Schránka duší, Noční běžci 6 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Lynn Flewelling
 |
Alek a Seregil nejsou jenom rozmařilí šlechtici, jakými se jeví, jsou to také zkušení špehové, oddaní službě královně a zemi. Když však narazí na důkaz o spiknutí, které staví královnu Phorii proti princezně Klie, oba noční běžci zjistí, že je jejich loajalita rozervaná jako nikdy předtím. Dokonce i v nejlepších časech je královský dvůr v Rhíminee hadím hnízdem, plným intrik, ale se špatně se vyvíjející válkou proti Plenimaru bublá zrada těsně pod povrchem. A to není jediná hrozba: přeplněnými ulicemi města se šíří tajemný mor, který zasahuje bez rozdílu mladé i staré – mor, který může být magického původu. Teď, když se vzdouvá panika a počet obětí roste, vynořují se i skrytá tajemství. A jak Seregil a Alek zjistí, spiknutí a nákazy mohou mít jednu věc společnou – lék může být stejně vražedný jako samotná choroba.
Ulice Stříbrného Měsíce byla nejvýstavnější třída ve městě, stál na ní královský palác i vily nejpřednější šlechty. Alek zrovna hlídkoval v přestrojení za jednorukého žebráka, když uviděl odjíždět kočár a v otevřeném okně zahlédl vévodovu tvář. Místo k ulici Světel však kočár zamířil na západ.
Sledovat ho bylo snadné. Den byl opět dusný a mnozí šlechtici byli venku na vzduchu v kočárech, na koňských hřbetech nebo pěšky. Hustá doprava byla pomalá.
Alekův špinavý, ovázaný obličej a prázdný pravý rukáv přitáhl několik znechucených i lítostivých pohledů, ale nikoho nepřekvapil, žebráci byli běžní ve všech částech města. Vlasy měl pečlivě schované pod zašlým šátkem.
Když kočár odbočil do Smaragdové ulice, málem vévodu ztratil. Vrhl se přes ulici a jen tak tak se přitom vyhnul pošlapání bandou opilých jezdců, ale podařilo se mu udržet kočár v dohledu, dokud nezahnul k vyřezávané bráně jedné z větších vil, jedné, do které Relthea předtím neviděli vcházet.
Brána zůstala otevřená, ale hlídalo ji několik ozbrojenců v zelených livrejích. Alek pár minut počkal a potom dokulhal k bráně a natáhl dřevěnou žebráckou misku: „Penci mrzákovi, laskaví pánové?“
Jeden z nich vytáhl pár mincí a hodil mu je do misky. „Běž, kluku.“
„Stvořitelovu milost, pane. Čí je tenhle krásný dům?“ zeptal se Alek. „Dávají milodary? Třeba kůrky z kuchyně?“
„Markýz Kyrin se nebude otravovat s takovými, jako jsi ty!“ řekl mu druhý strážce. „A běž už, než na tebe vezmu obušek.“
„Udeřit žebráka nosí smůlu,“ řekl ten laskavý.
„Ještě větší smůlu by přineslo, kdyby markýz přistihl tohohle kluka, jak se potlouká u vchodu. Běž, kluku, mazej!“
Spokojený Alek se jim podlézavě uklonil, odkulhal na opačnou stranu ulice, usadil se u stromu a čekal, až se trochu setmí, aby se mohl podívat blíž. O Kyrinovi byla zmínka v dopise princezny Elani. Posadil se na zem, postavil před sebe misku a začal se pomalu kolébat dopředu a dozadu a drmolit svůj žalostný příběh.
„Pro milost Stvořitele, dobří lidé, penci pro mrzáka,“ kňučel a odvracel oči, aby ho náhodou neprohlédl někdo známý. Většina lidí si ho nevšímala, ale někteří se zastavili a hodili mu do misky jednu nebo dvě mince.
Nebyl jediný, kdo žebral mezi boháči; toto léto jich tady bylo víc, než jich kdy dřív ve městě viděl. Půl tuctu dalších otrhaných lidí se opíralo podobně jako on nebo se potulovalo davem s miskou v ruce. Jakýsi muž s vpadlýma očima, nesoucí na rameni chlapce, který na tom byl stejně, prošel kolem Aleka a kývl na něj. Někteří bohatí byli k těmto nešťastníkům štědří; jiní prostě odvraceli zrak nebo hleděli skrz žebráky, jako by tam vůbec nebyli. Jak Alek brzy zjistil, takoví jako on tady rozhodně nebyli vítáni.
