámy dveří beze stěn
kolem, pomyslel si Ki, který už si z vyslechnutých příběhů odvodil,
k čemu slouží. Hned za rámy se rýsovalo známější zařízení: ostré
obrysy šibenice. O příčný trám se opíraly připravené žebříky a Ki
napočítal patnáct už přichystaných oprátek.
Na vyčištěném prostranství před pódiem byli shromáždění šlechtici na
koních a Ki byl rád, když mezi nimi zahlédl lorda Hyla. Nikides si
bezpochyby taky oddechl, i když starý muž vypadal, že od včerejší noci
zestárl o deset let.
Když král přijížděl, davy umlkly. Jediné zvuky, které se ozývaly, bylo
dunění bubnů a klapot podkov na dláždění.
Korin a družiníci se podle rozkazu seřadili po pravici krále. Ki zaujal
místo za Tobinem, uklidnil Draka a položil dlaň na jílec meče.
Niryn sesedl a vystoupil za heroldem na pódium. Bubeníci na chvíli přestali
bušit a Ki zaslechl moře. Ohaři se hluboce poklonili králi a pak vytvořili
půlkruh za svým pánem.
„Zřete, vy všichni, kdož jste se zde shromáždili, posvátnou královu
spravedlnost!“ provolal herold. „Z rozkazu krále Eira, dědice Ghërilain,
držitele Meče a ochránce Skaly, budou tito nepřátelé Skaly před tímto
shromážděním a před tváří Čtveřice usmrceni. Vězte, že jsou to
zrádci trůnu i všeho lidu.“
Z davu se ozvalo jásavé volání, ale většina si jen tiše šeptala.
V dálce někdo zuřivě vykřikl, ale rychle ho přehlušily jiné hlasy.
Herold rozvinul pečetěmi obtížený svitek a přečetl jména odsouzených a
obvinění, která byla proti nim vznesena. Čtvrtý byl mladý kněz, který
hodil zelí. Jmenoval se Thelanor a vinili ho ze zrady, pobuřování a útoku
na korunního prince. Přes ústa už měl cejch, písmeno Z jako zrádce,
označující odpadlíky z řad kněží. Stráže na opačné straně pódia
vyzvedly spoutané vězně do čekajících rukou katů.
Odsouzenci měli na sobě dlouhé tuniky bez rukávů, z hrubého, neběleného
plátna. Bylo mezi nimi několik žen, ale většinou to byli muži a chlapci.
Většina měla na čele cejch a všichni měli roubíky. Jen dva další,
starý muž a žena se šedivými, vrásčitými tvářemi, nesli cejch na
ústech jako Thelanor. Když je stráže strkaly k žebříkům, drželi hlavy
vztyčené.
Ki se byl s rodinou podívat, jak v Colathu věšeli zloděje a lupiče. Dav
tehdy volal po krvi a lidé po nich házeli vším, co jim přišlo pod ruku. Ki
a jeho bratři a sestry to považovali za ohromnou zábavu, hledali kameny a
shnilá jablka, která by mohli házet. Jejich otec jim dal za každý zásah
měďák, který pak mohli utratit u stánku se sladkostmi.
Teď se rozhlížel s rostoucím znepokojením. Jen málo lidí házelo a
neviděl moc dětí, kromě těch, co stály pod šibenicí. Jeden z chlapců
se tak podobal jeho bratrovi Aminovi, že na něj Ki málem vyděšeně zavolal,
než uslyšel herolda přečíst neznámé jméno.
Bubeníci vybubnovali rychlý rytmus. Vojáci opřeli žebříky o trám
šibenice a jednoho po druhém přinutili vězně vystoupit k oprátkám. Když
shodili prvního z mužů a on sebou škubal na konci provazu, ostatní
družiníci propukli v jásot.
Korin máchl mečem a vykřikl: „Smrt nepřátelům Skaly! Ať žije
král!“
Ostatní ho rychle napodobili, nejrychlejší však byl dychtivý Orneus. Ki si
byl jistý, že zahlédl, jak se mladík podíval po Korinovi, jestli ho vidí,
a pohrdal jím za to.
Tobin tasil meč s ostatními, ale nerozmáchl se jím ani nejásal. Ani Ki
k tomu neposbíral dost nadšení.
Druhý muž se zmítal a prosil a museli mu žebřík vyrvat. To vyděsilo
některé z ostatních vězňů a chvíli se zdálo, že je vojáci budou muset
všechny pověsit násilím.
