Rudá země, Joe Abercrombie
 |
Sty Jižní se vrátí domů a zjistí, že z její farmy zůstalo jen spáleniště a její bratr a sestra byli uneseni. Ví, že pokud se s nimi chce ještě někdy shledat, musí se vrátit ke svým starým špatným způsobům. Na dlouhé pronásledování se vydá pouze v doprovodu svého zbabělého nevlastního otce Jehněte. Brzy se však ukáže, že i on skrývá svou vlastní krvavou minulost. Vlastně tu nejkrvavější.
Jejich cesta vede pustinou, kde neplatí zákon, do pohraničního městečka zmítaného zlatou horečkou, šarvátkami, souboji a masakry, až nahoru do nezmapovaných hor. Setkají se se starými nepřáteli a jsou dokonce nuceni uzavřít spojenectví s Nicomo Coskou, neblaze proslulým vojákem štěstěny, na jehož slovo by se nikdy nikdo neměl spoléhat…
Přestalo pršet. Sty se snažila proniknout pohledem mezi stromy oživlými v dešti svým kap-kap, dohlédnout za kmen pokáceného stromu, který někdo nechal na vratké koze, ještě nedoloupaný, s nožem zapomenutým pod spirálou kůry, až ke zčernalým zbytkům domu.
„Nebude tak těžké ty parchanty vystopovat,“ zabručel Jehně. „Zanechávají za sebou vypálené domy, kam se hnou.“
Nejspíš si mysleli, že každého, kdo by je mohl sledovat, už zabili. Co se stane, až si všimnou, že se Sty a Jehně pachtí ve svém vratkém voze za nimi, na to se raději snažila nemyslet.
Byly doby, kdy promýšlela všechno, každý okamžik každého dne – jejího, Jehněho, Gullyho, Pitova a Roina – všechno pěkně rozplánované a určené, správné místo i žádaný účel. Vždycky se dívala dopředu, aby budoucnost byla lepší než současnost a její podoba se jí jasně rýsovala jako nově postavený dům. Těžko uvěřit, že ji od těch časů dělilo jenom pět nocí strávených pod pleskající plachtou vzadu ve voze. Pět rán, kdy se probouzela ztuhlá a rozbolavělá do rozbřesku, který byl pod jejíma nohama jako zející jáma. Pět dní sledování stop přes prázdnou step a pak do lesů. Částí své mysli se nepřestávala vracet ke své temné minulosti a přemýšlela, co se to z ní vynořilo, aby jí ukradlo život, zatímco ona s úsměvem vyhlížela budoucnost.
Prsty si nervózně třela dlaně. „Podíváme se tam?“ Pravda byla, že měla strach, co tam najdou. Strach z toho, že se podívá a strach z toho, že se nepodívá. Zmožená a vystrašená ze všeho v tom prázdném místě ve svém srdci, kde bývaly její naděje.
„Půjdu a obejdu to zezadu.“ Jehně si oprášil kolena a začal obcházet mýtinu. Pod nohama mu praskaly větvičky a k bílému nebi vylétl pár vyplašených holubů a dal tak všem v okolí vědět, že tu někdo je. Ne že by v okolí někdo byl. Aspoň nikdo živý.
Vzadu za domem byla zarostlá zeleninová zahrada. Umíněnou půdu někdo odhrabal tak, že vytvořil příkop sotva po kotníky hluboký. Vedle něco leželo, přikryté provlhlou přikrývkou. Z jednoho konce z pod ní vyčuhoval pár bot a pár kostnatých bosých chodidel se špínou pod zmodralými nehty. Jehně si dřepl k ní a odtáhl jeden konec. Mužská a ženská tvář, zešedlá a uvadlá. Oba s hluboko podříznutými krky. Žena měla hlavu odříznutou skoro úplně a fialová rána byla zející a vlhká.
„Och.“ Sty si přitiskla jazyk do mezery zemi předními zuby a zírala na zem. I když něco jiného by mohl očekávat jen skutečný optimista a ona k takovým rozhodně nepatřila, přesto pohled na obě tváře zasáhl něco uvnitř ní. Starost o Pita a Ro, starost o sebe samu nebo jen ošklivou vzpomínku na doby, kdy pro ni pohled na mrtvá těla nebyl ničím výjimečným. „Nechte je být vy parchanti!“ První věc, kterou Sty uviděla, byla zářící špička šípu. Druhá byla ruka, která držela natažený luk, s bílými klouby na tmavém dřevě. Poslední byla tvář za ním – tvář kluka možná šestnáctiletého, s rozcuchanými pískovými vlasy přilepenými deštěm k bledé tváři.
„Zabiju vás! Udělám to!“ Vystoupil zpoza křoví a snažil se naslepo hledat ve vlhkém terénu pevnou zem. Po třesoucí se ruce a stažené tváři mu přebíhaly stíny.
Sty se snažila nehýbat. To byl způsob, jak ovládnout svoje dva první silné instinkty – vrhnout se na něj nebo utéct. Každý sval ji svrběl a nutil ji udělat jedno nebo druhé a bývaly doby, kdy se Sty vrhla do všeho, co jí instinkty radily. Ale protože ji většinou vedly po nepříjemné cestě rovnou do nějaké sračky, nechala ty zmetky tentokrát vyblednout a jen tam stála a dívala se chlapci klidně do očí. Vyděšených očí, což nebylo nijak překvapující, doširoka vypoulených a s leskem v koutcích. Snažila se udržet si klidný hlas, jako kdyby se potkali na dožínkové slavnosti a mezi nimi nebyly žádné vypálené domy, mrtví blízcí ani natažený luk.