Než si vyžebral dost na laciné jídlo, hrubé ruce ho zvedly na nohy a on se ocitl mezi pěti muži v modrých kabátcích Městské hlídky. Jeden z nich přejel Alekovi rukama podél boků a odporně se ušklíbl, když nahmatal Alekovu naprosto zdravou ruku, ukrytou pod špinavou sedláckou halenou.
„U Plamene, podívejme se, co tady máme,“ prohlásil strážce tak nahlas, aby ho dobře oblečení kolemjdoucí slyšeli. Pár se jich dokonce zastavilo. Byla mezi nimi i lady Mallia, jejich dobrá přítelkyně, držící se za rámě jakéhosi plavovlasého šlechtice, kterého Alek nepoznával. Alek držel hlavu skloněnou a srdce mu v hrudi divoce tlouklo.
Modrokabátník rozerval Alekovi košili a vytáhl mu paži ven. „Víš, jaký je trest za falešné žebrání, kluku?“ zeptal se a ostře jím zatřásl.
„Smilujte se, ctihodný pane!“ zamumlal Alek.
„Dvacet ran bičem ve Věži,“ sdělil mu jeden z dalších modrokabátníků, jako by to Alek nevěděl. „A pranýř. Podívejme se, co tady máme.“
Sáhl k obvazu, který Alekovi zakrýval skoro polovinu tváře. Mallia přihlížela s očividným soucitem a cosi šeptala muži vedle sebe. Jeden z modrokabátníků stále držel Aleka za paži. Další čtyři ho svírali mezi sebou, a většina z nich byla mnohem vyšší a těžší než on. Než se však ten, který se mu natahoval k tváři, dotkl obvazů, Alek se mu vykroutil, prudce se přikrčil a ve výšce kolen prorazil mezi dvěma zaskočenými muži ven. Jeden ho stačil popadnout za vlající košili, ale zbytek bočního švu povolil a Alek se bez košile hnal večerním davem a kličkoval přitom před napřaženýma rukama těch, kdo se pokoušeli poslechnout výzvy a pomoci vojákům, kteří ho pronásledovali. Kdyby ho zastavili, byl by s ním konec, ale Alek byl rychlý a mrštný a znal zadní uličky i postranní cesty ve městě stejně dobře jako čáry na vlastní dlani.
Běžel jako o život, utekl z dosahu křiku, zahnul do uličky Kormoránů a těsně se vyhnul srážce se dvěma mladými dámami a jejich doprovodem. Hnal se dál, pronásledovaný výkřiky a kletbami, a v duchu přitom dál hledal ve vlastní paměti i v Seregilových lekcích správnou kombinaci zatáček. Zahnul za další roh, a ještě další, do užší uličky. Šlechtickou čtvrť už nechal za sebou. Tyto ulice byly plné kupců, kochajících se večerním chládkem. Když se zalitý potem zastavil, aby popadl dech, vysloužil si pěknou řádku nesouhlasných pohledů. Potrhaný šátek a obvazy byly stále na svém místě, ale polonahý mladík by upoutal pozornost v každé ulici. A oddech až příliš rychle skončil, když uslyšel kohosi křičet: „Tamhle je! Tímhle směrem!“
Modrokabátníci se přece jen nevzdali pronásledování. Než někoho z řádných občanů napadlo popadnout ho, zaběhl Alek za dalším rohem do úzké uličky, sotva tak široké, aby jí mohl projít a nemusel se přitom otočit bokem. Na konci byla zamčená brána, která vedla do kanálů. Alek sáhl pod šátek, vytáhl šperhák, který měl přesně pro takovou příležitost zapletený ve vlasech, a rychle ho zasunul do těžkého zámku. Zámek byl dobře udržovaný a za okamžik povolil. Alek vklouzl do páchnoucí tmy za bránou, zamkl ji za sebou a po hmatu se vydal dolů po příkrých, úzkých kamenných schodech, za matným zvukem tekoucí vody a pištěním krys.