Dav se rozehříval a na odsouzence a jejich stráže pršela shnilá
zelenina.
Jako další věšeli nějakou ženu a potom byl na řadě mladý Thelanor.
Pokusil se něco vykřiknout skrz roubík, ale přes hluk ho stejně nikdo
neslyšel. Nakonec šel vstříc smrti jako muž, skočil ze žebříku, dřív
než ho strážní stačili postrčit.
Některé ze zbývajících vězňů museli přinutit násilím, ale většina
jich musela být odvážnější nebo je zahanbil příklad mladého kněze.
Jeden muž předvedl válečnický pozdrav, jak to se spoutanýma rukama
nejlépe šlo, a seskočil. Výsměch davu na okamžik polevil, ale pak propukl
dvojnásobnou silou, když se příští muž držel příčlí, zmítal sebou a
pomočil se, zatímco ho stráže tloukly po hlavě. Mladí chlapci a ženy šli
klidněji.
Staří kněží přišli na řadu jako poslední. Nezaváhali, jen zvedli
svázané ruce k srdci a k čelu, než vystoupili na žebříky. To udělalo
dojem i na ty největší ničemy v davu a nikdo po nich nic nehodil. Oba
spadli ze žebříků bez boje nebo odporu.
Dav byl teď téměř tichý. Ki měl dojem, že slyší vzlykání. Staří
lidé umírali rychle, křehké vazy praskaly jako suché klacky. Ale ženy a
děti byly lehké a válečníci měli býčí šíje; většina se jich dlouho
zmítala, než si je Bilairy odvedl. Ki se musel přinutit dívat se, nechtěl
Tobina zahanbit tím, že by se odvrátil. Kati obvykle chytili oběšené za
nohy a škubli jimi, aby je zbavili utrpení, ale té noci jim nikdo
nepomohl.
Když to konečně skončilo, bubny znovu spustily ostřejší, rychlejší
tempo. Na náměstí přirachotil velký vůz s vysokými postranicemi,
tažený párem černých volů a obklopený oddíly šedých hřbetů se
štíty a tasenými meči. Vzadu na voze stálo šest Ohařů se spojenýma
rukama, tvářemi k sobě.
Nikdo se neodvážil po nich něco hodit, ale nepříjemný šum přerostl
v hněvivé a urážlivé výkřiky. Ki se otřásl, náhlá zloba davu ho
zasáhla jako vlna nevolnosti. Nedokázal však říci, jestli se lidé
vysmívali Ohařům nebo jejich neviditelným vězňům.
Tobin nikdy předtím popravu neviděl a musel se držet vší silou vůle,
aby nekopl Gosiho do slabin a neodcválal pryč. Trocha jídla, které zvládl
povečeřet, se převalovala a pálila ho v hrdle a Tobin křečovitě polykal
a modlil se, aby Korin a Porion jeho slabost neviděli. Zdálo se, že nikoho
jiného to představení netrápí; Korin se choval, jako by to bylo
nejbáječnější divadlo, jaké kdy viděl, a šeptem se sázel s některými
z ostatních, kdo z věšených vydrží nejdéle.
Když k pódiu dojel vůz, Tobina zaplavil náhlý, iracionální strach. Co
když odtamtud vytáhnou Arkoniela nebo Iyu? Sevřel otěže tak pevně, až ho
rozbolely prsty, a díval se, jak z vozu vytahují dva nahé vězně.
Nejsou to oni! pomyslel si, omámený úlevou. Oba vězni byli muži a
ani jeden neměl vlasy jako Arkoniel. Uvědomil si, že neměl důvod myslet si,
že by tam Arkoniel mohl být, ale na okamžik to vypadalo příliš
reálně.
Oba muži měli na hrudi červeně namalované spletité vzory a na obličeji
přivázanou železnou masku. Masky neměly žádné rysy, kromě šikmých
výřezů na místě nosu a očí, a dodávaly vězňům ďábelský, nelidský
vzhled. Na zápěstích měli kovová pouta.
Stráže je přinutily pokleknout, Niryn se postavil za ně a zvedl ruce nad
jejich hlavy. Tobinovi vždycky připadal spíše jako knihomol, ale teď, když
stál nad odsouzenci, jako by se nadouval a vytahoval do výšky.
