V článku o antologii Mlok 2007, jejíž recenzi dnes rovněž uveřejňujeme na Fantasyi, se Roman Paulík zmiňoval o některých povídkách, jimž uteklo umístění, které by opravňovalo být součástí sborníku, jen o fous. Dohodli jsme se na tom, že by nebylo marné nejlepší z těchto prací uveřejnit na Fantasyi, aby se s nimi mohli seznámit i jiní čtenáři než porotci. Toto je první z nich.

Pavel Hrubý: Síla modlitby

1
Svatováclavský chorál dozněl, varhany se odmlčely, nastala chvíle ticha, která byla vzápětí porušena šoupáním bot a vrzáním lavic. Věřící začali pozvolna opouštět kostel. Bedřich si klekl v lavici, spojil ruce mezi prsty, až zapraštěly klouby, sklonil hlavu a ponořil se do tiché modlitby.
Byl unavený a bohoslužba mu nijak situaci neusnadnila. Nedostavila se potřebná úleva a katarze, stále ho bolela hlava a myšlenky bouřily. Nechtěl připustit, aby jeho oddělení přešlo do stádia soukromé praxe, cítil sounáležitost s nemocnicí, nechápal to privatizační šílení. Jeho touhou bylo pomáhat lidem, žádný zisk, kromě běžného platu, od toho neočekával. Cítil, že to prostě nezvládá.
Světla začala zhasínat, kostel již byl skoro prázdný. Zdvihl oči k věčnému světlu vedle svatostánku a dlouze vydechl. V tom okamžiku se mu svět před očima rozostřil. Viděl, jak se oltář rozdvojil a ujíždí do stran. Čas se zastavil. V jediném úderu srdce všechno zmizelo a Bedřich klesl hlavou na pultík lavice.
„Pane primáři, co se vám stalo? Vy jste usnul?“ ptal se mladý hoch v ministrantské komži.
„Ne, jen se mi nějak udělalo zle,“ odpověděl Bedřich a cítil, jak se svět zase vrací do normálu.
Vstal, vystoupil z lavice a zamířil ke dveřím. Přežehnal se svěcenou vodou, uklonil se svátostnému Kristu a vyšel na náměstí. Bylo zde pusto a prázdno. Jen pouliční lampa svítila němě jeho chůzi.
Když dorazil domů, požádal manželku, aby mu uvařila čaj, a oznámil jí, že půjde hned spát. Ta se jen usmála, dobře věděla, jak náročná je každodenní práce primáře psychiatrie, uvařila čaj a usedla k muži na sedačku v obývacím pokoji.
Nic si neříkali, za léta manželství se již dobře znali, dokázali spolu dlouze mlčet a cítit přítomnost toho druhého.
„Opravdu nechceš nic jíst, Bedřichu?“ zeptala se po chvíli.
„Ne, Marcelko. Najím se až ráno. Však to znáš, večeři je lépe přenechat nepříteli.“
Spalo se mu celkem dobře. Zato ráno nebylo příjemné. Bolela ho hlava a měl mžitky před očima. Raději si ani nevzal auto a jel do práce městským autobusem. Hned po příchodu do ordinace zvedl telefon a zavolal příteli.
„Zdravím, Rudolfe, tady Bedřich.“
„Nazdar, to je dost, že sis na nás vzpomněl. Co pro tebe můžeme udělat?“
„Potřeboval bych si objednat vyšetření. EEG a tak, však to znáš.“
„Nějaký tvůj pacient?“
„Ne, já.“
„Prosím tě, snad nejsi nemocný?“
„Já nevím, stálá bolest hlavy, chvilková ztráta vědomí, raději bych to s tebou konzultoval.“
„Ty myslíš na mozkovou příhodu? No co si budeme nalhávat, věk na to máš a stresu taky není málo. Víš co? Přijď dnes po půl jedné. Mám chvíli volno, budu se ti věnovat.“
Den ubíhal proklatě pomalu. Pacienti se trousili do ordinace, každý byl zasmušilý jako venkovní podzimní počasí. Kolem desáté si Bedřich na chvíli vydechl, nechal si uvařit kávu a relaxoval.
„Tak, Emilko, dáme se zase do toho. Koho tam máme?“
„Pane primáři, z interny nám posílají nějakého Vaňka na konzilium. Je to starý pán. Přivezli ho před chvílí, vezmete ho přednostně?“
Bedřichovi bylo protivné přehazování pacientů, měl rád, když přicházeli pěkně po řadě. Pravidelný rytmus je důležitý.
„No dobrá,“ řekl kysele, „pošlete mi ho.“
Starý pán v kolečkovém křesle trpěl výpadky paměti, vypadalo to na nějaký stařecký syndrom. Bedřich se ho zeptal na pár věcí a pak si vše zapsal do karty. Když psal, ucítil, jak se mu opět dělá mdlo. Viděl ruku s perem, jak se rozdvojuje a zase spojuje. Zatnul zuby a vší silou nepříjemnou chvilku potlačil.
„Takže to bude všechno, pane Vaněk,“ řekl pomalu a podíval se na pacienta svým nejlepším optimistickým pohledem.
Strnul. Místo dědečka na kolečkovém křesle seděla před stolem mladá žena na židli.
„Co jste to říkal, pane primáři?“ zeptala se zmateně.
Bedřich nechápal. Podíval se na kartu. Byla úplně jiná. Poslední věta byla přetržená v půli a smysl konce věty vůbec neodpovídal smyslu začátku. Pohlédl na hlavičku, aby zjistil jméno pacientky.
„Omlouvám se, paní Kolářová. Nějak mi dnes není dobře. Kde jsme to skončili?“
„Chtěl jste mi předepsat léky.“
Bedřich si prohlédl záznam, zjistil medikaci a začal psát recept. Vůbec tomu nerozuměl. Když paní odešla, zabušil na zeď.
„Ano, pane primáři?“ ekla sestra ve dveřích.
„Nic, Emilko,“ povzdychl si, „pošlete mi dalšího.“
Do ordinace vjel sanitář s kolečkovým křeslem, na kterém seděl starý pan Vaněk.