Tamír Veliká nechala tyhle klenuté kanály postavit ještě dřív než první budovy, a tak udělala ze svého nového sídla nejčistší a moru nejodolnější město ve Třech Zemích. Podél odpadních kanálů vedly kamenné chodníky a vysoké klenuté stropy držely nebezpečné plyny nahoře, takže metaři mohli vykonávat svou práci v relativním bezpečí. Kanály na různých místech křižovaly mříže z kovových tyčí, a v každé mříži byla branka, kterou měli právo odemknout jen metaři. To však nezastavilo lapky, kterým se říkalo kanálníci, protože užívali stoky jako soukromé útočiště a cesty.
Alek si naléhavě uvědomoval možné komplikace i to, že ho současné přestrojení přinutilo vyjít neozbrojeného. Znovu sáhl do šátku, vytáhl malý světelný kámen a v matném světle si hledal cestu podél páchnoucích stok zpátky do Smaragdové ulice. Naštěstí cesta uplynula bez zvláštních příhod. Narazil jenom na ženu se dvěma malými dětmi – rodina nějakého kanálníka nebo prostě chudá žena s dětmi, která hledala jakékoliv přístřeší. Zaklela a tasila na něj rezavý nůž, ale Alek přeskočil stoku a širokým obloukem ji obešel.
Další schody vedly nahoru do ulice kousek od Smaragdové. Odemkl si mříž, přikradl se ke dveřím nahoře a vyhlédl velkou klíčovou dírkou. Už padla noc a zdálo se, že poblíž nikdo není. Opustil kanály a ocitl se v postranní ulici mezi dvěma zadními zahradami velkých domů. Být polonahý znamenalo pro někoho, kdo si nepřál upoutat pozornost, značnou nevýhodu. Ulice byla opuštěná, takže vylezl na několik zdí, až našel nehlídanou prádelní šňůru a pomohl si ke košili. Na žebráka byla příliš čistá a pěkná, takže ji vyválel ve stoce na kraji cesty, aby byla patřičně špinavá. Znovu se oblékl, zkontroloval si šátek a obvazy a zamířil zpět k vile markýze Kyrina.
Ukázat se znovu ve Smaragdové ulici bylo příliš nebezpečné. Držel se dál od stráží u markýzovy brány a našel si uličku, která vedla za domem. Zeď kolem zadního dvora nebyla nepřekonatelně vysoká, byla však příliš hladká, aby se na ni dalo vyšplhat bez pomoci. Byla tam brána dost široká, aby jí projel vůz, ale ta byla bezpečně zamčená. Pochopitelně tu nikdo nenechal příhodně odložený žebřík nebo provaz. Alek prošel uličkou, až konečně našel prázdný sud a odvalil ho zpět. Postavil ho, vyšvihl se nahoru a natáhl ruce k vrcholku zdi. Pořád mu ještě asi stopa chyběla, a tak vyskočil co nejvýš a podařilo se mu chytit se okraje. Sud se svalil, odkutálel se ulicí a Alek tam zůstal viset.
Méně tvrdohlavá osoba by se v tu chvíli vzdala, ale Aleka už nebavilo vracet se každou noc s prázdnou. Okraj zdi se mu zarýval do dlaní, ale podařilo se mu vytáhnout dost nahoru, aby uviděl dům i velkou zahradu dole. Dorůstající měsíc vrhal právě dost světla na to, aby spatřil pravidelně rozmístěné díry na vrcholku zdi a nerovné zbytky porušené omítky. Původně tu byly kovové bodce, teď vytrhané a obětované válečnému úsilí. Byla to běžná záležitost a nočním běžcům to trochu usnadňovalo práci.
Zahradu tvořil vzor z pěšinek, vysypaných drcenými skořápkami ústřic. Nikde nebylo vidět žádného psa. Přes zadní stěnu domu se táhl balkón a dvěma z pěti oken nahoře prosvítalo světlo lampy nebo svíčky. Jedním viděl malou skupinku módně ustrojených dam, hrajících karty v elegantně zařízeném salónku. Za druhým oknem viděl cosi, co vypadalo jako knihovna. Zatímco se díval, kolem okna prošel jakýsi muž a místnost se rozjasnila, jak zapálil další svíčku.
A právě v tom okamžiku vyšli zadními dveřmi domu dva sluhové. Jeden z nich nesl lucernu a mířili k bráně.
- Lynn Flewelling: Schránka duší (Noční běžci 6)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Hana Vlčinská
- obálka: Miguel Coimbra