Šílená loď, Živé lodě 2 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Robin Hobb
 |
Kennit ležel schlíple na palubě. Wintrow i na tu vzdálenost ucítil pálenku. Etta se posadila vedle Kennita a trpělivě ho nutila, aby jí vypil víc, než by sám chtěl. Bylo vidět, že na kořalku je zvyklý. Byl opilý, ale ne do bezvědomí. Etta se rozhodla, že ho bude držet ona. K Wintrowovu údivu si mezi své pomocníky vybrala také tři bývalé otroky. Jeden z nich byl dokonce starší pomapovaná tvář. Stáli mezi vykulenými přihlížejícími a tvářili se ne právě šťastně, ale zároveň odhodlaně. To byla první věc, se kterou si Wintrow musel poradit. Klidně, ale jasně pravil:
„Měli by tu být jen ti, které jsme zavolali. Vy ostatní se rozejděte, abych měl víc místa na práci.“ Nečekal, jestli ho poslechnou. Kdyby viděl, že jeho rozkaz ignorovali, znamenalo by to pro něj jen další ponížení. A navíc věřil, že pokud by neposlechli, zasáhla by Etta. Klekl si ke Kennitovi. Věděl, že bude těžké jej operovat, když leží naznak na palubě, ale zároveň cítil, že síla, kterou by mu mohla dodat Vivacia, bude stát za to.
Přejel pohledem po nuzné sadě nástrojů, které na lodi posháněl. Ležely úhledně vyskládané na čistém plátně vedle pacienta, pestrá sbírka provizorního vybavení. Čerstvě nabroušené nože pocházely z kuchyně. Ležely tam dvě pilky z tesařovy truhly. A jehly na šití plachet, velké a hrubé, plus několik krejčovských jehel, jež patřily Ettě. Ta mu také dodala zručně natrhané obvazy ze lnu i hedvábí. Připadlo mu absurdní, že se nepodařilo schrastit lepší vybavení. Skoro každý námořník na palubě měl svoje vlastní jehly a jiné nástroje. A všechny věci povražděných námořníků se ztratily. Wintrow nepochyboval, že si je přivlastnili otroci, když obsadili loď. To, že je na tuto práci nikdo dobrovolně neposkytl, svědčilo o tom, jak nelibě bývalí otroci nesou, že si Kennit zabral loď pro sebe. Wintrow jejich pocity chápal, ale to mu svízelnou situaci nijak neulehčilo. Jak tak hleděl na ty primitivní nástroje, věděl, že je odsouzený k neúspěchu. Bude to jen o trošinku lepší, než kdyby nohu uťal sekyrou.
Zvedl oči a našel Ettu. „Musím mít lepší nástroje než tohle,“ prohlásil tiše. „Bez nich si vůbec netroufám začít.“
Přemýšlela, pohled i mysl zaměřené do dálky. „Kdybychom tak měli lékárnu z Marietty,“ odvětila toužebně. V té nestřežené chvíli vypadala téměř mladě. Shýbla se a mezi prsty si obtočila Kennitovy černé kadeře. Náhlá něha v její tváři, když hleděla na dřímajícího piráta, Wintrowa šokovala.
„Kdybychom tak měli Vivaciinu lékárnu,“ odvětil Wintrow stejně vážně. „Bývala v kajutě prvního důstojníka, než to všechno začalo. Byla v ní spousta věcí, které by se hodily, léky i nástroje. Mohla by mu hodně ulehčit. Ale zdá se, že nikdo neví, co se s ní stalo.“
Ettin pohled potemněl, tvář se zakabonila a ztvrdla. „Nikdo?“ zeptala se ledově. „Vždycky někdo něco ví. Jen se musíš správně zeptat.“
Náhle vstala. Zamířila přes palubu a z pochvy u boku vytáhla nůž. Wintrow hned pochopil, kam jde. Sa’Adar se svými dvěma strážci se stáhl, ale příďovou palubu neopustil. Potulný kazatel se příliš pozdě otočil a vzal na vědomí Ettin příchod. Jeho přezíravý pohled se rázem změnil ve vytřeštěný, když mu Etta nabroušeným ostřím přejela nenuceně po hrudi. S výkřikem nazad klopýtl, pak pohlédl na předek své rozedrané a teď i rozčísnuté košile. Tenká linka na chlupaté hrudi stále více rudla a rozšiřovala se, jak z rány začala vyvěrat krev. Jeho dva statní hlídači pohlédli na Ettin nůž, který držela přichystaný nízko u těla. Brig a ostatní piráti se mezitím semkli okolo ní. Chvilku nikdo nemluvil ani se nehýbal. Wintrow téměř slyšel, jak Sa’Adar zvažuje své možnosti. Rána byla mělká, takové škrábnutí na kůži, sice bolela, ale nebyla životu nebezpečná. Etta stála tak blízko, že by ho mohla v mžiku vykuchat. Ale o co jí vlastně šlo?
