Shade, DragonRealm (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Richard A. Knaak
 |
Přeživší z kdysi mocné rasy mágů, čaroděj známý v Dračí říši jako Shade, se snaží zlomit kletbu, kterou na sebe před tisíci let sám uvalil v naději, že unikne smrti… i něčemu daleko horšímu. Místo nesmrtelnosti byl ale odsouzen k nekonečné řadě životů, střídajících se mezi temnotou a světlem, a „smrt“ pro něj znamená jen další a další vzkříšení. Čaroděj v kápi, muž se zastřenou tváří a vrtkavou, ale strašlivou mocí, jenž je hrozbou stejně tak pro své přátele i nepřátele, se musí postavit nejen těm, kteří jím manipulují, ale i sám sobě. A co hůř, musí to udělat s vědomím, že i sama země s ním může mít nekalé plány…
Královna Talaku byla kouzelnice. V říši, kde byla kdysi všechna magie prokletá, její nechtěná rašící moc zachránila budoucího manžela i jeho království před jedním z dračích králů a Melicardovým vlastním proradným rádcem. Erini se stala symbolem talacké naděje do budoucnosti, a když porodila nejprve dceru a potom syna, láska jejího lidu k ní jen vzrostla, takže často zapomínali na její schopnosti.
Aby si to však připomněli, stačilo uvědomit si její skutečný věk. Erini by měla vypadat starší, třebaže jen o pár let, ale stejně jako většina mocných čarodějů přestala stárnout. Pokud nebude náhodou nebo záměrně zabita, mohla by královna žít tři sta či více let a během té doby až k samému konci téměř nezestárnout, pokud se příliš nevyčerpá užíváním svých schopností.
Na druhé straně král Melicard žádnou podobnou moc neměl. A nejenže bylo kouzlo mládí pro všechny mágy obtížné seslat na kohokoliv jiného než na sebe, a aby účinkovalo, muselo být neustále obnovováno, ale ještě navíc elfské dřevo, které používal jako protézy, Melicarda postupně jedinečným způsobem ovlivnilo. Stal se odolným vůči většině kouzel. Přestože to mělo jisté výhody, znamenalo to i selhávání kouzel, která ho měla jakkoliv léčit, včetně bránění stárnutí. V královně to vzbuzovalo jisté obavy a ty teď ještě vzrostly.
Talak se chystal do války.
Než stačil Melicard oplatit manželce pozdrav, Erini doslova zmizela. Král se s očekáváním zahleděl na přední schody, kde se vzápětí zase zhmotnila. Sesedl, než ji napadne teleportovat se do sedla. Kdysi to královna udělala, když se vrátil z bojiště.
„Miláčku!“ Erini ho vášnivě políbila, naprosto ignorujíc elfské dřevo i stráž. Nebylo v tom žádné předstírání; milovala muže za maskou, za což byl vděčný. „Slíbil jsi, že budeš zpátky víc než před hodinou.“
„Museli jsme odsouhlasit podrobnosti, Erini. Posílám muže do boje. Mnozí z nich nepřežijí. Musím dohlédnout, aby jich zemřelo co nejméně.“ Královna se jeho neomaleností nedala odradit. V tomhle podniku ho z celého srdce podporovala, ačkoliv se nepokoušela skrývat, že si o manžela dělá starosti. „Měla bych cestovat s tebou. Moje moc…“
„Je potřebná k ochraně našich dětí. Jsou důležitější než já.“
„Takhle to neříkej.“ Přesto Erini přikývla. Oba dva by dali vlastní život za dceru i syna. Královna se zamračila a zeptala se: „Za jak dlouho se tedy vydáte na pochod?“
„Draci vyrazili od Ohnivých jezer. Rudý drak chce uchvátit Penacles, zatímco bude Gryf bojovat na jihozápadě s Černým.“
Králova poznámka vyvolala jisté rozrušení v řadách strážců. Kdosi zamumlal tlumenou kletbu k dračímu králi.
„Nikdy by nebyl tak horlivý nebýt vlivu Černého,“ zamračeně odpověděla královna. „Rudý na to není dost sebejistý. Černý mu musel hodně naslibovat.“
„To ano. Slíbil mu Talak a všechno mezi našimi zeměmi, bezpochyby.“
Zaduněl hrom. Blízké hory přitahovaly neobvyklé množství bouřek. Většina věřila, že je to kvůli prastaré magii, kterou prý byly prosycené. Koneckonců nejvyšší z vrcholů, Kivan Grath, byl i citadelou dračího císaře, který ohledně války tvrdohlavě mlčel, navzdory Melicardovým dopisům.