2.
Přesně o půl jedné zaklepal Bedřich na dveře primáře neurologie. Na vyzvání vstoupil dovnitř a zvedl ruku na pozdrav.
„Ale, nazdar, Bedřichu. Co ty tu děláš?“
„Přišel jsem na to vyšetření, jak jsem ti ráno volal.“
„Ty jsi mi volal?“
„No jistě, mohlo být tak kolem sedmé hodiny. Řekl jsi, že mám prijít o půl jedné, tak jsem tady.“
„A o co mělo jako jít?“
„Rudolfe, nedělej si ze mě legraci. Bolesti hlavy, výpadky vědomí. Vždy jsem ti to říkal.“
„Opravdu? Tak jak to s tebou je? Co se ti stalo?“
„Včera v kostele jsem měl jeden výpadek, málem jsem omdlel. A dnes jsem zjistil, že vyšetřuji jiného pacienta, než který do ordinace přišel, úplně se mi ti dva prohodili.“
„No, to je opravdu zvláštní. Pojď se mnou, natočíme EEG. Taky tě pošlu na CT. Jak se na tebe tak dívám, pomalu se stáváš kandidátem na svého vlastního pacienta.“
Vyšetření zabralo jen chvilku, žádná abnormalita nebyla zjištěna. Na CT musel Bedřich mimo nemocnici, takže se tam vydal až pozdě odpoledne. Když dorazil večer domů, manželka byla celá netrpělivá.
„Bedřichu! Kde jsi. Bála jsem se o tebe. A taky jsem potřebovala auto, dáš mi klíčky?“
„Ale, Marcelko, vždy já si dnes auto vůbec nebral. Stojí před domem, klíčky jsou na věšáku.“
„Bedřichu, co to s tebou je? Přece jsi mne ráno vezl do města. Klíčky tu nejsou, podívej. Musíš je mít u sebe.“
Bedřich sáhl do kapsy saka. Klíčky tam byly. Podal je ženě a zakroutil hlavou.
„No jo, to je pěkné. Ale kde máš to auto? Vždy tady není,“ řekla Marcela, když se po chvíli vrátila z ulice.
Celý zkormoucený usedl do křesla. Je to vážnější, než si myslel.

