Markus Heitz: Sanctum

Pokračování knihy Ritus. Touto knihou jsou ukončeny osudy všech hrdinů.
Bůh potřebuje démona, aby vypátral ďábla.
Řím, Věčné město, ukrývá prastará tajemství. Sem vedou stopy spiknutí, v jehož středu stojí Eric von Kastell, lovec vlkodlaků. Neustále naráží na odkaz ženy, která v 18. století bojovala o život: Gregorie, abatyše jednoho ze znesvěcených klášterů. Eric a Gregorie jsou nerozlučně spojeni nejposvátnější látkou na zemi. Sanctum může způsobit zázraky – nebo přinést smrt.

15. červenec 1767, Francie, Marseille
Marseille se dusila pod příkrovem dýmu, pod nímž se hromadily a houstly ty nejodpornější pachy – alespoň Gregorii se to tak jevilo. Ubytovala se v jednom skromném hostinci v přístavní čtvrti a čekala na příjezd lodi, která ji přepraví dál. Z okna pokojíčku ve druhém patře měla výhled na domovní zdi a nesčetné komíny přízemních domků, mezi nimiž tu a tam probleskovalo moře.
Panovalo naprosté bezvětří. Nejedna plachetnice odkládala vyplutí z jednoho dne na druhý, jiné, které předtím, než vítr ustal, stačily doplout blízko k městu, dovlekli lodníci do přístavu pomocí veslic. Pohled na ně připomínal Gregorii mravence, jak za sebou vlečou vypaseného červa až do mraveniště.
Cesta byla obtížnější, než Gregoria předpokládala, a především trvala mnohem déle. Vyrazila ve spěchu, jak jí přikazovala důležitost poslání, většinou šla pěšky, ale tu a tam ji nějaký obchodník svezl na povoze. Přesto postupovala velice pomalu, takže musela změnit plán. Gregoria neuměla plavat, měla strach z moře, a proto se původně chtěla vyhnout plavbě na lodi. Důvěřovala Bohu, ale mnohem méně věřila lodím, které se pohupovaly v přístavu, a už vůbec nedůvěřovala počasí. Vždyť stačí kratičká chvilka a bezvětří se může změnit na prudkou bouři! Vypočítala si, že kdyby putovala po venkovských cestách, dostala by se do Říma teprve za čtyři měsíce, a tak dlouhou cestu si prostě nemohla dovolit. Tolik času Florence neměla.
Gregoria zavřela okno a prošla svým takzvaným pokojem – každá klášterní cela byla větší a čistší – ke dveřím. Měla na sobě tmavé šaty a na hlavě bílý šátek, klášterní hábit prozatím odložila stranou. Bude lepší, když si dá pozor. Omezila sice vycházky z hostince na pouhou půlhodinku denně, jen aby si koupila něco k jídlu a podívala se na hlášení o lodích, ale i to mohlo stačit, aby na sebe obrátila pozornost lidí, kteří jí nepřáli nic dobrého.
Sestoupila po úzkém, strmém schodišti a vyšla z hostince. Procházela se přístavem a koupila si přitom velký bochník chleba, uzené ryby a pár oliv.
Když kráčela podél přístavní hráze, vzbudil její zájem mladý, černě oděný abbé, postávající u stánku s ovocem. Domyslela si, že vyčkává, až se prodavač nebude dívat. Pravou rukou nenápadně svíral jedno jablko a vyboulená taška, kterou měl přehozenou přes rameno, vedla Gregorii k závěru, že tento trik již předtím několikrát úspěšně použil. Jeho obličej už kdysi jednou zahlédla, někde v Gévaudanu. Mohl to být abbé Acot, ten, o němž jí Jean vyprávěl. Probudila se v ní zvědavost.
Dříve než se mladý kněz stačil postarat, aby jablko zmizelo z pultu, stála abatyše vedle něho a nenápadně mu přidržela ruku. „Monsieur, pokud jste opravdu kněz a nenosíte kněžský úbor jako převlek, jen abyste se vetřel do blahovůle věřících, zapomenu na vaše chování a nebudu tu krádež hlásit,“ zašeptala. „To, co děláte, se Bohu určitě nezamlouvá. Vy byste přece měl nejlépe znát Boží přikázání.“
