Sérii TDK ukončím, až pocítím, že už není kam dál, rozhovor s Martinem Šustem
 |
Letošní rok byl bohatý na ambiciózní antologie českých editorů. Martin Šust, tvůrce Trochu divných kusů 2, které vydalo koncem listopadu nakladatelství Laser-books, si dal nelehký úkol – seznámit české čtenáře s budoucností americké fantastiky, a to prostřednictvím autorů, jejichž knihy u nás ještě nikdy nevyšly. Mnohdy třeba i proto, že jsou teprve na začátku kariéry a na prvních románech teprve pracují. Především o Trochu divných kusech 2, jak vznikaly, jací jsou v nich autoři, o plánech Martina Šusta do budoucnosti a taky trochu o české fantastice je následující rozhovor.
V předmluvě k závěrečné povídce píšeš, že druhé TDK tě stály hodně sil, více než první. V čem konkrétně byla práce těžší a co se nedařilo podle tvých představ?
U TDK1 jsem byl na samém začátku editorské „kariéry“, vznikaly z nadšení a byly provázeny nezkušeností, je to taková erupce možností, které mi zničehonic byly dány. U TDK2 jsem se chtěl vyvarovat toho, aby ta antologie působila tak rozbouřeně, chtěl jsem zvolit sevřenější formu výběru. Bohužel, ne vše se podařilo tak, jak bych si představoval, a důvodem je tak trochu spěch, nakladatelství Laser-books dlouho čekalo, než si bylo jisto tím, že antologii chce na předvánoční trh. Takže to, na co jsem měl u TDK1 zhruba půl roku, jsem musel u TDK2 zvládnout za dva měsíce, a to nemluvím o tom, že jsem přeci jen zkušenější a chtěl jsem práci na antologii udělat profesionálním způsobem. Všechno tedy muselo být pečlivě naplánováno, ale i tak se objevila řada problémů, posunuté termíny, prostě byly to celkem nervy. S výsledkem jsem spokojen, i když samozřejmě cítím stále ještě rezervy. Je stále co zlepšovat…
Zdálo se mi, že jsi hodně pokročil v tom, jakou podobu mají TDK mít a co je jejich prioritou – představovat nové, nezavedené nadějné autory, kteří jsou budoucností světové fantastiky. Kdyby záleželo na tobě, jak dlouho hodláš v sérii TDK pokračovat? A je vůbec potenciál takových autorů dostatečně velký, aby měly antologie stále tak vyrovnanou kvalitu?
Nevím, jak dlouho budu chtít pokračovat, a záleží to plně na mně, ve chvíli, kdy pocítím, že už není kam dál, tak sérii TDK ukončím. A ano, pojetí té série se neustále vyvíjí a TDK3 to, myslím, znovu zvýrazní. Pokud jde o autorský potenciál, pak myslím, že ten je tu dostatečně velký, zvláště pokud budu pokračovat ve spolupráci s autory, které již sérií TDK prošli. Měla by to být taková líheň talentů a ve chvíli, kdy zde komukoliv z nich vyjde kniha, jeho přítomnost v TDK již nebude nutná. Pokud jde o ten záměr představit nové neznámé tváře, je to rozhodně riskantní a série staví na úspěchu prvního svazku, na své značce i na mém jméně (pokud něco takového vůbec existuje). Při práci na TDK2 jsem si prostě řekl, že tohle je to pravé. Samozřejmě, kdybych do antologie zařadil jména jako China Miéville, Neil Gaiman, Dan Simmons, Al Reynolds atd. byla by prodejnost řádově vyšší. Ale co by taková kniha vlastně přinesla nového? A proč si kupovat takovou antologii, když si od těch autorů mohu koupit román nebo celou sbírku povídek?
Jak vůbec nové autory hledáš? Máš v tom nějaký propracovaný systém, nebo pracuješ čistě intuicí? Je mi jasné, že některé objevíš třeba v Magazínu, některé u nominací na Huga, Nebulu. Ale co ten zbytek?
Já povídkovou scénu sleduji poměrně ostražitě, za tu dobu co dělám tuhle práci, jsem si navíc našel řadu přátel, s nimiž o fantastice mluvím, a oni mě rádi upozorňují na nová jména. Pak jsou tu různé recenze, v časopisu Locus i jinde. Řada jmen se objeví v různých nominacích. Někteří autoři se dokonce přihlásí sami, to není nic neobvyklého. Navíc, zmínil jsem to i v antologii, když tuhle práci děláš delší dobu, začneš si všímat, jak je ten autorský svět propojen téměř neviditelnými vlákny. Ti autoři se znají, navzájem o svých dílech diskutují, objevují se společně v různých sbornících, a když se objeví nové zajímavé jméno, informace o něm prosákne ven vcelku rychle. A to nemluvím o práci na různých antologiích jiných editorů, výběru povídek pro Ikarii, Pevnost a samozřejmě o magazínu F&SF.
Kam si vlastně myslíš, že směřuje současná fantastika? Já jsem měl z druhých TDK pocit, jako by se autoři vraceli ke klasickým tématům – ale zpracovávali je výrazně jinak, po svém. Z toho důvodu mi povídky až na výjimky, jako je peakovsky temný Duncan, připadaly méně divné než v jedničce.