3.
Celou noc se mu zdály divoké sny. Někam padal, pak stál před profesorem a dělal zkoušku z anatomie, opět někam letěl, zdi domu se bortily, lidé křičeli, ocitl se v sanitce a nevěděl, jak má pomoci zraněnému muži s otevřenou zlomeninou nohy.
Probudil se celý zpocený. Hrůza! Napřed zapomene auto u špitálu, teď se nemůže klidně vyspat, to bude zase den.
Ráno se nasnídal, po paměti sebral klíče od auta z věšáku, vyšel před dům, otevřel auto, posadil se za volant, a pak mu to došlo. Jak se sem to auto dostalo? No když už je tady, pojedeme, řekl si.
V ordinaci se ani nestačil vysvléct z kabátu, když zvonil telefon.
„Hrabal,“ ohlásil se.
„No nazdar Bedřichu, tady Rudolf. Proč jsi včera nepřišel? Čekal jsem tě až do dvou hodin. Něco není v pořádku?“
Bedřich si sedl na židli a vydechl.
„Vždyť jsem u tebe byl. Poslal jsi mě na CT. Měli ti poslat výsledky hned ráno, slíbili to.“
„Bedřichu, je ti dobře?“
„No po pravdě, moc dobře mi není.“
„Tak se seber a naklusej ke mně. Hned! Nejspíš si tě tady budu muset nechat, zařiď si za sebe náhradu.“
Vše se opakovalo. EEG, CT, potom nemocniční pokoj, naštěstí mu kolega zajistil nadstandard, takže nemusel snášet další pacienty. Lehl si a usnul. Měl toho dost.
Jaké však bylo jeho překvapení, když se probral za stolem ve své ordinaci. Neměl na sobě nemocniční pyžamo, normální bílé kalhoty, košile, plášť. Na židli před ním seděl pacient. Rychle se ho zbavil a zavolal na neurologii.
„No to je dost, Bedřichu, že ses ozval. CT je v pořádku. Žádné aneurysma, nebo podobné neplechy. Můžeš být klidný.“ „Rudolfe, vždyť jsi mě dopoledne hospitalizoval. Já to nechápu.“
„Bedřichu, je ti dobře?“
„Není, sakra!“
„No vidím, že je to vážné, když kleješ. Nechceš si promluvit s kolegou?“
„Kterým?“
„Já nevím, neznám tvé kolegy jménem.“

4.
Bedřich se zvedl, odeslal pacienty ke kolegyni, nasedl do auta a rozjel se na kliniku. Musí to řešit. Podřízeným se do rukou vydat nehodlal. Přednosta Klos bude ta nejlepší varianta. Na dálnici byl značný provoz. Nehodlal se hnát, zůstal v pravém pruhu a nechal se předjíždět nedočkavými šílenci.
Najednou se mu vše před očima rozdvojilo a zjistil, že leží na lůžku a primář neurologie nad ním stojí s patřičně udiveným pohledem.
„Co je, Bedřichu? Vypadáš, jako kdybys viděl smrt.“
„Rudolfe, já byl v autě a jel na kliniku. Jakto že jsem tady?“
„Protože máš nějaké divné neurologické stavy. Zrovna jsem ti přišel říct, že EEG i CT jsou bez patologického nálezu. A ty tu drmolíš cosi o autech a klinice.“
„Já to nechápu, všechno se mi neustále plete. Proto jsem chtěl vyhledat přednostu psychiatrie Klose.“
„To není tak špatný nápad. Myslím, že tě tam pošlu, když dovolíš.“
Bedřich vydechl a zjistil, že se mu opět rozmazává realita před očima.
„Tady, pomalu, může mít zraněnou hlavu, je mimo. Do prčic, Jendo, dávej přece pozor!“
Bedřich se snažil zorientovat. Nějaký muž ho vytahoval z rozbitého auta.
„Co se stalo?“ zeptal se tiše.
„Už se probírá. Pane, měl jste nehodu a narazil jste do svodidel. Odvezeme vás do nemocnice.“
Sanitka, infuze, bolest v levé noze, záchranář na sedátku vedle něho, houkání sirény. A najednou jiná sanitka, sedí vedle řidiče a dívá se na ubíhající silnici. Na to už neměl žaludek. Zavřel oči a vzal hlavu do dlaní.
Na příjmu chirurgie ho vytáhli ze sanitky a vezli do budovy. Přijímajícího lékaře neznal. Byl na klinice. Rentgen, noha v sádře, odvoz v kolečkovém křesle na pokoj.
Přednosta Klos ho vítá ve své kanceláři.
„Pane kolego, co se děje? Máte nějakého komplikovaného pacienta, že jste přijel osobně?“
„Pane přednosto, to já jsem ten pacient. Děje se se mnou něco divného, žiji ve dvou realitách najednou.“
„To je zajímavé, povídejte.“ Pokoj na chirurgii, sestra odváží vozík s papíry, noha bolí, sádra tlačí.