Mladík s krátkými černými vlasy strnul. „Madame, prosím vás! Jsem věrný služebník Páně a ctím jeho zákony. Ale prosím, věřte mi… nedostal jsem se do téhle situace vlastní vinou a nemám nic, čím bych ukonejšil kručící žaludek.“ Pod Gregoriiným přísným pohledem však nakonec jablko přece jen pustil. Zahanbeně sklopil zrak. „Ale samozřejmě máte pravdu, madame. Dopustil jsem se hříchu.“
Abatyše ukázala na obchodníka, který je skepticky pozoroval a netušil, co se mezi nimi právě odehrává. „Všechno mu vraťte a poproste ho o odpuštění, potom vás pozvu, abyste se se mnou podělil o mou skromnou stravu.“ Ukázala mu, co nakoupila.
Abbé si povzdechl, vysypal brašnu na pult a na hromádce se objevilo neméně než sedm jablíček. „Promiňte mi, monsieur. Já… já jsem vás málem okradl. Z hladu, ne z hamižnosti!“ Hluboce se uklonil. „Promiňte mi, monsieur.“
Obchodník se zadíval na jablka a pak i na abbého. „Tak teď už kradou i flanďáci!“ zahulákal vztekle, sáhl pod pult a vytáhl odtamtud mohutný dřevěný klacek. „Táhni odsud, než ti ubalím takovou, že přistaneš až v ráji!“ Rozmáchl se a rychle udělal krok vpřed. Abbému vyklouzl z úst poděšený, ztrápený výkřik, pak se dal do běhu a utíkal uličkou, pronásledovaný posměšky kolemjdoucích, kteří po něm házeli shnilé ovoce a zeleninu.
Gregoria věděla, že nemá význam rozběhnout se za ním, abbé byl na ni příliš rychlý. Jí už chyběla vytrvalost mládí. Potřásla hlavou a pokračovala v cestě.
Jakmile popošla o dvě ulice dále, mladý abbé se před ní najednou znovu objevil. „Učinil jsem, o co jste mne žádala,“ pronesl klidně a zašilhal po chlebu. „Nyní vy dodržte své slovo, madame, a nenechte mne déle strádat. Cesta do Říma je nesmírně daleká.“
Abatyše při zmínce o věčném městě zbystřila pozornost. Byla to jen náhoda? Usmála se na něj. „Pojďte za mnou, abbé.“
Gregoria zavedla mladého kněze na méně živé náměstí, kde se ve stínu domů posadili na hrazení studny. Obklopily je tam pachy, které nebyly dvakrát příjemné, moč a ryby vytvořily společnými silami zápach, při němž by kdekoho okamžitě přešla chuť na jídlo. Kdekoho kromě abbého.
Nenasytně se vrhl na chléb a málem se zadusil rybími kůstkami. Gregoria se vzdala pomyšlení na jídlo, místo toho si nabrala vodu do dlaní a napila se. „Posilněte se, abyste pouť do Říma přečkal ve zdraví,“ povzbuzovala ho.
„Za to vám Bůh požehná, madame,“ odpověděl abbé s plnou pusou. „Zachránila jste mi život… a duši před prokletím. Ale já nejsem poutník.“
„To mě udivuje. Máte snad nějaký jiný důvod, abyste se vydal do Svatého města?“
Abbé si ji změřil zkoumavým pohledem, i on si nabral vodu do dlaní a dlouho, velice dlouho pil. „Vy jste z Gévaudanu, že mám pravdu? Poznám to podle vašeho přízvuku, madame.“
„Můj muž je odtamtud. Žijeme už řadu let v Marseille, ale asi jsem od něho přebrala některé z těch jeho zvláštnůstek, zejména když přijde na jazyk. Jmenuji se Valérie Montclairová.“
Abbé se nechal ošálit a abatyši uvěřil a i on se jí narychlo představil. Byl to opravdu mladý abbé Acot, kterého znala z řečí, co o něm lidé v Gévaudanu vedli. „Slyšela jste o těch záhadných událostech v kraji, odkud pochází váš manžel, madame? Jak jsem slyšel, byly jich plné noviny a časopisy, takže předpokládám, že se o naší bestii i tady hodně hovořilo.“
„Ano, ještě tam žijí manželovi příbuzní, a tak o ně měl hrozný strach. Ta příšerná bestie!“ Abatyše se pokřižovala. „Dobře, že ji jeden statečný lovec poslal k čertu! Aspoň jak jsem slyšela. Konečně zase mohou mladé neteře a synovci mého muže volně chodit do lesů…“
„Ne, madame, to by neměli dělat! Váš manžel musí příbuzné honem varovat.“ Acotovi se v obličeji usadil spiklenecký výraz, rozhlédl se doprava, doleva a pak se předklonil. „Ta bestie není mrtvá. Lidé byli podvedeni.“