„Hle, nepřátelé Skaly!“ vykřikl hlasem, který dolehl i do
nejvzdálenějších koutů náměstí. Počkal, až odezní křik, a
pokračoval: „Hleďte na tyto takzvané čaroděje, kteří by rádi svrhli
právoplatného vládce Skaly! Čarodějníci! Ničitelé úrody a dobytka,
hlasatelé vzpoury, tito původci bouří přivolávali na nevinné lidi ve
svých vsích blesky a požáry. Pošpinili posvátné Illiorovo jméno
odpornými kouzly a ohrozili bezpečí celé naší země!“
Tobin se otřásl; toto byla nejvážnější obvinění. Když se však díval
na odsouzené čaroděje, překvapilo ho, jak bezmocně a obyčejně vypadají.
Bylo těžké si představit, jak někomu ubližují.
Niryn si přitiskl obě ruce k čelu a srdci a hluboce se poklonil králi.
„Králi Erie, jaká je vaše vůle?“
Erius sesedl a vystoupil k němu na pódium. Čelem k davu vytasil
Ghërilainin meč, opřel si ho špičkou mezi chodidly a ruce položil na
jílec. „Vyčistěte zemi, věrní skalští čarodějové,“ vykřikl.
„Chraňte můj lid!“
Nikdo z vojáků nevystoupil dopředu. Místo nich táhli odsouzence ke
svislým rámům Ohaři. Tři stáli kousek stranou a vytrvale zaklínali,
zatímco ostatní uvolňovali odsouzencům pouta a rychle je stříbrnými
řetězy přivazovali s roztaženýma rukama i nohama k rámům.
Jeden z nich byl nejspíš omámený nebo nemocný. Nohy ho neudržely a Ohaři
ho museli držet ve vzpřímené pozici, když ho připoutávali. Druhý nebyl
tak pasivní. V okamžiku, kdy se mu čarodějové chystali spoutat ruce, se
jim náhle vyškubl a klopýtal vpřed. Zvedl ruce k obličeji, tlumeně
vykřikl a železná maska se v oblaku jisker a dýmu roztříštila. Roucha
nejbližších čarodějů potřísnila krev. Tobin se na to díval, uchvácený
děsem, neschopný odvrátit zrak. Mužova zakrvácená tvář byla strašlivě
rozdrásaná a zkroucená v agónii. Zvedl pěsti k davu, vycenil rozbité
zuby, vzdorovitě zavrčel a vykřikl: „Hlupáci! Slepé ovce!“
Čarodějové s ním zápasili, ale muž se divoce rval a smetl je pryč.
„Přijde zúčtování!“ zařval a ukázal na krále. „Pravá královna je
blízko. Už je mezi námi…“
Když ho čarodějové popadli, škubl sebou a přitom náhle pohlédl přímo
na Tobina.
Tobin měl pocit, že v těch pomatených očích zahlédl jiskru náhlého
poznání. Projelo jím podivné brnění. Hleděli jeden na druhého, z očí
do očí, zdánlivě nekonečný čas.
Vidí mě! Vidí mou pravou tvář! pomyslel si ochromený Tobin, když
se tomu muži objevilo v očích cosi jako radost. Pak na něho ostatní
skočili a odtáhli ho pryč.
Tobin, osvobozený od jeho pohledu, se zděšeně rozhlédl. Dovolí mu dav
uprchnout, jestli ho Niryn obviní? Koutkem oka viděl čaroděje a krále stát
kousek stranou od rvačky, neodvážil se však pohlédnout přímo na ně.
Dívali se na něj? Porozuměli? Když však konečně zariskoval pohled, oba
sledovali popravu.
Ohaři popadli bojujícího muže za ruce a vlasy a trhli mu hlavou dolů,
takže mu jeden z nich mohl dát roubík.
„Světlonoše neoklamete!“ dostal ze sebe, když mu cpali mezi zuby uzel
stříbrného provazu. Dokonce i pak bojoval. Ohromený Tobin si nevšiml, že
se Erius pohnul, dokud král nezabořil Ghërilainin meč muži do břicha.
„Ne!“ zašeptal Tobin, naplněný hrůzou při pohledu na slavnou čepel
poskvrněnou krví vězně. Zajatec ztuhl, a když Erius meč vytáhl, zhroutil
se dopředu.
Čarodějové ho narovnali a Niryn mu přitiskl ruku na čelo. Vězeň byl
ještě naživu a plivnul na něho, takže mu na bílém rouchu zůstala další
červená skvrna. Niryn si urážky nevšímal a začal tiše zaklínat.
Vězni se obrátily oči v sloup a podlomily se mu nohy. Pak už ho snadno
připoutali k rámu.
„Pokračujte,“ přikázal Erius a klidně si otřel čepel.