„Jak se jmenuješ?“
Rychle si přejel jazykem po rtech. Špička šípu se zhoupla a na prsou, v místě, kam mířila, ji začala příšerně svědit kůže.
„Já jsem Sty. Tohle je Jehně.“
Chlapec těkal očima z jednoho na druhého a šíp s nimi. Jehně se nevzrušoval, jen položil přikrývku zpátky tak jak byla a pomalu vstal. V chlapcových mladých očích rozhodně nemohl vypadat nijak neškodně. I s těmi zcuchanými šedivými vousy bylo zjevné, že aby někdo k takovým jizvám, jaké měl Jehně, přišel pouhou náhodou, musel by být hodně, hodně nešikovný.
Sty si vždycky myslela, že k nim přišel během válek na Severu, ale pokud byl někdy bojovníkem, teď už v něm z něj nezůstalo nic. Byl obyčejný zbabělec, jak vždycky říkala. Jenže tohle ten kluk nemohl vědět.
„Pronásledujeme nějaké muže.“ Sty se snažila mluvit co nejklidněji a přitáhla tak chlapcův pohled i špičku jeho namířeného šípu zpátky k sobě. „Vypálili naši farmu, kousek od Dobré míry. Vypálili ji a zabili muže, co pro nás pracoval a sebrali mi sestru a malého bratříčka…“ Hlas jí selhal. Musela polknout, aby mohla pokračovat. „Od té doby je sledujeme.“
„Nejspíš byli i tady,“ řekl Jehně.
„Stopovali jsme je. Možná dvacet mužů, postupují rychle.“ Špička šípu začala pomalu klesat. „Cestou se zastavili u dalších farem. Vždycky to dopadlo stejně. Pak jsme po jejich stopě dojeli až do lesů. A pak sem.“
„Byl jsem lovit,“ řekl chlapec tiše.
Sty přikývla. „My jsme byli zase ve městě. Prodat úrodu.“
„Vrátil jsem se a …“ Špička šípu klesla k zemi, k velké úlevě Sty. „Nemohl jsem nic dělat.“
„Ne.“
„Sebrali mého bratra.“
„Jak se jmenoval?“
„Evin. Bylo mu devět.“
Ticho, jen ze stromů pořád kapaly kapičky deště a větve mírně povrzávaly. Chlapec povolil tětivu.
„Víš, kdo to byl?“ zeptal se Jehně.
„Neviděl jsem je.“
„Víš, proč sebrali tvého bratra?“
„Řekl jsem přece, že jsem tady nebyl! Nebyl jsem tady.“
„Ano,“ řekla Sty konejšivě. „Já vím.“
„Půjdete za nimi?“ zeptal se chlapec.
„Právě se chystáme vyrazit,“ řekl Jehně.
„Přivést tvou sestru a bratra zpátky?“
„S tím počítáme,“ řekla Sty, jako kdyby říct to s takovou jistotou mohlo zaručit, že to tak bude.
„Můžete vzít i mého bratra?“
Sty se podívala na Jehněho, ale ten jí pohled jen beze slova oplácel.
„Zkusíme to,“ řekla.
„Pak teda asi půjdu s vámi.“
Zase ticho. „Víš to jistě?“ zeptal se Jehně po chvíli.
„Dokážu udělat to, co je třeba, jasné, ty starý parchante?“ zaječel na něj kluk a žíly na krku mu vyskočily.
Jehně nehnul ani brvou. „Ještě nevíme, co bude třeba.“
„Ve voze je ještě místo, jestli se chceš přidat.“ Sty natáhla k chlapci ruku a ten se na ni chvíli díval, pak k ní přistoupil a vzal ji do své. Stiskl ji příliš silně, tak, jak to muži dělají, když chtějí ukázat, že jsou tvrdší, než doopravdy jsou.
„Jmenuju se Leef.“
Sty kývla k mrtvým tělům. „Ti patřili k tobě?“
Chlapec k nim krátce sklouzl pohledem. „Snažil jsem se je pohřbít, ale půda je tvrdá a já nemám nic, čím bych vykopal jámu. Palcem si přejel po ulámaných nehtech na ostatních prstech. „Snažil jsem se.“
„Potřebuješ pomoct?“ zeptala se ho.
Tvář se mu zkrabatila. Sklopil hlavu a přikývl. Mokré vlasy se mu zhouply podél tváří.
„Každý občas potřebuje pomoct,“ řekl Jehně. „Přinesu lopaty.“
Sty natáhla ruku, zaváhala a pak ji jemně položila chlapci na rameno. Cítila, jak se napjal, a myslela, že ji setřese, ale neudělal to a ona byla ráda. Možná to potřebovala víc než on.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
- Joe Abercrombie: Rudá země
- Polaris, prosinec 2013
- překlad: Olga Machačová
- obálka: Laura Brett
- 360 stran, 379 Kč