Gregoria předstírala, jako by ji jeho slova nesmírně udivila. „Monsieur abbé, jak jste na to přišel?“
„Měl jsem přesvědčivé důkazy, že ten vlk, kterého Chastel zastřelil, neměl nic společného s tvorem, co tak dlouho řádil v Gévaudanu. Ale,“ rozhodil ruce k nebesům, „ty důkazy mi sebrali.“
„Kdo vám je sebral?“
Acot si znovu nabral vodu. „To není podstatné. Jeden arogantní šlechtic, který se bojí krále a hazarduje s lidskými životy.“
„A proto jdete do Říma? Chcete se dostat do bezpečí?“
Acot se rozesmál. „Ne, madame Montclairová. Chtěl bych tam najít někoho, kdo se za mě přimluví, nejlépe samotného Svatého otce, a dopomůže mi, aby mě v Gévaudanu vyslechli a abychom společně dokázali s pomocí síly Svaté matky církve ochránit lidi před čtyřnohou smrtí.“ Ulomil si kousek chleba. „Ale do Říma je daleko a má loď na sebe dává hezky dlouho čekat. Vidíte, že jsem opravdu potřeboval něco na posilněnou.“
Gregoria si mladého muže pozorně prohlížela. Byl to její duchovní spojenec, někdo, kdo měl stejný cíl jako ona, a přesto bude lepší, aby mu raději neprozrazovala všechno, co o událostech v Gévaudanu ví. Vedle toho si v duchu kladla otázku, jestli je vhodné, aby do Říma cestovali dva lidé s obdobnými žádostmi a oba najednou vyvolávali pozornost. Odhadovala, že Acot je schopen vzbudit ve Vatikánu pořádný rozruch – ale jak na to bude legát reagovat? Neměla možnost, jak by mu v cestě zabránila, proto se musela dostat do Svatého města a promluvit si s papežem dříve, než tam abbé dorazí.
Gregoria vstala. „Musím jít, monsieur abbé. Buďte si jistý, že muži povyprávím o všem, co jste mi teď řekl. Napíšeme příbuzným, co si o té bestii myslíte. Přeji vám vše nejlepší.“
Acot zůstal sedět a přežehnal se křížem. „Žehnám vám, madame Montclairová. Děkuji, že jste mě vrátila zpět na cestu ctnosti a dala mi najíst.“ Chtěl jí vrátit zbytek chleba, ale Gregoria odmítla.
„Nechte si to, monsieur. Zítra budete mít zase hlad.“ Odešla z malého náměstíčka jinou cestou, než kudy tam přišli. Právě když zahýbala za roh, aby se dostala zpět na některou z hlavních cest, znenadání za sebou zaslechla hlasité mužské hlasy. Zastavila se. Přicházel křik z náměstíčka, odkud odešla?
Spor náhle skončil, potom zaslechla zvuk, který si nedokázala nikam zařadit, a okamžitě po něm se ozval dupot holínek. Běželi k ní tři muži v dlouhých, lehkých pláštích, tváře měli zakryté šátky. První z nich narychlo schovával pod košilí zakrvácený nůž.
Gregoria potlačila výkřik a přitiskla se ke zdi domu.
Ti tři muži se však o ni vůbec nestarali, jen poslední z nich se po ní krátce ohlédl a přiložil si ukazováček ke rtům zakrytým šátkem. Potom i on rychle utíkal dál.
Když zmizeli, rozběhla se Gregoria zpátky na náměstí.
Zdálo se, že po abbém Acotovi není nikde ani stopy. Ale na místě, kde předtím seděl, se na dlažebních kostkách rozlévala krvavá louže, stříkance krve vedly k hrazení studny.
Gregoria polkla, přiblížila se ke kraji studny a podívala se dolů.
Dole, hluboko pod hladinou, se v černé vodě převalovalo Acotovo mrtvé tělo.
„Bože, smiluj se nad jeho duší!“ uklouzlo Gregorii ze rtů. Rychle couvla a utíkala pryč z náměstí, kam se mezitím odvážili vyjít první zvědavci. Se smrtí mladého duchovního ji nikdo nesměl spojovat!

V hostinci za sebou Gregoria zamkla dveře na klíč, zasunula závoru, posadila se na postel a vytáhla růženec, aby se pomodlila za Acotovu duši. Věděla, že se abbé nestal pouze náhodnou obětí obyčejných lupičů.

• přeložil: Zdeněk Sladovník

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).