Čarodějové se znovu shromáždili, utvořili kolem rámů kruh a začali
s novým zaklínáním. Bylo stále hlasitější a hlasitější, až na
tělech odsouzenců vykvetly bílé plameny, jasnější než cokoliv, co kdy
Tobin viděl. Neobjevil se žádný kouř ani zápach, který občas zavanul do
města z pohřebišť za městskými hradbami. K smrti odsouzení
čarodějové se několik vteřin zmítali a pak shořeli tak rychle a dokonale
jako můry v plameni svíčky. Po chvíli z nich nezůstalo nic než spálené
dlaně a chodidla, visící ve stříbrných poutech v rozích ožehlých
dřevěných rámů.
Z toho pálivého jasu se Tobinovi dělaly mžitky před očima. Marně se
pokoušel zahnat je mrkáním; hleděl na rámy a vzpomínal na výraz
poznání, který zahlédl v bolestí zkroucené tváři. Svět kolem něj se
bláznivě nakláněl. Náměstí, vysmívající se dav, žalostné,
svraštělé zbytky v rámech, to všechno zmizelo a Tobin místo toho hleděl
na zlatem ozářené město na vysokém útesu nad mořem.
Když se Tobin pomalu naklonil přes Gosiho krk, jen Ki byl dost blízko, aby
zaslechl slabé zasténání. Nerozuměl však jedinému slovu z toho, co jeho
přítel vydechoval, a ani Tobin si na to jméno dlouhý čas nevzpomněl.
„Rhíminee!“
Nikdo, dokonce ani Niryn, si nevšiml drobného sežehlého oblázku ležícího v popelu čarodějů.
Dvacet mil odtud, pod stejným žlutým měsícem, Iya položila hlavu na
desku stolu a zalapala po dechu, když její vizi zaplnil stejný bílý oheň,
jaký hořel v Eru. Rozeznala v něm další umírající obličej, zkroucený
v agónii. Byl to Kiriar. Kiriar z Lučního Brodu. Dala mu talisman tehdy
v Červí díře.
Bolest rychle pominula, ale Iya zůstala těžce otřesená. „Illiore, on
ne!“ zasténala. Mučili ho, dozvěděli se o skupince čarodějů
skrývajících se jim pod nohama?
Pomalu si začala uvědomovat hluk krčmy kolem.
„Zranila ses.“ Byla to drysiánka. Iya už si jí všimla dřív, když
vedle své kaple léčila vesnické děti. „Dovol mi, abych ti pomohla,
matičko.“
Iya se podívala dolů. Hliněný pohár na víno, ze kterého pila, se jí
roztříštil v ruce. Střepy jí pořezaly dlaň napříč k bledé jizvě,
kterou jí způsobil Bratr toho večera, kdy přivedla do tvrze Kiho. Těsně
pod palcem se z polštářku dlaně pořád zvedal stříbrný proužek. Byla
tak zesláblá, že ani neodpověděla, a nechala drysiánku, ať jí rány
omyje a ováže.
Když žena skončila, položila Iye ruku na čelo a poslala jí proud chladné,
tišící energie. Iye zavoněly čerstvé zelené pupeny a nové lístky.
Vyschlá ústa jí zaplavila sladká chuť pramenité vody.
„Ráda tě dnes v noci uvítám pod svou střechou, paní.“
„Děkuji, paní.“ Raději bude dnes večer spát u Dalnova krbu než tady,
kde příliš mnoho zvědavých povalečů sledovalo bláznivou stařenu, aby
uviděli, jakou hloupost udělá příště. Bude taky lepší být
s léčitelkou, kdyby se ta děsivá bolest vrátila. Kdo ví, kolik
čarodějů dnes v noci Niryn upálí?
Drysiánka jí pomohla blátivou ulicí k malému domku na kraji vsi a uložila
ji do měkké postele u krbu. Ani jedna z nich se nepředstavila ani nezeptala
na jméno.
Iya tam ležela, vděčná za husté řady ochranných symbolů vyřezané
v trámech a za váčky s ochrannými amulety. Sakor možná ve Skale válčí
se Světlonošem, ale Dalna Stvořitel stále dohlíží na všechny
stejně.
Navzdory tomu Iya té noci mnoho pohodlí nenašla. Kdykoliv usnula, zdálo se
jí o věštkyni v Afře. Dívenka k ní vzhlížela bílýma zářícíma
očima a mluvila Světlonošovým hlasem.
To musí přestat.
Ve své vizi před ní Iya padla na tvář a plakala.
- překlad: Hana Vlčinská