Sirotkova cesta, Sirotčinec 3
 |
Robert Buettner: Sirotkova cesta
V letech po poslední válce se Slimáky Jasonovi jeho velitelský styl v armádě přátele nenadělal. Armáda se ve snaze vyhnout problémům rozhodla Jasona vyslat na obrovskou orbitální stanici zvanou Nový měsíc. V jádře této rozsáhlé vesmírné stanice se nachází vesmírná loď, relikvie z poslední války. Když při testování lodi dojde k problémům, je Jason s hrstkou dalších vytržen z oběžné dráhy a vystřelen do vesmíru. Jason si po ztroskotání na cizí planetě uvědomuje, že nejen jeho přátelé od něj očekávají záchranu, ale že ho vidí jako svou jedinou naději celá planeta.
Deset metrů směrem k moři od místa, kde stojím na pláži, osvětlují
právě vyšlé měsíce naše útočné čluny, mířící k hranici dvanácti
metrů. Za dvanácti metry čeká peklo.
Vítr ke mně přináší olejnatý kouř z luceren připoutaných k tisícům
člunů. Po bocích každého člunu bičují hladinu vesla padesáti vojáků.
Čluny šplhají na vrchol vln a pak se snáší dolů jako stonožka
přelézající listy. Na míle daleko na obě strany jsou vidět světla
luceren, vytvářející dojem svítící kouřící zmije.
Jsem Jason Wander. Pozemšťan, válečný sirotek, nedostudovaný
středoškolák, pěšák, v boji povýšen na generál-majora. A dnes,
šestého srpna 2056, vůlí náhody velitel největšího obojživelného
výsadku od dob, kdy Eisenhower poslal pěšáky přes kanál La Manche.
Nové století. Nová planeta. Staré strachy.
Velitel čety útočného člunu stojí přikrčený mezi veslaři a mává
lucernou nad hlavou.
„S radostí pro tebe zemřeme!“ řve na mě.
Salutuji mu, protože mu nejsem schopný zařvat nic v odpověď. Co bych taky
řval? Že jen hlupáci umírají s radostí? Že by si měl radši sednout,
než ho někdo z jeho vlastních vojáků odstřelí jako nadbytečného
pitomce? Že mě by měl radši někdo odstřelit hned?
Můj hlavní seržant stojící mi po boku šeptá: „Nezastřelí ho,
pane.“
Překvapeně mrkám. Ord mi dokáže číst myšlenky už od doby, kdy mi dělal
instruktora v základním výcviku.
Breni se mezi sebou možná dnes v noci nepostřílí, ale první brenské
přísloví, které jsme přeložili, zní: „Krevní msta je chléb.“ Po
staletí byli Brenové pod palcem – no, tedy spíše pod pseudo-chapadlem,
Slimáci jsou obrnění červi velcí jako člověk, kteří palce nemají –
Hegemonie Pseudocephalopodu. Přesto každá porodní bába klanů obdarovává
všechny zrozené chlapce bitevní sekerou. Ne aby svrhnul nadvládu Slimáků.
Aby rozsekal své lidské sousedy, kteří uctívají špatného boha.
Ale pokud za úsvitu nově sjednocené klany neuspějí, zbaví Slimáci tuhle
planetu lidstva stejně snadno, jako si já dokážu oloupat pomeranč. Protože
jsme sem dorazili my čtyři pozemšťané.
Řekl jsem „sjednocené“? Ha. Měli jsme každý člun určit pouze pro
jeden klan. Smíšené klany se mezi sebou mohou pozabíjet pádly dřív, než
se objeví první Slimák. Poslední přípitek na klanovém pohřbu zní:
„Ať tě ráj ušetří spojenců.“
Třicet čtverečních kilometrů písečné pláže místy prosvětlují tečky
ohňů druhé a třetí útočné vlny. Měnící se vítr ke mně zanáší
zápach kouře z hořícího dřeva, hnoje ještěřích jezdeckých zvířat
kavalerie a s nimi také zvuky klanových písní.
A jen čtyřicet kilometrů od nás přes moře spí Slimáci.
Teda, lidé neví, zda Slimáci spí. Ale já jsem dnes v noci vsadil existenci
celé civilizace na to, že Slimáci nebudou pláže ležící za kanálem
hlídat. Připadalo mi to jako dobrá sázka. Za posledních pět set let tady
nebyl nikdo, kdo by za plných měsíců překročil Moře lovců a
přežil.
Bradou přepínám optiku helmy. O dva údery srdce později se zaměření
upravuje. Dva kilometry od nás mírný vítr čeří hladinu vody. První
krakeni vyplouvají vzhůru jako pstruh cítící hmyz třepotající se nad
hladinou.
Mořské stvůry mocnější než pradávné lokomotivy brzy vrazí do prvních
člunů jako pěsti mlátící do hrstky slámy. Ale vojáci, kteří převoz
přežijí, by měli Slimáky překvapit. I když, překvapení, či ne,
Slimáci jsou rasa, která zmasakrovala šedesát milionů pozemšťanů se
stejným klidem a nezájmem, jako ústní voda vraždí bakterie.
Do čela člunu buší vlny. Slaná voda nesená větrem mi proniká do
otevřené helmy a bodá mě do tváří. Můj odhad ztrát předpokládá, že
než měsíce vyjdou, přijdu o čtyři sta člunů a jejich posádky. Protože
jsem je tam poslal. Slaná voda maskuje mé slzy.
Je můj plán geniální? Jako když Hannibal překročil Alpy? Jako když se
MacArthur vylodil na Inčonu? Polykám.
„Co když jsem udělal chybu, seržante?“
Ord přikyvuje a pak se dívá do dalekohledu staršího, než je on sám.
„Pane, Churchill řekl, že válka je většinou seznam chyb.“
Přesně to samé mi Ord říkal, když jsme před třemi lety leželi
v zasněženém Tibetu. Kdybych ho poslouchal, tak by se tenhle průser nikdy
nestal.
- přeložil: Jiří Matyskiewicz