Shade, DragonRealm, Richard A. Knaak
 |
Přeživší z kdysi mocné rasy mágů, čaroděj známý v Dračí říši jako Shade, se snaží zlomit kletbu, kterou na sebe před tisíci let sám uvalil v naději, že unikne smrti… i něčemu daleko horšímu. Místo nesmrtelnosti byl ale odsouzen k nekonečné řadě životů, střídajících se mezi temnotou a světlem, a „smrt“ pro něj znamená jen další a další vzkříšení. Čaroděj v kápi, muž se zastřenou tváří a vrtkavou, ale strašlivou mocí, jenž je hrozbou stejně tak pro své přátele i nepřátele, se musí postavit nejen těm, kteří jím manipulují, ale i sám sobě. A co hůř, musí to udělat s vědomím, že i sama země s ním může mít nekalé plány…
I v nejistých časech, které se teď šířily zemí, zůstával Přímořský Irillian vzkvétajícím městem. Byl centrem dovozu i vývozu a jeho vládce byl známý relativní spravedlností vůči poddaným, ať už patřili k jeho druhu nebo k jiným rasám.
Ne všichni draci byli tak benevolentní.
Přístav plnily vysoké trojstěžníky, mnohé nakládaly nebo vykládaly zboží. Od přístaviště začalo odrážet jakési štíhlejší plavidlo, které bylo podle všech známek státem schválenou korzárskou lodí. Dělníci a námořníci ve volném, splývavém oděvu, přizpůsobeném rychlému pohybu, se zabývali nejrůznějšími činnostmi a mísili se s prodavači ryb, kupci a zákazníky. Davem pochodovaly ozbrojené hlídky a stráže ostražitě sledovaly náznaky jakéhokoliv nepořádku. Mezi dospělými pobíhaly děti a nevšímaly si káravých pohledů. Na první pohled Irillian vypadal stejně jako každé jiné město… nebýt toho, že mnoho obyvatel mělo šupiny.
Lidé převažovali početně, bylo však zřejmé, že tu nevládnou. Přestože na sebe s druhou významnou rasou hleděli s vzájemným respektem, autorita bezpochyby nespočívala v jejich rukou. Koneckonců, nebyli snad tihle draci příbuznými dračích králů?
Většina jich byla vyšších než lidé kolem a díky ozdobným hřebenům na přilbách s hledím působili ještě vyšší. Všichni samci vypadali jako válečníci ve zbroji, dokonce i ti, kteří očividně patřili k posádkám nebo ke kupcům či dělníkům v docích. Zatímco vrcholy přileb stráží a jejich kapitánů tvořily velmi pečlivě propracované – ne, skoro jako živé – tváře zuřivých draků, draci vykonávající všednější úkoly je měli mnohem jednodušší a někdy vůbec žádné.
Shodovali se v tom, že všichni dospělí samci měli modrou barvu moře a tváře v přilbách stejně šupinaté jako zbroj. Oči byly plazí a ústa beze rtů ukrývala ostré zuby dravců.
Pokud se zdálo, že v davu nejsou žádné dračice, bylo to proto, že řada exoticky vyhlížejících elfek s azurovými kadeřemi byly ve skutečnosti ženské protějšky draků. Přestože však vypadaly na pohled podobnější lidem, jejich pravou povahu odhalovalo každé otevření úst, odhalující menší, ale o nic méně ostré dravčí zuby.
Lidé v davu se o to všechno nijak nestarali. Obě rasy už celé generace sloužily Modrému drakovi a jeho předkům, a zatímco v jiných zemích byli draci a lidé hořkými nepřáteli, tady žili v relativním souladu a starosti si obvykle dělali hlavně s ambicemi cizinců.
A jeden takový cizinec se objevil v jejich středu.
Vynořil se v černých stínech jakési uličky a tmavá kapuce a plášť ho halily natolik, až se zdálo, že ve stínech stále zůstává, i když z nich vykročil. Tmavá kapuce mu zcela zakrývala tvář, takže se zdálo, jako by pod ní nebylo nic než prázdnota. Černokněžník – neboť to nemohl být nikdo jiný – se narovnal a opatrně se rozhlédl kolem. Když viděl, že ho nikdo nezahlédl přicházet, podíval se směrem k nejbližší ulici. Chvilku se zájmem sledoval, jak dračí kapitán na hřbetě jednoho z velkých ještěrů, kterým říkali nižší draci a užívali je jako jízdní zvířata, vydává rozkazy více než tuctu lidí.
Stráže vyslechly pokyny a rozešly se. Kapitán přehlédl oblast a žhnoucí oči se konečně upřely do uličky.
V tu chvíli však už byl černokněžník pryč.
