Robert Buettner: Sirotčinec

DEVATENÁCT

Nic jsem neviděl. Slyšel jsem jenom vlastní dech a neustálý kolísavý zvuk Projektilu. Přitiskl jsem ruce na průlez. Nechtěl se otevřít. Začal jsem do něj bušit, tak silně, jak jsem si troufal, aniž bych riskoval protrhnutí skafandru. Šmátral jsem kolem sebe po zdech. Žádná klika. Žádná páka.
„Howarde? Uvíznul jsem tady!“
Neslyšel jsem ani rádiový šum. Trup Projektilu nebyl jen tvrdý, dokázal taky dokonale odstínit rádio.
Batoh byl sotva půl metru ode mě, za zavřeným průlezem. A v batohu byla baterka, zbraň, jídlo a pití, které se dalo dostat do helmy skrze speciální ventil. Taky tam bylo všechno speciální vybavení, se kterým jsem měl získat informace a přinést je zpátky. Stejně tak dobře mohl být batoh na Zemi.
Bylo to jako probudit se v rakvi. Ke známému zvuku Projektilu se přidal další. Rychlejší, přerývanější. Vydával jsem ho já, pohřbený zaživa. Nemohl jsem se hnout a nic jsem neviděl. Mozek mi zachvátila panika vyvolávaná klaustrofobií.
Donutil jsem se myslet. Průzor helmy. Zrcadlový povrch překrývající průzor bylo možné zvednout. Udělal jsem to a zase jsem viděl. Dech se mi trochu zklidnil.
V rouře, ve které jsem ležel, nebyla úplná tma.
Byla kruhová a vroubkovaná jako drenážní trubka. Trochu jsem viděl, protože ze zdí vycházelo slaboučké růžové světlo. Pulzovalo ve stejném rytmu jako zvuk. Začal jsem se kroutit, abych se mohl podívat přes rameno. Moje růžová kanálová trubka se po deseti metrech zatáčela, ale nikde nebyla širší než přechodová komora.
Měl jsem dvě možnosti. Počkat a doufat, že Howard nebo osud otevřou průlez. Dokud mi bude fungovat generátor kyslíku nebo dokud neumřu hladem a žízní. Možnost číslo dvě byla proplazit se nohama napřed hlouběji do Projektilu. Možná tam najdu širší prostor, užitečné informace a cestu ven. Nebo narazím na něco, co mě zabije.
Nikdy jsem nedokázal jen tak sedět.
Každých padesát metrů stěny trubky narušovaly průřezy možná metr vysoké a sotva pět centimetrů široké. Ventilační průduchy? Co ale ventilují? To znamená, že tady musí být atmosféra. Přece jenom byla na začátku přechodová komora. Takže vevnitř je něco, co může dýchat. Co možná pořád ještě dýchá. Bolestivě jsem zatoužil po pistoli v batohu.
Druhá sada ventilačních škvír mě zachytila za stehno. Protlačil jsem ruku dolů a ucítil jsem cosi tvrdého. Stehenní kapsa. Otevřel jsem suchý zip a nahmatal předmět uvnitř. Signální pistole! Srdce mi poskočilo radostí. Byl jsem ozbrojený. Tak trochu.
Chvíli jsem kroutil rukou, až se mi podařilo pistoli protáhnout před sebe. Takže jsem mohl zastřelit cokoli, co by se pokusilo plazit za mnou, jenže přede mnou klidně mohlo být něco, co by mi ukouslo nohy dřív, než bych si toho všimnul.
Procouval jsem trubkou dalších asi třicet metrů a prsty jsem se vyhýbal ventilačním škvírám.
Najednou jsem měl pocit, že mám nohy volnější. Začal jsem se plazit rychleji. O dva metry později jsem se dostal do pravoúhlého překřížení s trubkou o větším průměru. Díky tomu jsem se mohl otočit hlavou napřed. A uvědomit si, že bych mohl dál pokračovat větší trubkou.
Sedl jsem si na křižovatce a sledoval růžové světlo blikající v rytmu se zvukem. Zhodnotil jsem situaci. Ztratil jsem se někde v bludišti. Staré skafandry byly vybavené moderními generátory kyslíku, takže jsem mohl dýchat téměř libovolně dlouhou dobu. Neměl jsem jídlo. Ani vodu. To poslední nebylo zas tak špatné, jak mi neustále připomínal močový měchýř. Moji jedinou výzbroj představovala sedmdesát let stará signální pistole s jedinou velkou a pomalou střelou. Můj úkol spočíval v měření a zjišťování informací, ale vybavení na měření zůstalo za průlezem, který mě tady uvěznil. Tahle loď byla velká jako město. Určitě tady byly i další dveře. Takže se budu plazit, dokud nějaké nenajdu nebo nepřijdu na způsob, jak otevřít ty, kterými jsem sem vlezl.
