Alex Drescher: S čím kdo schází

Další příběhy královského prokurátora Kloppa Yggredda, v nichž se mimo jiné setkáte s nejnebezpečnějším nekromantem, který touží ovládnout svět. Královský prokurátor je tak opět postaven proti temným silám a musí vynaložit veškeré své schopnosti, aby obstál.

Bylo už po půlnoci, ale Tibor Kaněra nespal. V jeho věku už se nebylo ani čemu divit. V jeho věku se buď spalo málo, nebo navěky. Jemu se spát nechtělo a navíc měl nyní práci. S příchodem tmy se mu totiž vždycky nejlépe pracovalo. Měl klid a také většině jeho klientů diskrétnost tmy více než vyhovovala.
Pomyslel na svůj poslední výtvor. Mohl na něj být právem hrdý a také po pravdě řečeno byl. Tohle bylo bezesporu mistrovské dílo, možná dokonce i velmistrovské. Jaká škoda, že se o něm nebude moci zmínit před odbornou veřejností, či dokonce členy lóže. Jako obyčejně…
S uspokojením si pohladil svůj dlouhý a pěstěný vous, který byl součástí jeho image, obchodní známkou, která v klientech vyvolávala dojem věkovité moudrosti. Vždyť co by byl alchymista bez dlouhého vousu a taláru hustě pokrytého tajemnými symboly? Pravdou bylo, že některým ani on sám nerozuměl a to už se v branži pohyboval pěknou řádku let. Hlavní ale bylo, že to táhlo a kunčofti se k němu slétali jako vosy na med. Ne, nežil si vůbec špatně. Zakázek měl bezpočet a mohl si vybírat. Drobnostmi se už léta nezatěžoval, na to měl učedníky. Všechny ty lektvary pro tvrdost v boji či v loži by jej pouze odváděly od skutečné práce. Netoužil najít kámen mudrců, ani nebažil po transmutaci olova, kterou by získal neomezené zásoby zlata. Chladným jej nechával objev alkahestu, univerzálního rozpouštědla, opředeného tolika legendami, i tekuté zlato, lék poskytující neomezenou odolnost proti všem nemocem zjevným i latentním. V duchu se pousmál. Jak by se asi konkurence tvářila, kdyby zjistila, že tyto mety profesionálních alchymistů již dávno zdolal a ve vší tichosti je má dobře ukryté ve sklepích pod svým sídlem. S přibývajícími léty se oprostil od touhy po bohatství, moci či slávě. Jeho cílem byla výzva. Toužil překonávat překážky, dosahovat nemožné, bořit hranice a kácet mýty. Možná proto tehdy, onoho chladného zimního večera před několika měsíci, přijal zakázku toho tajemného cizince.
Jeho myšlenky přerušilo diskrétní zaklepání. Pohodlně usazený v hlubokém křesle za mohutným psacím stolem z týkového dřeva kradmo pohlédl do malé skleněné koule umístěné na prosté bronzové trojnožce. V broušeném kusu horského křišťálu se zmaterializovaly postavy komorníka a hosta. Hosta, kterého již tak netrpělivě očekával. Právě sluhovi odevzdával svůj dlouhý rapír.
Stiskem skrytého pantaklu deaktivoval pasti nalíčené na každého, kdo by proti jeho vůli hodlal vstoupit do pracovny. Dveře se pomalu pootevřely. Stříbrné amulety na jejich veřejích byly jednoznačným důkazem, že do nich byl zaklet nižší démon-dveřník. Jeho jediným úkolem bylo otevírat dveře, nebo je z vůle svého pána uzamknout tak dokonale, že je nebylo možno vyrazit ani beranidlem.
Pak stiskl druhý pantakl. Ten pro změnu aktivoval pasivní ochranu uvnitř místnosti. Nyní bylo krajně nezdravé sejít z tmavého běhounu vedoucího od dveří ke druhému křeslu. Člověk, který by se toho odvážil, by sešel nejen z běhounu, ale i z tohoto světa – a to nepříjemně efektním způsobem.