Zahalený čaroděj se znovu zhmotnil uprostřed krámu nedaleko od původního místa příchodu. Nedělalo mu potíže najít si cestu ztemnělým obchodem. Z předchozího pozorování usoudil, že obchodník zavírá bezprostředně po páté hodině odpoledne, jako mnozí tady. Zákazníci takovýchto krámků tou dobou obvykle odcházeli večeřet a žádný praktický kupec neplýtvá časem a penězi kvůli nepatrné šanci, že se objeví pozdní zvědavec.
Zataženými závěsy pronikalo právě tolik světla, aby matně osvětlilo rozsáhlou, různorodou sbírku zboží, které jako by pocházelo ze všech míst, kam zamířila střelka kompasu. Byly tu sošky tří nymf, které mohly pocházet z rozlehlého Dagorského lesa, zdobné vázy z Gordag-Ai, jemné kartáče z koňských žíní, vyrobené v Zuu, erby zdobené meče, vykované nejspíš samotářskými trpaslíky daleko na severozápadní části pevniny. Původ dalších předmětů se vůbec nedal zařadit do žádné ze třinácti zemí, tvořících to, čemu se po staletí jednotlivě i celkově říkalo Dračí říše. Irillian prosperoval díky rozlehlému přírodnímu přístavu a strategickému umístění na východním pobřeží. Obchodníci i korzáři sem přiváželi bohatství i jedinečné předměty ze všech civilizovaných i necivilizovaných míst známého světa.
A právě proto sem černokněžník přišel. Všechny výpočty ukazovaly, že právě tady může být možný klíč k jeho pátrání, k pátrání, které trvalo mnohem, mnohem déle, než si většina dokázala představit a ještě méně ocenit.
Konečně se objevila naděje, že by se mohl zbavit svého prokletí.
Ze širokého pláště se vynořily dvě hbité ruce v šedých rukavicích. Dobře odpovídaly vetřelcovu postoji a označovaly ho za někoho, kdo je očividně v rozpuku života. Avšak jako tolik dalšího kolem něj i tohle bylo zavádějící. Snad až na několik výjimek byl mnohem starší než kdokoliv či cokoliv jiného, co bylo naživu.
Prosté gesto přivolalo drobné, smaragdově zelené světlo. Pohyb levé ruky vyslal zářící tečku do přeplněné místnosti na průzkum. Tu a tam u nějakého předmětu zaváhala, ale potom se znovu pohnula dál. Přestože tyto předměty byly pro černokněžníkovo studium očividně nějak zajímavé, nebyly tím, pro co sem přišel.
Zvuky ruchu zvenčí zesílily. Hluboká kapuce se krátce otočila k oknu, ale potom si znovu přestala všímat všeho kromě pátrání.
Světlo se prudce zastavilo nad ozdobnou schránkou. Dokonce i když mu dal černokněžník znamení, ať pokračuje, zůstávalo přimrzlé nad ní. Zahalený čaroděj zmizel a znovu se objevil vedle stolu, na kterém ležela schránka a několik dalších starožitností. Ruka v rukavici se zastavila mezi světlem a schránkou. Z dlaně se mu rozlilo matné bílé světlo a rychle se zase vytratilo.
To je ono… ale co je to? podivoval se čaroděj. Dokonce i po tak rozsáhlém bádání nevěděl o moc víc než kdokoliv z těch, kdo procházeli kolem krámku. Čaroděj zvedl malou schránku tak opatrně jako matka novorozeně. Jemně nadzvedl víko.
Schránka byla prázdná.
Zpod kapuce uniklo primitivní zavrčení. Potlačené zklamání černokněžníka málem přimělo mrštit schránkou přes místnost. Na poslední chvíli však zvítězil rozum, a místo aby urážlivou krabičku zničil, krátce ukázal dovnitř.
Světlo vlétlo dovnitř, rozlilo se po dně a po stranách a znovu se zformovalo v tečku. Okamžitě vylétlo vzhůru a hnalo se dál do zadní části krámu. Čaroděj kráčel za ním.
Vzadu v krámku letělo světlo přímo k jedné z bočních stěn. Zeď zdobilo pár malých a celkem obyčejných obrázků. Zdálo se, že si světlo nevšímá výzdoby ani samotné stěny, jen k nim velice rychle letělo.
Potom smaragdová tečka udeřila.
Zeď se zableskla jasnou zelenou a zároveň zprůhledněla.
Uprostřed stály kovové dveře, velké tři krát tři stopy.
Když světlo zhaslo, obraz dveří se vytratil. Černokněžníkovi na tom nezáleželo. Sáhl na stěnu do míst, kde dveře předtím viděl. Ruka se mu zdánlivě ponořila do kamene a potom se dotkla čehosi, co po hmatu připomínalo kliku.