Vybral si spravedlivou ukřivděnost. „Proč?“ otázal se teatrálně. Roztáhl ruce do šíře, aby odhalil řeznou ránu na hrudníku. Pootočil se, aby hovořil jak k otrokům, kteří se stále tísnili na střední palubě, tak k Ettě. „Proč jste si za svůj cíl vybrala mě? Co jsem udělal kromě toho, že jsem přišel nabídnout svou pomoc?“
„Chci lodní lékárnu,“ odvětila Etta. „Hned.“
„Já ji nemám!“ zvolal Sa’Adar zlostně.
Žena se pohnula rychleji, než když kočka sekne drápy. Její nůž se mihl vzduchem a druhá linka krve přeťala tu první. Sa’Adar zatnul zuby a nevykřikl ani necouvl, Wintrow však viděl, kolik ho to stojí sil.
„Najdi ji,“ pronesla Etta. „Chvástal ses, žes zorganizoval vzpouru, která svrhla kapitána. Chodíš si mezi otroky a zdůrazňuješ jim, že jsi skutečný vůdce, kterého by měli následovat. Jestli je to pravda, měl bys vědět, kteří z tvých mužů vyplenili kajutu prvního důstojníka. Ti vzali i lékárnu. A já ji chci. Hned!“
Živý obraz trval ještě o vteřinku déle. Nepřeskočilo mezi Sa’Adarem a jeho muži nějaké znamení, jiskra mezi očima? Wintrow si nebyl jistý. Sa’Adar začal mluvit, ale Wintrowovi připadala jeho slova jaksi zinscenovaná. „Víte, mohla jste se mě prostě zeptat. Jsem pokorný člověk, kněz Sa. Nic pro sebe nežádám, jen více dobra mezi lidmi. Ta lékárna, kterou hledáte… jak vypadala?“ Jeho pátravý pohled padl na Wintrowa a ústa se roztáhla ve falešném úsměvu.
Wintrow se přinutil zachovat neutrální výraz. „Dřevěná truhla,“ odpověděl, „tak široká, tak dlouhá,“ naznačil ve vzduchu rukama. „Zamčená. Do víka byl vypálený obraz Vivacie. Uvnitř spočívaly léky, lékařské nástroje, jehly, obvazy. Každý, kdo by ji otevřel, by okamžitě poznal, co to je.“
Sa’Adar se obrátil k bývalým otrokům, shromážděným na středové palubě. „Slyšeli jste, lidé moji? Ví někdo z vás o takové truhle? Jestli ano, přineste ji, prosím. Samozřejmě že ne kvůli mně, ale pro našeho dobrodince kapitána Kennita. Ukažme mu, že umíme být dobří k těm, kdo jsou dobří k nám.“
Bylo to tak průhledné. Wintrow už si myslel, že ho Etta na místě sejme. Avšak jí se ve tváři usadil nezvykle trpělivý výraz. Kennit, ležící na palubě u jeho kolena, tichounce zašeptal: „Ona ví, že si může počkat. Ráda si dává se zabíjením na čas a dělá to pěkně v soukromí.“
Wintrow strhl pohled k pirátovi, ale zdálo se, že je téměř v bezvědomí. Dlouhé řasy mu spočívaly na lících, tvář byla ochablá. Koutkem úst mu zaškubal polovičatý úsměv. Wintrow mu zlehka přiložil dva prsty na krk. Puls měl vyrovnaný a silný, ale kůži spalovala horečka. „Kapitáne Kennite?“ zeptal se tiše.
„Je to ona?“ zazvučel ženský hlas. Osvobození otroci se rozestoupili a žena kráčela k nim. Wintrow vstal. Nesla lékárnu. Víko bylo rozbité, ale on její ošoupané dřevo ihned poznal. Nešel si pro ni, nechal ženu, aby ji přinesla Ettě. Ať si tu bitvu se Sa’Adarem vybojuje sama. Mezi ním a tím mužem bylo zlé krve už víc než dost.
Když Etta přišla k Wintrowovi, jejich pohledy se setkaly. Výstup se Sa’Adarem byl určený i pro něj. Kdyby Kennit pod jeho rukama zemřel, Ettina pomsta by byla zběsilá, když už ne okamžitá. Wintrow se zhluboka nadechl a díval se, jak se k němu blíží s lékárnou v rukou. Beze slova si ji od ní vzal, položil ji na palubu a hbitě si prošel její obsah. Něco už stihli ukrást, ale většina věcí se pořád nacházela uvnitř. S ulehčeným povzdechem vyndal slupku kwazi, naloženou v pálence. Byla to malá lahvička. Wintrow hořce přemítal nad tím, že jeho otec neshledal za vhodné dát ji na bolest jemu, když mu amputovali prst. Pak ho napadlo, že kdyby to byl udělal, nemohl by ji teď použít u Kennita. Pokrčil rameny nad vrtochy osudu a začal metodicky vyndávat a skládat nástroje. Sbírku kuchyňských nožů odsunul bokem a nahradil je ostřejšími skalpely z truhly. Vybral pilku na kosti, jež měla vyřezávanou rukojeť a vypadala jako luk. Do tří jehel si navlékl vlasy z Kennitovy hlavy. Když je položil na plátno, černé vlasy se volně stočily zpět do loken. Byl tam i kožený řemen se dvěma kroužky na jednom konci, určený k přiškrcení končetiny před vlastním řezem.