Do místnosti vstoupil komorník a distingovaným hlasem ohlásil návštěvu. Co na tom, že o ní pán domu už dávno věděl. Tibor vzal oznámení na vědomí mírným přikývnutím. Komorník, jako by to byl trůnní sál samotného krále, vyzval hosta ke vstupu do pracovny a odebral mu plášť a klobouk. Pak s úklonou vycouval z místnosti a vydal se zpravit služebnictvo o potřebě přípravy malého pohoštění.
Když komorník za sebou zavřel dveře, Tibor vyzval hosta, aby si udělal pohodlí. Ten se s úlevným povzdechem uvelebil v hlubokém, sametem potaženém křesle a natáhl si nohy.
Mistr Kaněra mu věnoval zamyšlený pohled. Nesetkali se poprvé, ale stále z něj měl ten podivný pocit kolem žaludku. Tak moc podivný, že příchozího raději zkontroloval skrz broušený rubín, který umožňoval odhalit skryté zbraně a jiné potenciálně nebezpečné předměty. Kvůli dnešnímu dni dokonce angažoval přes diskrétní agenturu i námezdního kušíře, který nyní stál ukryt ve výklenku za gobelínem. To kdyby selhal Kaněrův um a mělo přijít na hrubou sílu.
Host se nestačil ani uvelebit a do místnosti se už vrátil komorník. Zručně otevřel láhev vína z Tiborovy soukromé sbírky a oběma nalil plný pohár. Stůl před hostem doplnil o misku s drobnými pochoutkami a s úklonami se vytratil jako dým.
Muž se mlčky chopil poháru a zkoumavě v něm smočil rty. Spokojeně zamručel. „Je příjemné setkat se někým, kdo má také zálibu v dobrém víně.“ Znalecky pohlédl na rubínovou tekutinu projasněnou odlesky hořících svící.
Starý alchymista s úsměvem přikývl. „K čemu by měl člověku sloužit majetek, než k vyzdvižení příjemných stránek života?“
Host se chápavě posmál. A byl to takový ten úsměv, ze kterého stydla krev i studenokrevným živočichům.
Tibor Kaněra, zasvěcenec tajných učení a mistr hermetických umění, který dokázal jediným slovem spoutat zuřícího démona, pocítil v hrdle dusivý knedlík, který tam neměl od učňovských let.
„Tak abychom snad přešli k tomu, proč jsme se vlastně sešli, není-liž pravda,“ řekl po chvíli, když se mu konečně podařilo obnovit vnitřní klid.
Když host přikývl, Tibor vstal od stolu a přistoupil k obrazu visícímu nad krbem. Byl na něm zpodobněn jeho velký vzor, božský Hermes Trismegistos, patron alchymistů. Vědoucně přejel prsty po zlaceném rámu a v jen jemu známém pořadí stiskl několik ozdob. Ozvalo se tiché cvaknutí a skrytý mechanismus zasunul obraz do zdi, odkrývaje tím olověnou desku pokrytou složitými ornamenty a pásy čistého stříbra.
„Ale ale,“ ozval se host pobaveně, „co to vidí mé oči? Snad to není Nobilus šestnáctka, nebo dokonce sedmnáctka?“
„Devatenáctka,“ odvětil alchymista pyšně. Ještě teď měl před očima tu hromadu denárů, na kterou ho přišlo tohle dokonalé dílo mistra Nobila, kováře, alchymisty a mága v jedné osobě.
„Nádhera,“ vzdechl host nadšeně. „Nobilus je s každým novým typem lepší a lepší. Mohu?“ dotázal se ještě alchymisty a ten přikývnutím přivolil.
Muž s tváří nadšeného dítěte přistoupil k trezoru a něžně po něm přejel bříšky prstů. Cítil chvění statické energie a moc silných kouzel ukrytých ve víku, které by aktivoval jakýkoliv pokus o násilné vniknutí. „Tenhle kousek by vyhověl i nárokům trpasličí banky, že?“ zeptal se Tibora a na jeho přikývnutí vlastně ani nečekal. Tyhle věci dobře znal. „Ocelové desky prvotřídní kvality v magicky jištěných závěsech. Stínění olověnými deskami. Ochrana devítkou pantaklů, stříbrem a kouzly s vibrační a tlakovou aktivací. Toto je další důkaz vašeho skvělého vkusu, mistře,“ složil ještě starému alchymistovi poklonu a vrátil se do svého křesla. Zkušeně se přitom držel původní trasy. Jako by to nebylo jeho první setkání s opatrným alchymistou.