Krátké odmaskování také odhalilo, že dveře potřebují klíč, ale to postavu v plášti nijak nevyrušilo. Soustředil se a zatáhl za neviditelnou rukojeť. Zeď zaplála. Iluze se rozptýlila a odhalila kupcovu zvláštní pokladnici. Pro bohaté obchodníky nebylo v těchto časech neobvyklé připlatit si za pár kouzelných zabezpečení. Přestože se ve většině míst, kde vládli dračí králové, na lidskou magii stále hledělo s nelibostí, Irillian se spíše podobal osvobozeným královstvím, kde teď byly podobné schopnosti znovu na vzestupu a z některých z těch, kdo jimi vládli, nabídka podobných služeb dělala boháče.
Vetřelec se při té myšlence vzácně zasmál. Viděl generace, kde i nejslabší magický talent u člověka znamenal sežehnutí na popel nebo jinou z tisíců jedinečných poprav, které obezřetní dračí vládci připravili. Teď se magie stávala skoro stejně běžnou, jako když kdysi…
Roztříštěné, poněkud surrealistické vzpomínky na jeho vlastní mládí smetly jakékoliv pobavení a hořce mu připomněly, proč klesl až tak nízko, aby se vloupal do krámu. Čím dříve získá to, co hledá, tím lépe.
Neozval se žádný zvuk, ale černokněžník okamžitě věděl, že není sám. Kapuce se prudce otočila doprava, hlouběji k zadní části domu. „U měsíců!“ zajíkl se vousatý, obstarožní muž. V jedné ruce držel mosaznou olejovou lampu. V druhé měl malý samostříl, zdaleka ne tak silný jako větší zbraně, podle kterých ho vyrobili, ale pořád dost silný na to, aby mohl zabít. Dvě šipky s kovovými hroty, přes půl stopy dlouhé, mířily přímo na vetřelce.
Kupec však očividně ztratil jakoukoliv chuť rádoby zloděje zabít. Stál tam, jako by ho zmrazil pohled dávno zabitého Ledového draka. Čaroděj to však nezpůsobil ničím, co udělal. Ne, důvod, proč byl nebohý kupec před černokněžníkem tak bezmocný, byl úžas a hrůza z tváře, která se teď objevila pod kapucí.
Nebo spíš… náznak tváře. Dokonce i v přímém světle zaoblené měděné lampy zůstávaly černokněžníkovy rysy rozmazané. Byly tu stopy toho, co by měly být oči, a snad i nosu pod nimi. Z úst byla patrná jen matná štěrbina. Vypadalo to, jako by kupec viděl čarodějovu tvář skrz kalnou vodu; občas se dokonce i lehce zavlnila.
Černokněžník pokynul rukou právě ve chvíli, kdy se majitel obchodu konečně pokusil vystřelit ze samostřílu. Kolem starého muže zavířila šedá mlha. Tentokrát ztuhl díky poutacímu kouzlu, které zeslábne, až bude vetřelec dávno pryč. Kupec bude bezpochyby překvapený, až zjistí, že je stále mezi živými; poté co postavu v kapuci rozeznal, starý muž nejspíš věřil, že ho čeká strašlivá smrt. Alespoň podle legend mohl nejspíš čekat právě něco takového…
A bohužel pro čaroděje se legendy tak úplně nemýlily.
Netrpělivost zvítězila a čaroděj obrátil pozornost zpátky k pokladnici. Sáhl svou mocí a osahal bezpečnostní pojistky na dveřích, byly však primitivní, jen aby udržely venku ty, kdo neovládají magii. Rozptýlil je pouhou myšlenkou a prudce otevřel dveře.
Uvnitř leželo mnoho váčků a malých schránek. Nemusel však pátrat po tom, co hledal, neboť náznak smaragdového světla teď zaléval jeden z malých kožených váčků, ukrytých v rohu. Dychtivá ruka váček vytáhla. Černokněžník rozvázal řemínek a vysypal si na dlaň jediný předmět, který byl uvnitř.
Medailon, vytvořený z nejtrvanlivějšího a času nejlépe odolávajícího kovu, zlata, byl poškrábaný a otlučený a očividně velice starý. Navzdory tomu zůstal střed vzoru stále patrný. Nad planoucím ohněm se vypínal fénix, tvor mytický i ve světě, v němž částečně vládli podobu měnící draci, a nad pozoruhodnou ptačí hlavou se vznášely dva kruhy. Umělec si dal velmi záležet na tom, aby byla stylizovaná postava dokonalá, ale většina jeho úsilí pro černokněžníka nic neznamenala. Hledal medailon z praktičtějších důvodů. Na vzoru ho zajímalo jen to, že to byl skutečně fénix.
Potom se pták náhle pohnul, křídlo se posunulo a zobák i pařáty se otočily k černokněžníkovi.
Než stačil zareagovat, obraz fénixe ho zahalil. Křídla a pařáty se proměnily v provazy z bílého ohně, který mu připoutal paže k bokům a přinutil ho medailon upustit. Černokněžníka už artefakt ani za mák nezajímal; byl to podvrh. A co hůř, byl to podvrh, záměrně nastražený na něj.
- Richard A. Knaak: Shade (DragonRealm)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Hana Vlčinská
- 256 stran