„Raději pojďte dovnitř, pane,“ řekl kapitán stráže, když se zvedl vítr.
Melicard přikývl a podal uzdu čekajícímu sluhovi. Nabídl královně rámě a oba vešli do paláce.
Melicard propustil všechny strážce až na dva a odvedl královnu vzhůru po velkolepém schodišti do osobních komnat královské rodiny. Kdesi vpravo zaslechl matné zvuky, jak Lynnette jemně hrála na loutnu. Už jí to dost šlo a Melicard velmi rád sledoval její nadšení, když hrála před diváky.
Když došli do druhého patra, král se podíval doleva, kde stáli dva strážci u těžkých dřevěných dveří, vedoucích do komnat dědice talackého trůnu.
„Spí Rennek dobře?“ zeptal se tiše.
„Spí dobře a v bezpečí,“ řekla Erini. „Dva muži venku a dva muži uvnitř. Dohlédla jsem i na kouzla na oknech. Žádný tvor nemůže vejít a přežít.“
Melicard na oba strážce kývl a otočil se zpět k manželce. „To moc rád slyším.“
Náhle se králi rozšířily zornice. Vytrhl se Erini, tasil meč a prudce se otočil zpátky k synově ložnici.
„Melicarde!“ vykřikla královna. „Co to děláš?“
„Dohlédni na Lynnette!“ Neměl čas ani dech na delší odpověď. Plně se soustředil na Rennekovu komnatu. Navzdory tomu, že se král hnal k nim, se strážci nepohnuli, nezměnil se ani výraz v obličeji.
Melicard do nich vrazil a oba je shodil. Muži spadli, jako když se marioneta odřízne z provázků.
Udeřil do dveří, svaly a zbroj prorazily poslední bariéru a král vpadl dovnitř. Nevšímal si bolesti a hnal se dál.
Jediným zdravým okem přelétl strašlivou scénu. Dva strážci uvnitř už leželi na zemi, těla svraštělá a mrtvolně bledá. Zemřeli násilně, ale přesto za dveře očividně nedolehl jediný zvuk ani nikdo nezaznamenal, že bylo na muže na chodbě sesláno kouzlo.
Avšak hrozivější než smrt dvou a možná čtyř statečných mužů byl obraz prince na lůžku… a netvora, který se rýsoval nad ním.
Netvor se otočil, aby se králi postavil, syčel a máchal blanitými křídly. Melicarda napadlo, že nejvíc ze všeho připomíná obrovského netopýra, který se pokusil získat lidskou podobu. Kdyby stál vzpřímeně, byl by vyšší i než vysoký král, a přestože byl trvale skrčený, sahal mu až k hrudi.
Démon skočil na krále. Křídla končila ostrými drápy, které se pokoušely rozervat zbroj. Tlama byla plná špičatých zubů dlouhých jako dlaň. Oči neměly zornice a byly bílé jako smrt. Kůže nebyla o moc tmavší a skrz ni prosvítaly bledé, slonovinově bílé kosti.
Když tvor dopadl na Melicarda, vládce Talaku ucítil puch, který mu připomněl tlející mrtvoly na bitevním poli. Potlačil nutkání zvracet, neboť si uvědomoval, že pokud zaváhá jedinou vteřinu, připojí se ke strážím.
Melicard tasil meč. Čepel proťala nestvůře hruď, nevytryskla však žádná krev. Z velké sečné rány prosákla hustá, černá kapalina, ale téměř vzápětí přestala téct. Puch zesílil.
Melicard nemohl vidět, v jakém stavu je jeho syn, ale Rennek nevydal ani hlásku a ani se nepohnul. Králi se rozbušilo srdce strachem. Vydal válečný výkřik a rozmáchl se mečem oběma rukama. Odrazil drápy vlevo, ale nepodařilo se mu udržet si od těla ty vpravo. Když spáry rozervaly zbroj, která mu chránila rameno, rozlehl se komnatou výkřik.
Ale teď, přesně jak plánoval, mávl Melicard mečem opačným směrem a zasáhl nestvůru pod křídlo. Ostrá čepel snadno proťala membránu a vyřízla tenký šrám přes hrdlo.