„V jak nejisté době to žijeme…“ povzdechl si ještě.
„Nejen době, ale i místě,“ podotkl Mistr Kaněra. Jeho dům nestál v prominentní čtvrti, nestál dokonce ani na dohled od ní. Neměl rád zvědavé státní úředníky a všemocné Inkvizitory a proto si pořídil dům ve čtvrti, kde je nevidí rádi. Mělo to však i své stinné stránky. Po první desítce nevítaných návštěvníků musel zdvojnásobit pasti a rezignovat na zahrádku za domem. Nyní z ní byl malý a velice diskrétní hřbitov, kam odnášel ohořelé zbytky neúspěšných zlodějů. Proto koupil tenhle trezor. Nebyla to jen dobrá investice, byla to i nutnost. Jednou sem může zavítat někdo mnohem zkušenější než zlodějíček z místní galérky. Město bylo plné alchymistických a kouzelnických adeptů, které cech a Univerzita z nejrůznějších příčin vyhodili a oni teď své znalosti dávali všanc zločinu. Pro tyhle lumpy by byly všechny pasti jen drobnou nepříjemností. Tenhle trezor byl ale tvrdým oříškem i pro opravdové mágy. Žádný by nebyl schopen detekčními kouzly prolomit stínění a nahlédnout do jeho útrob a každý kasař, který by na něm chtěl vyzkoušet své nádobíčko, by se dočkal mnoha nepříjemných překvapení, z nichž většina by se buď hojila špatně, nebo by to nestihla vůbec.
Alchymista zády k hostu odemkl trezor. Ač dvířka musela být těžší než on sám, otevřela se lehce a tiše, jako by nic nevážila.
Z tmavých útrob s několika policemi vytáhl dřevěnou truhlici a postavil ji na stůl před hosta. Ten tázavě zvedl obočí. Nevypadala totiž nijak výjimečně, v ostrém kontrastu s něhou, kterou jí starý alchymista věnoval. Nebyla delší než půldruhého lokte a na loket vysoká i široká. Vypadala prostě jako obyčejná cestovní truhla s přihrádkami, jakou používají při cestách potulní felčaři nebo mastičkáři. Nebyla ani nijak zvlášť zdobená, jen dvěma prostými pásy z černěného železa a několika kulatými plíšky. Byl to ten typ zavazadla, pro které by se, kdyby leželo uprostřed silnice, nikdo neshýbl.
„To je ono,“ pronesl Tibor Kaněra s neskrývanou pýchou v hlase.
„Specifikace zakázky byla dodržena?“ zeptal se jej host.
Přikývl. „Beze zbytku. Nebylo to lehké a trvalo nějakou dobu, než se mi to podařilo,“ řekl s hranou skromností hladě víko truhlice, „ale nakonec byla má snažení úspěšná. Výrobní postup je unikátní. Stěny jsou z drcené myrty, lisované pod tlakem při velké evokaci. Najít schopnou astrální bytost a ovládnout ji, to byl další oříšek, to vám tedy povím. Ve stěnách jsou zataveny stříbrné pruty o tloušťce lidského vlasu a devět uzavíracích pantaklů. Spoje jsou spárovány taveninou z horského křišťálu a chráněny astrálními pečetěmi.“
Muž se pousmál. „Působivé, jen co je pravda – a funguje to?“
„Prvotřídně,“ odvětil Tibor, kterému nikdy nevadil pach sebechvály. „Podařilo se mi přivolat a spoutat dvě astrální bytosti s flexibilním pojetím dobra a zla…“
„Myslíte démony?“
„Jistě, jistě, démony. Pro váš záměr jsou dokonalí a vlastnosti myrty coby fluidického kondenzátoru jim zajistí nepřetržitý přísun energie.“ Ukázal prstem na několik dlouhých smotaných stříbrných drátků. „Zdroj energie může být problém. Zejména etický. Doporučuji skříňku napojit na malé děti, ty mají energie více než dost. Můžete využít i energii slunce nebo vody, ale výkon přístroje klesne na nějakých třicet procent.“