Když už jsem nemohl měřit, mohl bych při procházení labyrintem aspoň sebrat nějaké vzorky. Chytil jsem signální pistoli za hlaveň jako kladívko a udeřil do zakřivené zdi.
Pažba pistole se od zdi odrazila jako tenisák od betonu.
Pokrčil jsem rameny. Budu si muset zapamatovat všechno, co uvidím.
Širší trubka pravděpodobně povede na nějaké důležitější místo, takže jsem změnil směr.
Cestovalo se mi mnohem lépe, proto jsem si velkou trubku v duchu překřtil na Broadway. O dvacet minut plazení se a nadávání na stav močového měchýře později se trubka rozšířila do oválné místnosti velké jako garáž. Úplné náměstí. Zdi byly pokryté zářícími ovály, zelenými, a ne růžovými, a větvičkovitými výstupky, které mohly fungovat jako ovládací prvky.
Vlasy se mi zježily. Tak nějak jsem měl pocit, že nejsem jediná živá bytost v místnosti.
Zarazil jsem se ve vchodu a zamrkal, jak se mi zrak přizpůsoboval na světlo.
Na druhé straně místnosti se pohnul stín.
Měl jsem asi být ztuhlý hrůzou. Ale velikost chvíle prvního kontaktu mě přemohla. Naskákala mi husí kůže.
Vypadalo to jako nezralý, zelený banán. Ale bylo to tak metr a půl dlouhé a uprostřed šedesát centimetrů široké. Stejně jako banán to nemělo žádné další výstupky. Žádné oči, jenom na jednom konci bledé skvrny. Žádná ústa.
Zkroutilo se to do otazníku, stojícího na oválném podstavci na podlaze. Na kůži se tomu udělaly vlnky, od zvednuté části otazníku až po druhý, ocasní konec. Připomnělo mi to vymačkávání zubní pasty z tuby. Z ocasu se dovnitř podstavce vyřinul černý sliz.
Po tisíce let lidé přemýšleli, jestli jsme ve vesmíru sami, nebo ne. Bezpočet generací jsme si vymýšleli, představovali a toužili. A teď, právě teď, došlo k fyzickému kontaktu mezi dvěma zástupci vesmírných ras.
A jeden z nás přitom seděl na hajzlíku.
Odkašlal jsem si.

DVACET

Namířil jsem na něj signální pistolí.
„Ruce vzhůru!“
No, co jsem měl asi říct? Snad to z mého tónu pochopí.
Slimák – na vhodné pojmenování mi stačil jediný pohled – otočil jeden svůj koneček mým směrem.
Oba jsme ztuhli. Srdce mi zase najelo na vyšší obrátky.
Řada zelených světel na zdi zablikala. „Hlava“ se mu pomalu kývala jako kobra vylézající z košíku.
Možná říkal ahoj. Možná mě zkoušel zhypnotizovat.
Natáhl jsem kohoutek pistole.
Sklouzl ze záchodu a zamířil doleva. Plazil se jako obyčejný slimák, ale rychle. Ukročil jsem a držel ho chvějící se rukou stále na mušce.
Byl jsem na jeho písečku. Nemohl jsem tušit, jestli mě další krok nezavede na padací dveře, které se pode mnou odevřou a shodí mě do nádoby s vařícím olejem.
Bum.
Sjel jsem pohledem dolů. Nohou jsem nakopl černou lesklou věc velkou jako slimák, která měla i stejné tvary jako on. Věc na podlaze poskočila.
Slimák se vrhl ke mně, takže jsem uhnul dozadu a udržoval mezi námi vzdálenost přibližně tří metrů.
„Takže se ti nelíbí, když ti kopu do oblečení.“
Uprostřed těla se mu vytvořila bulka, která rychle narostla do tvaru chapadla. Natáhl se po zakřivené kovové tyči ležící na zemi hned vedle jeho oblečku. Zbraň?
Výhrůžně jsem zamával zbraní a sevřel spoušť.
„Stůj!“
Zastavil se.
„Hodnej kluk,“ pochválil jsem ho.
Chapadlo vyrazilo po tyči.
Skočil jsem po ní. Dostal jsem se k ní dřív a tyč se po nárazu odsunula dál mimo Slimákův dosah.
Zvedl jsem se z podlahy a postavil se mezi něj a jeho zbraň. Zamířil jsem na něj signální pistolí a vykročil k němu. Ustoupil. Další krok, další odplazení se kousek dozadu. V místnosti nebyly v podstatě žádné rohy, ale jeden zakulacený konec se zužoval. Zahnal jsem ho tam.