Démonický protivník o krok couvl. Z nové rány vytekla další černá tekutina. Melicard si uvědomil, že netopýří tvor považuje druhou ránu za nebezpečnější, přestože nevypadal nijak víc zraněný než poprvé. Král usilovně přemýšlel proč.
„Melicarde!“
Erinin hlas ho vytrhl z přemýšlení a král si uvědomil, že nepřirozeně ztratil soustředění. Zjistil, že se démon chystá hrábnout po tom, co králi zbylo z obličeje, a rozervat mu přitom i hrdlo. Zareagoval instinktivně, nejprve mečem uťal blížící se drápy a pak obrátil zbraň proti hrdlu bestie. Ostře nabroušený meč hladce oddělil hlavu od krku. Odporná černá tekutina vyšplíchla na krále, ale ten se tím odmítl nechat zastrašit. Přestože už nestvůrný vetřelec neměl hlavu, Melicard mu pro jistotu prohnal meč hrudí.
Okřídlená postava se zhroutila. Téměř v tu chvíli, kdy dopadla na podlahu, se začala rozkládat. Teprve teď byl Melicard nucen na okamžik couvnout. Pustil meč, který byl zaklíněný v těle, zakryl si ústa i nos, sledoval, jak se rozklad šíří dokonce i na jeho zbraň, a kov se rychle pokrývá rzí.
Starost o syna Melicarda přinutila skočit za odpornou hromadu. Rennek dál ležel zády ke dveřím. Za patami postele bylo rozbité okno, skrz které se dovnitř dostal okřídlený démon. Melicard se podivil, jakou mocí ten netvor vládl, že dokázal zrušit Erininy ochrany, ale rozhodl se, že se tím může zabývat později.
„Renneku!“ zavolal. Když se dítě nepohnulo, král poklekl na koleno, položil chvějící se ruku chlapci na rameno a zatřásl jím.
Rennek se lehce zavrtěl. Blonďaté kadeře, které zdědil po matce, mu zakrývaly jedno oko. Ospale se podíval na otce, usmál se a znovu usnul.
Erini se prodrala kolem Melicarda a zdvihla syna za ramena. Za ní se objevila stejně rozrušená Lynnette. Chlapec matce cosi šeptem zamumlal, ale pak znovu usnul.
„Je v pořádku,“ řekl Melicard rychle manželce i dceři a samotnému se mu při tom ulevilo právě tak jako jim. „Ale jak to mohl celé zaspat…“
„Bylo to nějaké kouzlo,“ odpověděla Erini a stále přitom Renneka pevně objímala. „Cítím jeho zbytky… cítím… Melicarde… ten puch je strašlivý! Je to… je to jako…“
Král ji objal, což mu zároveň umožnilo dotknout se i syna. „Já vím.“
„Celá místnost je tím prosycená. Je to něco velmi starého!“ Podívala se za ně, kde z netvora zbývala jen stále se zmenšující hromádka tuhnoucího hnisu. Brzy po něm nezůstane ani stopy. „A ta věc… ta věc nebyla živá, ne v tom smyslu, jak to známe… bylo to, skoro jako by ji něco probralo z mrtvých… ale ne tak úplně…“
Král chápal její zmatek, ačkoliv sám pomalu začínal rozumět… rozumět a čím dál více se děsit. Kdysi během své vendety – těsně předtím, než mu do života vstoupila Erini – se Melicard obrátil pro zbraně a odpovědi k temnotě. Propátral všechny legendy, týkající se démonů, artefaktů a podobných záležitostí, v naději, že by některá z nich mohla mít reálný základ, který by mohl využít. Vskutku, jeho pošetilost vrátila do Dračí říše Temného koně a černokněžníka Shadea z míst, kam je předtím stínový hřebec oba vypověděl v naději, že zachrání zemi před kouzelníkem bez tváře.
Pro tuhle chvíli však bylo podstatnější, že Melicard během pátrání narazil na útržky příběhů týkajících se čehosi, co i on původně považoval jen za pověry. Mluvily o moci, sahající až za smrt. Když si tehdy král uvědomil, že taková moc skutečně existuje, i on se jí vyhnul ze strachu, co by mohl rozpoutat.
*„Vládci mrtvých…“ * zašeptal Melicard jen pro sebe.
Odporní nekromanti z legend jdou po jeho synovi… a král věřil, že ví proč.
- Richard A. Knaak: Shade (DragonRealm)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Hana Vlčinská
- 256 stran
