Prásk. Prásk. Prásk.
Probudila mě dávka z útočné pušky. Jak se pohybuju, lechtá mě motor ohřívacího systému zbroje mezi lopatkami. Ozvěny výstřelů se odrážejí od stropu jeskyně a otevřenou přilbou mi na tvář padá sníh.
„Fuj!“
Krystalky na rtech chutnají studeně a po starých kostech. Otírám si tvář rukavicí.
„Zatraceně, Howarde!“
Jsem generál poručík Jason Wander. Plukovník Howard Hibble je špehoun, člen vojenské rozvědky, a oba jsme už moc staří na to, abychom se schovávali v jeskyni světelné roky vzdálené od Země.
Dvacet temných metrů ode mě na pozadí úsvitu rozjasňujícího ústí jeskyně stojí jeho silueta. Z otevřené helmy mu vycházejí obláčky kondenzovaného dechu.
„Jsou tam pravlci, Jasone!“
„Nedělej randál. Jsou to jen velké hyeny.“
„Blíží se!“
„Házej po nich kamení. To jsem dělal já. Funguje to.“
Převracím se na kamennou podlahu a celé tělo mě při tom bolí. Dívám se na ukazatel času na displeji přilby. Právě jsem byl neprávem probuzen po první hodině spánku, po osmi hodinách na hlídce. Předtím jsme v blizardu táhli třetího obyvatele jeskyně tvrdou tundrou téhle ledové planety, šestnáct dlouhých hodin, než jsme našli útočiště, spíš kamennou propadlinu v kopci než opravdovou jeskyni.
Hledím přes rameno na našeho společníka. Je to první planetární ganglion Pseudocephalopodu, který kdy člověk v třicet let dlouhé válce se Slimáky, od prvního úderu na Zemi v roce 2036, viděl, natož chytil živého. Ganglion, připomínající slizce zelenou chobotnici velikosti hrocha na talíři, se třese na mobilním disku z modrého slimáckého kovu. Disk se vznáší metr nad zemí a přes jeho okraje volně visí šest odpojených senzorických spojek. Ganglion je izolovaný od tohohle světa, a jak doufáme, i od zbytku Pseudocephalopodu.
Slimák je ovázaný dvěma synlonovými provazy, připevněnými uzly k okraji disku. Ty jsme použili, abychom mohli zajatce odtáhnout – nebylo nutné znehybňovat ho. Slimácký válečník se na obrněného červa velikosti člověka pohybuje rychle, ale Ganglion nemá orgány určené k pohybu, dokonce ani senzorické orgány, jimiž by mohl řídit vlastní přesuvný talíř. Howard byl nadšený, když to zjistil. Před válkou byl profesorem mimozemských inteligencí.
Vzdychám. Všichni byli před válkou něco.
Howard by rád dovezl našeho vězně na Zemi živého, aby si s ním mohli Howardovi exobiologové, nu, pokecat.
Což znamená, že musím nás tři dostat z tohohle zledovatělého šutru, dřív než zmrzneme, vyhladovíme k smrti nebo nás něco sežere.
Sténám. Moje náhradní díly se probouzejí pomaleji než zbytek těla a nepříjemně při tom bolí. Na tohle začínám být moc starý.
„Jasone!“ chvěje se Howardovi hlas. On se na tohle moc starý už narodil.
Vstávám, zívám a přeju si, abych se mohl pod brněním poškrábat. Pomalu se šourám k ústí jeskyně a pohazuju si při tom kamenem velikosti baseballového míčku. Včera v noci jsem si nacvičil rychlý hod, který legiím pravlků připadal dostatečně nepříjemný.
Když přicházím k Howardovi, hází zrovna kámen velikosti vajíčka, pohybem, který by mohla použít možná tak školačka při hodině tělocviku. Kámen dopadá šest metrů od největšího a nejbližšího vlka. Příšera si nás prohlíží, očichává kámen a pak na nás cení zuby. Vlčí smečka má kolem vůdce celkem jedenáct členů. Všichni jsou tak vyhublí, že jim musíme připadat jako chodící pečeně.
Ale nebojím se, že nás vlci sežerou. Vlk by mohl žvýkat eternadovou rukavici týden a jen by si obrousil zuby.
Dívám se na jasnou oblohu. Na vlcích mi vadí to, že by mohli upoutat něčí pozornost. Prošli jsme bouří, která zahladila všechny naše stopy a snad zabránila zbývajícím Slimákům v pátrání. Jenže ta skončila. Plánoval jsem schovávat nás v téhle díře, dokud se naši nezaměří na transpondéry.
Pokud nějací přežili. Možná v téhle díře umřeme hlady při čekání na mrtvoly. Ve skutečnosti jsme nevěděli, jakým způsobem Slimáci lidi na planetě hledají. Pokud to teda vůbec dělají. Ale věděli jsme, že červi dokázali spálit všechny weichselské primitivní nomády, po jednom kmeni a malé rodince až do posledního. A když jsme se tady ukázali my, méně primitivní lidé, měli červíci připravených několik nepříjemných překvapení i pro nás.
Natahuju se, vrhám kámen po velkém vlkovi a zasahuju ho do čenichu. Jásám. Tenhle hod by se mi už nepodařilo zopakovat, ani kdybych cvičil týden v kuse. Vlk krátce vyštěkne a utíká na padesát metrů daleko. Kňučí při tom, ale není zraněný.
Howard krčí rameny.
„Vlčí smečka nás prozradit nemusí. Mohli bychom být třeba mrtvý medvěd nebo tak něco.“
Ukazuju prstem za sebe, k hromadě zeleného slizu v jeskyni.
„I kdyby Slimáci nevěděli, jak stopovat nás, nemyslíš si, že by měli být schopní najít Ganglion?“
I když byl náš vězeň odpojený od přístrojů, klidně může celou dobu řvát slimácky o pomoc a my o tom nemusíme vědět.
Howard znovu krčí rameny.
„Nemyslím, že…“
Vlci najednou tuhnou v pohybu a zvedají čenichy.
„A jéje,“ říká Howard.
Tahám Howarda hlouběji do šera jeskyně a šeptám: „Ať už cítí cokoli, my to neuvidíme. Vítr jde od nás zpoza kopce.“
Howard vytahuje zásobník z pušky a nahrazuje ho plným. Znám ho od prvních týdnů první války, teď už přes třicet let, a ano, plukovník Hibble je prototyp vědátora. Když jde ale do tuhého, je stejný pěšák jako já.
Vlci venku couvají dalších padesát metrů od ústí jeskyně, k níž se najednou blíží stín. Srdce mi hlasitě buší. Odjišťuju pojistku zbraně.
Vrrrrr.
Stín se před ústím jeskyně přesouvá. Nahrazuje ho další a další. Když se dostávají do světla, mění se na velké, troubící chlupaté hroudy velikosti náklaďáku s rezavě zabarvenou srstí.
„Mamuti,“ šeptá Howard.

překlad: Jiří Matyskiewicz

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).