On není problém vybrat podivné práce, tak třeba u DeNira jsem vybral tu čtenářsky nejpřístupnější. Ale to by trochu mátlo ty, co chtějí poznat moderní fantastiku. Každý klade neustále důraz na to divné, ale to má být přeci jen „trochu divné“, a to ty kusy jsou, bezesporu. Máš pravdu v tom, že autoři renovují klasická témata, ale to dělali vždy, o tom fantastika vlastně je. Pokud to mám nějak zhodnotit… Hm, dospěl jsem k názoru, že současní autoři pracují s mnohem větší volností, oprostili se od svazujícího odkazu velkých mistrů a dělají si to po svém. Už to nejsou lidé odkojení zlatým věkem, dokonce už to nejsou ani autoři vyrůstající při Nové vlně. Ne, jsou to autoři dospívající v 80. a 90. letech. Tedy v době, kdy fantastika pomalu překročila práh dospívání. A s přelomem tisíciletí se tak jakoby otevřely nové možnosti.
Z jakého množství povídek jsi v poslední fázi vybíral? Když se na antologii podíváš s odstupem, vyměnil bys dneska někoho z autorů?
U většiny autorů si na posouzení vyžádám pouze dvě až tři práce, jsou to pečlivě vybrané kousky, to podle různých recenzí či doporučení. Takže celkový objem není zase tak masivní, jak by se mohlo zdát. A některé věci jsem se rozhodl zařadit do dalšího svazku nebo je třeba použít jinde. Pokud jde o výběr, tak tam bych nikoho neměnil, ono jde spíš o detaily, kterých si obvykle čtenář nevšimne, ale tvůrce knihy přesto zamrzí. Jenže ono je to tak asi pokaždé.
Který z autorů z TDK 2 je podle tebe nejblíže k tomu prosadit se a dostat do absolutní špičky současné fantastiky? A jak velkou má vlastně podle tebe autor v USA a Británii šanci stát se profesionálním spisovatelem? Narážím na to s ohledem na časté nářky, které slyšíme z prostředí české fantastiky, že uživit se psaním je v našem prostředí nemožné a tudíž i profesionalita tím trpí…
Těch, co mají potenciál se prosadit, je víc. Bacigalupi je neuvěřitelně nadaný autor, bude záležet jen na tom, jak si poradí s románem, ze začátku to s nimi zkoušel a nedařilo se mu. Rosenbaum je nadějný autor science fiction, který by toho v žánru mohl hodně dokázat. Barron by se mohl výrazně prosadit v hororu, jeho práce jsou působivé, ale mohou časem sklouznout k neustálému opakování již řečeného, uvidíme. Lake a Monetteová už úspěšně vykročili. A jsem zvědav na Pratta, je to plodný a schopný spisovatel, chybí mu možná větší soustředění, jeho tvorba je prozatím nepříliš ucelená. Prosadit se v zahraničí rozhodně není lehké, možnosti tam jsou o dost větší, ale s těmi roste i konkurence. Nemluvím jen o talentech, ale i o řemeslnících, v každém ohledu existují desítky stejně schopných autorů a na vrcholek se vydrápou jen ti, co mají štěstí či vytrvalost, povětšinou kombinaci obojího. Česká fantastika, a teď si dovolím být tvrdý, je vůbec příliš zahleděná sama do sebe, vedle věčných nářků se tu objevuje i hlasité obhajování kvality, která se může rovnat té zahraniční. Uvítal bych spíše skromnost, uvědomění si vlastních nedostatků a práci na jejich odstranění, a k tomu i tu zdravou odvahu dovést věci k vytouženému cíli.
Hlavním cílem TDK je hledání nových autorů, nechystáš i jiný typ antologií, které by se zaměřily spíš na obsahovou stránku věci?
Vedle TDK pracuji i na jiných projektech, tím aktuálním je dvojice knih zaměřených na moderní space operu. První svazek vyjde pod názvem Plameny hvězd již v březnu a půjde o britské autory, ti američtí se objeví o rok později pod titulem Prach hvězd. Nepůjde o žádné nováčky, ale o autory ve světě a částečně i u nás značně populární, stěžejní postavy současné podoby tohoto subžánru. Tenhle projekt je spíše tradiční antologií dobrodružně pojatých věcí stavějících na příběhu a uvidíme, jak obstojí v konkurenci, která je veliká. Je až s podivem, jak se ve stopách prudkého rozvoje české fantastiky vydali i domácí editoři. Vzniká celá řada ambiciózních projektů. Jména jako Martin Fajkus, Ondřej Jireš, Tomáš Němec, tedy generace spojená dnes vůdčím časopisem Pevnost, se přidala k ostříleným matadorům typu Jaroslava Jirana a Vlada Ríši, vrací se i Ivan Adamovič. Je to velice zajímavá skupina odlišných přístupů k práci a český čtenář si najednou může vybírat z celé řady antologií, nemluvě o těch od zahraničních editorů.
Narážel jsi na zahleděnost českých autorů fantastiky do sebe. Myslíš si tedy, že publicistika je na tom lépe? A myslíš, že se její kvalita bude rozvíjet i nadále?
Publicistika, myslím z velké části díky Pevnosti, tu v kvalitě pokročila o notný kus dále. Zároveň je však vidět, že chybí schopnosti v tomto vývoji výraznějším způsobem pokračovat. Ano, máme hned několik předních teoretiků a jejich články nesou stopy jisté zkušenosti i osvojení žurnalistických postupů. Bohužel se mi poslední dobou zdá, že tam, kde je talent a vhled, chybí znalosti a disciplína, a naopak, tam, kde je přehled, znalosti a disciplína, chybí větší vhled a talent. A to není pohled shůry, to jsem si jen na malou chvilku stoupl na špičky, rozhlédl se a neopomenul v to započítat i sebe.
Díky za rozhovor.
21. prosince 2006, Jiří Popiolek