Kýval se dopředu a dozadu. Dostal jsem ho a on to věděl.
Slimák se sesypal na zem jako propíchnutý balónek.
Odpočítal jsem deset úderů srdce.
Slimák se stále nehýbal.
Barva jeho těla začala blednout.
A z ocasu mu vykapal další černý sliz.
„Sakra. Ty ses zabil.“
Ustoupil jsem a chvíli naslouchal vlastnímu přerývanému dechu.
Možná nebyl mrtvý. Signální pistole mi v ruce ztěžkla. Povolil jsem kohoutek a hodil po něm pistoli, zasáhl jsem ho do středu těla. Ani se nehnul.
Pomalu jsem se přiblížil, vzal si zpět pistoli a schoval si ji do kapsy. Strčil jsem do Slimáka špičkou boty. Bylo to jako kopat do velké hromady želatiny. Byl mrtvý.
Howard říkal, že v Projektilu může být sebevražedný pilot, jako kamikadze. Slimák se považoval za mrtvého už dávno, takže se spolknutím nějakého slimáčího jedu neváhal. Zemřel za Boha a svou Zemi, pokud něco z toho měl, než aby se nechal zajmout. Řekl bych, že to z něj dělalo dobrého vojáka.
„Howarde?“
Rádio bylo mrtvější než Slimák.
Vlasy se mi naježili, jako když jsem se ke Slimákovi poprvé přiblížil. Zase jsem cítil, že nejsem sám.
Něco zasyčelo a pak ještě něco.
Otočil jsem se.
Průchod, kterým jsem do místnosti vešel, se hemžil Slimáky. Plazili se ke mně jako červi z týden staré ryby.
Skočil jsem dozadu a popadnul Slimákovu kovovou tyč. Někteří ze Slimáků je měli taky a drželi je v chapadlech, která zřejmě mohla na jejich těle vyrůst, kdekoli a kdykoli si přáli. Jeden z nich namířil svou zbraň – za kterou jsem tyč automaticky považoval – a sevřel chapadlo kolem prstence na jednom konci. Spoušť! Namířil jsem na něj a stiskl prstenec na své zbrani.
Ze špice zbraně něco vyletělo a prostřelilo mu to tělo dřív, než stačil vypálit. Praštil sebou o zem jako padesát kilo čerstvých jater.
Za ním bylo dobře na čtyřicet Slimáků. Pohnuli od vchodu a někteří namířili zbraně mým směrem.
Popadl jsem ze země mrtvého Slimáka jako štít a zacouval k průchodu na druhém konci místnosti.
Slimáci nestříleli. Zalezl jsem do tunelu i s mrtvolou.
Dva se vrhli na mě. Zakřivené zbraně měly ostří jako meče. Pokusili se mě s nimi zasáhnout. Uhnul jsem a pokračoval v ústupu. Pokud by mi prosekli oblek, nemohl bych přejít po povrchu zpátky k LEM, i za předpokladu, že bych se snad nějak dostal z Projektilu ven. A pokud by se mi dostala do obleku místní atmosféra, mohla by mě otrávit.
Než se ke mně stačili znovu dostat, oba jsem je zastřelil ze své nové hračky, pak jsem skočil kupředu a natlačil jejich těla do průchodu. Vznikla tak zelená slizká barikáda.
Popadl jsem svého mrtvého vězně kolem pasu a přehodil si ho přes rameno jako pytel mouky, pak jsem se rozběhl chodbou. Šlo mi to docela rychle a dařilo se mi vyhýbat se ventilačním otvorům, nezachytil jsem se o ně ani já, ani můj Slimák. Zahnul jsem za roh a narazil na dav dalších Slimáků. Se čtyřiceti dalšími za sebou jsem nemohl ustoupit.
Rozběhl jsem se a začal střílet, prorazil jsem přes ně. Nemám tušení, jak dlouho a jak daleko jsem zdrhal se spoustou Slimáků za sebou a dalšími, kteří na mě vylézali ze všech stran, jako by se zhmotňovali v chodbě přímo přede mnou nebo prolézali zdmi. Vždycky jsem jich pár zastřelil, prorazil přes jejich těla a pokračoval dál.
Ani s nákladem mrtvého Slimáka jsem moc nevážil, přesto jsem lapal po dechu a potil se jako prase. A co bylo horší, začal jsem zpomalovat a moje zbraň přestala střílet. Neměl jsem tušení, jestli jsem ji rozbil nebo mi došla munice.
Po chvíli jsem si uvědomil, že už je nemám za zády, a noví se už přede mnou neobjevovali.