5.
Bedřich usnul. Probudil ho nezvyklý hluk.
„Už je to lepší, pane kolego,“ říkal někdo anglicky. Byla to mladá žena v bílé kombinéze. Podobně vypadající muž stál vedle a držel v ruce nějaký přenosný počítač.
„Vezmeme ho s sebou, paní kolegyně?“
„Raději ano. Alespoň tohoto.“
„A ten druhý?“
„Myslím, že se stabilizuje, jakmile bude tato reprezentace mimo toto univerzum.“
Bedřich se zachytil hrazdičky a posadil se na lůžku. Oprášil angličtinu a řekl: „Co se děje, kam mě chcete vzít?“
„Dobrý den, pane Hrabal,“ řekla žena. „Vidím, že už jste vzhůru. Odvezeme vás na nějakou dobu někam, kde se budete cítit lépe.“
„Já to nechápu.“
„Nebojte se, budete v pořádku.“
Sestra přivezla kolečkové křeslo a roztrhané Bedřichovy šaty. Přišla mladá lékařka a tvářila se přísně.
„Tak vy tvrdíte, že u vás bude o pana primáře lépe postaráno? Nevěšte mi bulíky na nos. Naše klinika je špičkové pracoviště. Kam ho chcete odvézt? Do Prahy?“
Žena v kombinéze se mírně usmála.
„Ještě kousek dál. Věřte nám, váš pacient nedojde žádné újmy.“
„No, kdybyste neměli ten papír z ministerstva, tak vám pacienta nevydám. Mějte se dobře, pane primáři,“ řekla lékařka a odešla.
Muž v kombinéze tlačil kolečkový vozík chodbou, pak před budovu, kde stála limuzína, která vůbec nepřipomínala sanitku. Bedřich usedl na zadní sedadlo, oba jeho průvodci si sedli dopředu, řídil muž. Vyjeli z města a zamířili do kopců. Nic neříkali, Bedřich měl taky dost starostí, tak raději mlčel. Nejdůležitější bylo, že se už nestěhoval do jiné reality.
U lesa stál létající talíř.
„Pojďte dovnitř, pane Hrabal,“ řekla žena. „Vy, pane kolego, vraťte auto a přijeďte sem zítra ráno v sedm, budu vás čekat.“
„Jistě, paní kolegyně,“ řekl muž, nasedl opět do auta a odjel.
Žena podepřela Bedřichovi rameno a vedla ho do té divné věci.
„Co to je, paní kolegyně?“ zeptal se, když si oba na chvilku vydechli.
„Moje loď. Jmenuji se Gerda Simmons, volná agentka časové služby.“
„Myslel jsem, že jste lékařka.“
„Ano, to jsem. Mimo jiné. Tak jdeme dál, pane Hrabal, ať to máme za sebou.“
Vyšli po skloněné rampě do nitra lodi, Gerda posadila Bedřicha do jednoho křesla a sama usedla do druhého. Začala něco kutit na panelu, rampa zajela do podlahy a dveře se zavřely. Potom agentka zamávala rukou v nějakém holografickém obrázku a talíř se zvedl ze země. Gerda chytila knipl a loď vyrazila prudce k obloze.
Bedřich jen zíral. Proletěli oblaky, vyšvihli se nad hranice atmosféry, kolem byla najednou tma a hvězdy ostře zářily. Modrá Země se otáčela pod nimi.
Gerda opět sáhla do prostorové obrazovky, posunula dlaní jedno číslo napravo, zablesklo se a pohled se změnil. Před lodí se nyní rýsovala podivná změť různých konstrukcí.
„Pane Hrabal, právě se nacházíme před základnou časové služby. Dovolte, abych vám vysvětlila vše potřebné.
Bude nejlepší, když pobudete pár dní v naší společnosti. Máme medicínu na nejvyšší úrovni, konečně, vždyť je dvacáté čtvrté století. Kosti v noze vám regenerujeme, nebudete potřebovat žádné dlahy.
Naše Služba se zabývá studiem vzniku a vývoje vesmírů. Občas narazíme na zajímavé fenomény, váš případ je jedním z nich.
Vesmíry vznikají oddělením dceřinné reality od reality mateřské v uzlovém bodě. Uzlovým bodem může být jakákoliv událost v mateřském vesmíru. Ve vašem případě k takové události došlo a vesmír se rozdvojil. Bohužel, vaše osoba se nacházela přímo v uzlovém bodě, a tak u vás došlo k jisté oscilaci reality. V takovém případě hrozí, že oba vesmíry zkolabují a zaniknou v gigantické singularitě. Nám se ale podařilo oscilaci zbrzdit a transportem vaší osoby do tohoto naprosto cizího vesmíru patrně oscilace zanikne úplně. Oba vesmíry se budou vyvíjet odděleně a bez dalšího vzájemného vlivu.
Můžete mi říci, na co jste myslel v tom kostele po mši?“
„Já nevím, myslím, že jsem říkal Bohu, že je toho na mě příliš mnoho. Jo, taky jsem si pomyslel, že to nezvládnu, ani kdybych se rozdvojil.“

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).