To bylo vše. Ještě chvilku si prohlížel řadu nástrojů. Pak zvedl hlavu k Ettě. „Rád bych teď odříkal modlitby. Chvilka meditace nás může všechny lépe připravit.“
„Pusť už se do toho,“ poručila mu drsně. Rty měla semknuté a rovné, a plošky lící ztuhlé.
„Přidržte ho,“ odvětil Wintrow stejně drsným hlasem. Říkal si, jestli je také tak bledý jako ona. Její pohrdání v něm vykříslo jiskru hněvu. Pokusil se tu sílu vložit do svého odhodlání.
Etta si klekla vedle Kennitovy hlavy, ale nedotkla se ho. Dva muži uchopili jeho zdravou nohu a přitlačili ji k palubě. Další dva chytili po stranách jeho ruce. Brig chtěl Kennitovi držet hlavu, ale kapitán se z jeho váhavého sevření vykroutil. Zvedl hlavu a s očima dokořán se zahleděl na Wintrowa. „Už?“ zeptal se. Znělo to nevrle a zlostně. „Už teď?“
„Ano, už,“ odvětil Wintrow. „Připravte se.“ Brigovi řekl: „Držte mu pevně hlavu. Položte dlaně na čelo a celou svou vahou ho přimáčkněte k palubě. Čím méně sebou bude házet, tím lépe.“
Kennit sám od sebe položil hlavu a zavřel oči. Wintrow zdvihl deku, která zakrývala pahýl. Za těch pár hodin, co nohu viděl naposledy, se to podstatně zhoršilo. Otok napínal kůži, až se leskla. Maso mělo modrošedý nádech.
Začne hned, dokud má ještě odvahu. Snažil se nemyslet na to, že na jeho úspěchu závisí jeho vlastní život. Opatrně vsunul řemen pod pahýl, odmítaje myslet na Kennitovu bolest. Musí se soustředit, aby to provedl rychle a čistě. Jeho bolest teď nehrála roli.
Když naposledy viděl amputaci končetiny, probíhalo to ve vytopené a útulné místnosti. Hořelo tam kadidlo a svíce a Sa’Parte se na svůj úkol připravoval v modlitbách a se zpěvem na rtech. Jediná modlitba, jež zazněla tady, musela být pronesena potichu, jen na vlně jeho dechu: Sa, pocti mne svou milostí, půjč mi svoji sílu. Milost při nádechu, síla při výdechu. Pomohlo mu to zklidnit tlukoucí srdce. Mysl se náhle projasnila, vidění zostřilo. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že Vivacia je s ním ještě v důvěrnějším spojením než kdykoli dřív. Matně přes ni vyciťoval Kennita a vlastní zvědavost ho přiměla, aby to chabé pouto trochu prozkoumal. Bylo to, jako kdyby na Kennita mluvila z velké dálky, radila mu, jak načerpat odvahu a sílu, slibovala, že bude nablízku, aby pomohla. Wintrow pocítil záchvěv žárlivosti a vypadl ze soustředění.
Milost, sílu, pobídla ho loď. Milost, sílu, vydechl k ní. Provlékl kožený řemen mezi kroužky a pevně ho utáhl kolem stehna. Kennit zařval bolestí. Přestože muži mu drželi končetiny, nadzvedl záda z paluby. Mrskal sebou jako ryba na háku. Zpod vrstev strupů na pahýlu vytryskly špinavé šťávy a rozprskly se na palubě. Vzduch se naplnil odporným smradem. Etta se s výkřikem vrhla na Kennitovu hruď a snažila se jej udržet na palubě. Když mu došel dech, zavládl okamžik příšerného ticha.
„Tak už řež, sakra!“ ječela Etta na Wintrowa. „Ať už je po tom. Dělej!“
Wintrow v pokleku ztuhl, Kennitova bolest jej dočista ochromila. Zaplavila ho jako ledová vlna a šokovala intenzitou. Síla prožitku druhého muže proudila chabým vláknem přes loď až do Wintrowa. Ztratil se v tom, přestal mít ponětí o sobě. Dokázal jen mlčky zírat na děvku a při tom si říkal, proč mu to dělá.