Zastavil jsem se na křižovatce, pustil Slimáka na zem, posadil se a opřel se zády o zeď. Chvíli jsem se vydýchával, ale neustále jsem sledoval všechny směry.
Kam Slimáci zmizeli? Viděl jsem jich minimálně čtyřicet, zabil tak deset. Světlo zdí stále pulzovalo a poplachový signál pořád řval.
Poplach. To znamenal ten zvuk a ta světla. Poplach oznamující všem „Zdrhejte!“ a „Opustit loď!“.
No samozřejmě. Slimák radši umřel, než aby se nechal zajmout. Jeho kámoši museli být připravení vyhodit do vzduchu loď a roztrhat tak na kousíčky sebe i mě, jen aby jim nehrozilo zajetí. Není se čemu divit, že už mě nezkoušeli dohonit.
Kolik času mám?
Zadíval jsem se do užší trubky, křížící se s tou, kterou jsem přiběhl. Na podlaze ležel bílý obdélníček. Doplazil jsem se k němu a přečetl si na obalu nápis Přežití v Pacifiku.
Bloudil jsem v kruhu, dostal jsem se zpátky na křižovatku mezi Broadway a trubkou, která vedla k východu. Leták mi musel vypadnout z kapsy, když jsem z ní doloval signální pistoli.
Zvuk se zvýšil o oktávu a zesílil. Stejně tak světla.
Projektil zahájil závěrečný odpočet ke své záhubě.
Zíral jsem do úzké spojovací trubky. Třicet metrů ode mě byl průlez, který mě tady uvěznil. Pokud se otevíral, když zaznamenal pohyb venku, aby dovnitř pustil slimáckého opraváře, možná mě teď pustí ven, když se blíží autodestrukce. Nebo možná průlez vycítí přítomnost Slimáka, a pokud je nějaký poblíž, otevře se. Nebyla to moc velká naděje, ale na výběr jsem neměl. Narval jsem mrtvého Slimáka do trubky jako pytel špinavého prádla a tlačil ho před sebou.
Když jsem lezl dovnitř, připadala mi úzká trubka dlouhá a postup pomalý. Teď byla skoro nekonečná a zvuk a světla poplachu stačily mezitím zintenzivnět natolik, že se téměř slily do jediného trvalého signálu.
Konečně jsem uviděl konec trubky. Průlez byl stále uzavřený. Naděje vymizela, ale stejně jsem tlačil Slimáka dál.
Dostal jsem ho na tři metry od průlezu. Nic. Zkusil jsem s ním zamávat. Nic.
Kolik času zbývá, než to bouchne? Pár minut? Sekund?
Kdybych přijal tu práci v Hollywoodu hned, možná by Aaron Grodt nenechal policajty odvést mě. Mohl jsem ležet u bazénu pod umělým slunečním světlem, pozorovat Crissy v plavkách a necítit žádnou bolest.
Až to bouchne, ucítím něco, nebo se rozpadnu na prach dřív, než stačí nervová zakončení informovat mozek o bolesti?
Praštil jsem Slimákem o průlez. Nic.
V holu od Aarona Grodta by hrdina ustřelil zámek a uniknul.
Ve stehenní kapse jsem cítil signální pistoli. Vytáhl jsem ji a o tři metry zacouval. Skryl jsem se za mrtvolou Slimáka, natáhl přes něj ruku a zamířil na průlez. Pak jsem zavřel oči a stiskl spoušť.
Nic. Stiskl jsem spoušť ještě jednou, tak silně, až se mi ruka otřásla. Nic. Moje poslední naděje bylo sedmdesát let staré střelivo, které selhalo.
Cítil jsem, jak se mi v očích objevují slzy. Umřu tady, jen tak, bezdůvodně.
Otevřel jsem oči. V růžovém světle jsem viděl svou ruku svírající pažbu pistole a nad palcem nenatažený kohoutek.
Mohl jsem mačkat spoušť, dokud by se Měsíc nezměnil na obrovský kus švýcarského sýra, a nenatažená pistole by stejně nevystřelila!
Palec se mi třásl, když jsem ho zvednul, abych natáhnul kohoutek.
Když ta sedmdesát let stará světlice vystřelí, pomůže mi to? Co když se v uzavřeném prostoru odrazí a prorazí mi skafandr?
Neznal jsem žádné modlitby, takže jsem jenom zašeptal: „Prosím.“
Pomalu jsem zvyšoval stisk na kohoutku, až jsem ucítil, jak mechanismus cvaknul. Úderník vyrazil dopředu, ale pomalu, jako by se pohyboval v lepidle. Udeřil do roznětky nábojnice.

• přeložil: Jiří Matyskiewicz

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).