„Děti budou lepší. Za jak dlouho se můžou vybít?“
„To záleží od dítěte,“ pronesl alchymista zamyšleně, „a taky od frekvence používání přístroje. Budete jej používat často?“
„Hodně často.“
„Doporučuji si pořídit menší sirotčinec.“
Muž přikývl. „A co obsluha?“
„Dětinský prostá,“ odvětil alchymista cynicky. „Zde,“ pronesl a vysunul z boku skříňky úzký šuplík, „vložíte, jak bych to řekl, ehm, materiál, u kterého pociťujete nutkavou potřebu ke zmnožení a zde,“ řekl poté, co na protilehlé straně skříňky vysunul druhou přihrádku, „vložíte požadovaný počet čistého media a tuto nádobku s barvou. Potom už stačí jen vytáhnout tuto dělicí desku z čistého stříbra a nechat vše na těch dvou šikovných astrálních chlapcích…“
Muž se spokojeně pousmál. „Musím složit hold vašemu umu, mistře.“ Sáhl pod kabátec a s úšklebkem zaregistroval zavlnění gobelínu. Teprve nyní v něm objevil malou špehýrku. Na tváři se mu však nepohnul ani sval, dokončil pohyb a položil před alchymistu objemný měšec. Nezaměnitelné zazvonění čistého zlata nebylo možno přeslechnout.
„A druhá část platby?“ ozval se Tibor Kaněra, na kterého už celé roky tenhle blýskavý kov nedělal žádný dojem.
„Ach, pravda,“ připustil muž a znovu sáhl pod kabátec. Tentokrát se již gobelín nepohnul. Nepochyboval, že střelec za ním má již zacíleno. Vytáhl pergamenový svitek navinutý na stříbrné, umně zdobené cívce a podal jej starci.
Ten po něm hrábl s dychtivostí mladíka a třesoucími se prsty jej nedočkavě rozvinul. Vydechl a tvář se mu rozzářila spokojeností. „Ach, bože. Svitek o povaze hmoty od Madmuka Tebela. Nevím, příteli, jak jste se dostal k tomuto skvostu z dob před Velkou válkou, ale jsem si jist, že se jedná o originál a nikoli přepis. Je to dílo nedozírné hodnoty vědecké i sběratelské. Inkvizice již léta tvrdí, že všechny Madmukovy rukopisy lehly popelem. Cha! Unikát za unikát. Uděláme ten obchod.“
„Nemám nic proti,“ podotkl cizinec, „ale doufám, že pro mě také máte tu druhou část mé objednávky.“
Tibor Kaněra jen nedbale mávl rukou. „Takovou banalitu jsem s klidným srdcem svěřil učedníkům.“ Sáhl pod stůl a před cizince postavil objemný kožený vak. „Měl jste zájem o dvacet sad, není-liž pravda, a zde jsou.“ Demonstrativně vakem zatřásl. „Pamatujte,“ dodal ještě, „na každý, abych tak řekl, výtvor, potřebujete tři amulety. Každý je jiný, neměl byste se splést. Omyl bych konečně ani nedoporučoval. Přesný návod jsem vám přibalil. Máte jej uvnitř.“
Cizinec přikývl a převzal vak. „Děkuji. Dám si pozor. Tak, co? Dohodneme se?“
„Dohodneme,“ odvětil alchymista.
Uzavřený obchod stvrdili podáním rukou tak, jak se sluší mezi obchodními partnery. Co na tom, že jeden z nich měl ruku potřenou kontaktním jedem a druhý si prozíravě vzal antidotum.
Když host s truhlicí pod paží odcházel, Tibor Kaněra byl již hluboce začten do prastarého svitku.

Slunce vystoupalo nad střechy domů a skrz škvíru v chundelatém a těžkém závěsu pronikl do místnosti první paprsek. Nesmělý, až úzkostlivý, tak, jak tomu bývá, když se noc teprve překlání do dne. V úzké, zlatem tkané výseči se začal tetelit prach.