Kennit se přerývaně nadechl a vyrazil ze sebe výkřik. Wintrow se roztříštil jako ledová sklenice, do níž nalili horkou vodu. Byl nikdo, byl nula, a pak se stal Vivacií a znenadání zase Wintrowem. Přepadl dopředu, roztáhl dlaně na palubě a čerpal ze dřeva svou identitu. Vestrit, byl Vestrit, navíc byl Wintrow Vestrit, chlapec, který se měl stát knězem…
Kennit se zachvěl a pojednou zůstal v bezvědomí ležet. V tichu, jež následovalo, se Wintrow pevně chopil vědomí sebe sama a obestřel se jím. Tam někde pokračovala modlitba: Milost. Sílu. Milost. Sílu. Byla to Vivacia, jež mu udávala rytmus dechu. Převzal nad sebou vládu. Etta úpěnlivě naříkala a do toho divoce klela. Ležela rozpláclá na Kennitově hrudi, držela ho a zároveň objímala. Wintrow ji ignoroval. „Držte ho,“ řekl stroze. Náhodně popadl jeden nůž. Najednou mu došlo, co se chystá udělat. Rychlost. Nejdůležitější je rychlost. Taková bolest by dokázala člověka zabít. Když bude mít štěstí, dokončí řez dřív, než Kennit přijde k sobě.
Přiložil lesklou čepel k opuchlému masu a vedl ji příčně a dolů. Na ten pocit jej nic nemohlo připravit. V klášteře pomáhal při zabijačkách řezníkům, což nebylo dvakrát příjemné, ale udělat se to muselo. Tehdy řezal do studeného masa, které se nehýbalo, bylo pevné a ztuhlé, jak přes den viselo na hácích. Ale Kennitovo maso bylo živé. Horečnatá měkkost ustupovala nabroušenému ostří nože a zase se za ním zavírala. Do rány se vyvalila krev a zakryla mu výhled na práci. Musel Kennitovu nohu chytit pod místem, kde řízl. Tkáň tam byla horká a prsty se do ní bořily až moc snadno. Snažil se řezat rychle. Maso pod nožem se hýbalo, svaly sebou škubaly a po přeříznutí se smrskávaly. A do toho se neustále valil proud karmínové krve. Rukojeť nože byla rázem lepkavá a kluzká. Pod Kennitovou nohou se na palubě tvořila louže, která se brzy zvětšila a začala vsakovat do Wintrowova roucha. Sem tam zahlédl šlachy, blyštivé bílé pásy, jež po průchodu nože mizely. Zdálo se to jako věčnost, než nůž konečně najel na kost a skončil.
Wintrow jej odhodil, otřel si ruce o košili a zavolal: „Pilku!“
Někdo mu ji přistrčil a on ji popadl. Když ji vkládal do rány, dělalo se mu mdlo, ale dokázal to. Táhl čepel přes kost. Vydávala otřesný zvuk, mokré drhnutí.
Vtom Kennit prudce ožil a zaňafal jako pes. Mlátil hlavou o palubu a jeho trup se šíleně kroutil i navzdory váze těch, kteří ho tlačili k zemi. Wintrow se přichystal na příval pirátovy bolesti, ale Vivacia ji zadržela. Neměl čas přemýšlet nad tím, co ji to stálo. Ani neměl čas dát jí najevo svůj vděk. Tlačil na pilu, pracoval hbitě a násilně. Na palubu, jeho ruce i hruď stříkala krev. Cítil ji i v ústech. Kost najednou povolila, a než se stačil zastavit, řízl zuby do masa. Vytáhl pilku z úzké rány a pohodil ji stranou, načež hmátl pro nový nůž. Tam někde Kennit zaštkal: „Uch, uch, uch!“ Už se to nedalo ani nazvat křikem. Následovalo chrčení a cákance.
Wintrow v mořském vzduchu ucítil nakyslý pach zvratků. „Ať se neudusí!“ vykřikl, ale to nezvracel Kennit, nýbrž jeden z mužů, co ho drželi. Na tohle teď nebyl čas. „Držte ho, sakra!“ slyšel se spílat tomu muži. S nožem v ruce řízl dolů a zastavil se těsně předtím, než by nohu úplně odřízl. Obrátil čepel a vyřízl si z pahýlu kus kůže jako chlopeň. Pak provedl finální řez a odkulil shnilé pozůstatky nohy na stranu.
Zhnuseně se díval na to, co napáchal. Nebyl to úhledně seříznutý kus masa jako na sváteční pečeni. Tohle byla živá tkáň. Ochablé svaly, zbavené úchytů, se nerovně smrskly a shlukly. Kost se na něj blyštěla jako vyčítavě hledící oko. Všude potoky krve. Wintrow s naprostou jistotou věděl, že toho muže zabil.
- překlad: Jan Kozák