Knežegrad se pomalu probouzel. Město měst se po dlouhé a dusné letní noci začalo rozhýbávat ze své strnulosti. S východem slunce se z ulic vytratili lupiči a objevili se v nich biřicové. Tato každodenní rutinní výměna se jako vždy obešla bez strkanic a honiček. Pár denárů změnilo svého majitele a několik očí se díky nim přivřelo. Po chvíli se v ulicích objevili pacholci městského rasa. Nikam se nehnali, jejich klienti už také nepospíchali. S klením procházeli městem a na káry nakládali nalezené nebožtíky i pošlá psiska. U hřbitova vyloží ty první a na městské skládce za hradbami ty druhé. I tady nebyl problém za pár stříbrných otočit pořadí a nechat zmizet mrtvolu, u které by mohl mít koroner problém přehlédnout díru v ledvinách nebo v hlavě.
Jak čas plynul, sluneční pás se z podlahy přesunul na postel. Netrvalo dlouho a po usilovném šplhu po zažloutlém prostěradle spočinul na krysí tváři malého a hubeného mužíka, jehož nahotu kryla pouze krátká a odřená houně. Tóna Rákos nespokojeně zahuhlal a bezděčně si poškrábal svědící tvář. Nepomohlo to a probudil se. Pochopil, že ze spaní už nic nebude a povzdechl si. Jako obvykle si nepamatoval, co se mu zdálo, ale měl pocit, že to určitě bylo lepší než skutečnost. Pomalu otevřel oči. Zaúpěl. Měl pravdu, realita byla neúnosná. Bolestný pozůstatek včerejší pijatyky, která se poněkud protáhla, se mu zaryl hluboko do mozku, jako by to byl spár divoké strigy. Raději oči zase rychle zavřel, ale bolesti se tím už nezbavil. Když tu už jednou byla, držela se ho, ludra jedna, jako klíště.
Zaklel a pokusil se oči otevřít znovu, tentokrát však pomaleji, citlivěji a na etapy. Pak se opatrně rozhlédl. Matně si vzpomínal, jak se sem dostal, ale už si nedokázal vzpomenout proč. Jeho pohled uvázl na starém a červotoči prolezlém nábytku, bez ladu a skladu rozházeném podél stěn, každý pes jiná ves, a skončil u otřískaného čela postele, o které se opíral chodidly. Zavzpomínal, kdy je naposledy viděl umyté a slíbil si, že tak učiní při nejbližší příležitosti. Po jistotu zahýbal zkusmo prsty a ulehčeně si oddechl. Nebyla to gangréna.
V tu chvíli si všiml, že kousek od jeho nohou se o čelo postele opírá ještě jeden pár. Byl menší a přísahal by, že patří nějaké ženské. Na druhou stranu, už se v životě něco navyváděl a chtěl mít jistotu. Tak se otočil na levý bok a pohlédl na zjevně se nudící ženštinu, jejíž kypré tvary se rozprostíraly na druhé půlce pelesti. Ležela na boku, jednou rukou si podpírala rozčepýřenou hlavu a prsty druhé netrpělivě bubnovala do slamníku. Tóna zaregistroval vnadami vzedmutou košilku, která evidentně pamatovala ony lepší časy, o kterých neustále hovořili jeho rodiče.
„No to je dost,“ utrhla se na něj skřípavým, nepříjemným hlasem a on si s údivem uvědomil, že tentýž hlas mu včera zněl jako rajská hudba. Když na to přišlo, i ona vypadala včera jinak. Úplně jinak. Co proboha lijou do toho piva, pomyslel si zhrozeně. „Co je?“ zareagoval na její neurvalý vpád do jeho ticha.
„Tak hele frajere,“ začala táhlým, profesionálně vyžilým hlasem, „koupil sis dvě hodiny za stříbrňák a místo abys pak zvednul kotvy, zvadl jsi mi tady na celou noc. Kvůli tobě jsem přišla o další kunčafty, takže mi teď visíš čtyry stříbrné, jasný?“
„Cože?“ vyjel po ní vztekle a vyskočil z postele, jako by v ní nalezl sršní hnízdo. „Seš na hlavu padlá?“ Horečně se začal oblékat. „Za čtyry stříbrné bych moh vyklátit demerskou princeznu a ne takovou vysloužilou táborovou štětku!“
„Ty sprostý parchante,“ zaječela na něj. Její faldovité prsty mu vyletěly k obličeji. „Vyškrábu ti oči!“
Tóna se jejímu útoku vyhnul rychlým úkrokem, během kterého si stihl natáhnout kalhoty. „Za to, cos předvedla,“ pronesl kousavě, „je nehoráznost chtít pět měďáků. Za ty prachy by mi i hrobník sehnal živější ženskou…“
Vytřeštila na něj oči. Zvažovala, jestli mu má začít spílat, nebo po něm rovnou skočit. Pak se to rozhodla nechat na odbornících. „Matale!“ zaječela vysokým hlasem. „Matale!“
Tóna se ušklíbl. Dopnul si opasek a dlaní spočinul na ohmataném jílci tesáku. „Si voláš frajera, běhno?“ pronesl a sebevědomě se pousmál. Většinou se takhle nevytahoval, ale teď se opět cítil silný v kramflecích. S tesákem to totiž opravdu uměl.
Dveře se rozlétly jako po nárazu beranidla a jejich masivní železná klika se zaryla se skřípěním do zdi. Udiveně sledoval kousky omítky padající k podlaze. Postava volaného měla problém projít dveřmi. Když se jí to podařilo, pochopil proč. Nejprve jeho zrak ulpěl na zelené a bradavicemi pokryté tváři trola a pak na bronzové hlavici jeho kyje, na které bylo přilepeno několik vlasů minulého zákazníka.
„On nechtít platit?“ zahuhlal trol tázavě a když nevěstka přikývla, spokojeně dodal: „Já být lepší než soudní obsílka. Mně všichni platit. Hned, nebo hned potom.“ Před Tiborovou tváří se zhmotnil častým používáním ohlazený kyj. Jeho hlavice se mu opřela o nos.
„Ty teď moct cítit krchov a jestli ty nesolit, budeš brzy cítit bolest a pak velké nic…“
Tóna pohlédl na kyj, na svalnatou paži, co jej držela, a pak i na zbytek trola. Když to vše srovnal se svým tesákem, shledal jej proklatě krátkým.
„Dobrá, dobrá,“ obrátil a začal se šacovat. „Zaplatím, hned to bude.“
V ruce se mu objevil jelenicový váček. Třesoucími se prsty z něj vydoloval několik mincí a hodil je na postel. Byly čtyři a stříbrně se leskly. „Jsme si kvit,“ okomentoval platbu a pokusil se proklouznout kolem zeleného hromotluka.
Zastavila jej paže připomínající padlý strom. „A úrok? Z dluhu dycky je i úrok,“ seznámil jej trol se základy účetnictví.
Tóna se odmítavě zašklebil, ale nepěkný oblouček, ve kterém se zhoupl kyj, jej přiměl uposlechnout. Znovu sáhl do váčku a na postel dopadla další kulatá a lesklá věc. Teprve v tu chvíli si uvědomil svoji chybu. Spletl se, přehmátl. Zatraceně, pomyslel si, ale nepravit to již nestihl. Dávno padlá žena nadšením vypískla a vrhla se po té zlatě se třpytící hračce. Tolik za prodej svého těla nikdy nedostala. Tolik by nedostala ani kdyby prodala těla všech svých příbuzných na nekromantické pokusy. Lačně uchvátila zlatý desetidenár a jako by to bylo její první jídlo po týdnech hladovění, se do něj zakousla. Pak minci vyndala z úst a pohlédla na stopy po svých posledních zubech. Potom zaječela, jako by mince, hovící si v záhybech její buclaté dlaně, byla doběla rozžhavená a hodila mu ji do obličeje. „Ať tě rarach. Falešná, je falešná!“
Matal ukázal na stříbrňáky. Hmátla i po nich. „Cín, nebo kýho šlak!“
Trol mu věnoval zamyšlený pohled. Na trola nepříjemně zamyšlený.
„Poslouchejte…“ začal Tibor, ale než vyslovil myšlenku dne, světlo vycházejícího slunce zmizelo ve stínu přilétajícího kyje.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).