Rozsévač větru, Maja Lidia Kossakowska
 |
Řekne-li se anděl, v drtivé většině případů si představíme bezpohlavní bytost v bílé říze, která dekorativně postává s rukama vztaženýma nad hlavou dítka přecházejícího lávku nad propastí. A ti zbývající mají pojem anděl spojený s rozkošnými buclatými batolaty zevlujícími pod nohama Rafaelovy Sixtinské madony. Tak s takovými představami se rychle rozlučte, pokud nechcete být Rozsévačem větru nemile překvapeni.
Jak totiž anděly spisovatelka líčí, jde nejspíš o docela jiné bytosti. A taky jde o docela jiné nebe, než je to, jehož představa v nás přetrvává z Drdových pohádek. Zdejší nebe se mnohem víc podobá Dantovu Peklu. Nebo snad prostě našemu obyčejnému světu? Zkrátka žádná idyla, ale pěkně zákeřný mocenský boj. Za všechno přitom může Jasnost, která nejdříve stvořila svět, rozdělila funkce, zavedla řád – a pak se stáhla někam do neznáma. Ti věrní, kteří se snaží, aby byl řád dodržován, jsou z neustálých šarvátek unavení, jiní trpí pocity vlastního nedocenění až do takové míry, že jsou odhodláni téměř ke všemu, a některé už to odhodlání dovedlo až k činům.
Archontka Pistis Sophia, ta, která má dávat moudrost, ve skutečnosti hraje svou vlastní hru, archandělé nejsou schopni se mezi sebou dohodnout, bojové šiky andělů jsou po minulém boji se silami temnoty v rozkladu, část dokonce opustila nebeské sféry a usadila se v Hlubině. A teď se ještě ke všemu zdá, že odvěký nesmiřitelný nepřítel Jasnosti, který byl minule poražen jen s takovými obtížemi, že se to podobalo Pyrrhovu vítězství, se znovu vzchopil a připravuje další útok: Objevují se mýtické Bestie, zvěstující zkázu a zmar, objevují se trhliny v realitě a v Propasti, do které byl nepřítel uvržen, se zcela jednoznačně něco chystá. Věrní pochybují, nerozhodní kolísají, napětí vzrůstá.
Přidáme-li k tomu ještě vnitřní rozpory mezi velením andělských šiků, zdá se, že jedině návrat Jasnosti by mohl pomoci. Jenže nikdo neví, kam Jasnost odešla, před níže postavenými anděly se dokonce její nepřítomnost tají. Pěkně zapeklitá situace, v níž fanatičtí dogmatici zaútočí na slabá místa těch méně konzervativních a nelze se pak divit tomu, že i řadoví andělé se najednou začínají chovat ne zcela v souladu s pravidly a zvyklostmi.
Vše vyvrcholí v apokalyptické bitvě, po jejímž konci není vlastně ani trochu jasné, jestli to skutečně bylo vítězství, nebo jen nastala další přestávka v nekonečném boji.
Pro naše čtenáře, z nichž na rozdíl od polských ani zdaleka ne každý prošel křesťanskou výchovou, může být překvapením, že kromě dvou nejznámějších archandělů Gabriela a Michaela, o nichž má povědomí snad opravdu každý, jich existuje mnohem víc, a že vlastně vůbec nepatří mezi nejváženější kastu v andělské hierarchii, kde každý má svůj určený úkol a vykonává přesně určenou funkci v nebeské správě. Tak například Raziel je strážcem Tajemství. Problém je ovšem v tom, že po většinu děje jediným tajemstvím, které střeží, je to, že Kniha, v níž je Tajemství zapsáno a kterou měl střežit, zmizela. A Gabriel, ač je pouze archanděl, vypracoval se na místo zástupce Jasnosti do pozice regenta. Daimon Frey je zase Hubitelem, Abaddonem, který ač zabit, znovu ožívá a chrání hranice andělského Království. Právě jemu totiž Pán svěřil klíč k jícnu Propasti, do níž uvrhl Nepřítele – Antikreatora. A setkáme se ještě s mnoha dalšími, z nichž každý má pro příběh svůj význam.
Po dočtení jsem dost dlouho váhala, jak vlastně tento příběh přijmout. Nedá se totiž lehce posuzovat v kategoriích líbí – nelíbí. Rozhodně to není jednoduché čtení do vlaku s jasně rozvinutou zápletkou přímočaře směřující od úvodního konfliktu k jednoznačnému rozřešení všech peripetií. Tady je několik rovin, v nichž se příběh pohybuje, několik hledisek, z nichž jsou události líčeny, tolik marných ctižádostí, zklamaných nadějí, činů vyvolaných pohnutkami nízkými i veskrze šlechetnými, že se v tom méně soustředěný čtenář může docela dobře ztratit. A přiznám se, líčení zákulisních politických intrik Království natolik připomíná běžnou praxi naší politické scény, že mě chvílemi připadalo, jako bych četla článek politického komentátora, a ne beletrii. U nás sice přece jen není běžné politické protivníky popravit, ale pomluvy, prozrazování soukromých problémů a přehánění slabostí, smlouvání se za zády jedněch s druhými a bokem od druhých se třetími patří k běžnému politickému boji od dob andělských až do dneška. Jenže není možno s klidným svědomím prohlásit Rozsévače větru za politickou alegorii, protože tomu tak prostě není. Nejedná se ani o prostý apokryfní příběh ke kodifikovaným příběhům Bible, na to vychází z příliš odlišných pozic. Není to ani filozofický traktát, na to je zase příliš dějový a akční. Tak co tedy vlastně?
Zcela určitě je to dobře zapletený příběh napsaný kultivovaným jazykem, v němž se postavy, známé z křesťanských textů, ukazují v trochu jiném světle, ne-li přímo v křivém zrcadle. A taky je to docela obtížný oříšek pro toho, kdo o Bibli ví jen to, že je stará. Vlastně jen jména a rasa hrdinů umisťují tento příběh do křesťanských souvislostí. Kdyby se hrdinové místo Gabriel, Michael, Raziel, Lucifer či Daimon jmenovali třeba Foron, Gyres, Mytlech, Efrous nebo Giflan, a nebyli to andělé, ale třeba mágové bojující proti černokněžníkům, nikoho by ani nenapadlo ho s křesťanstvím spojovat a byl by posuzován jako příběh z rodiny fantasy, který se odehrává ve světě vzniklém v autorčině fantazii. Dlužno přiznat, že by tím nejspíš trochu ztratil na přitažlivosti, neboť právě ten rozpor mezi kodifikovanými představami a autorčiným přístupem k nim je tak dráždivý a zajímavý.
Četba košatého textu vyžaduje značnou míru soustředění, takže si pro ni vyhraďte větší prostor než cestu do práce tramvají. Rozhodně nečekejte, že knihu po dočtení odložíte a do druhého dne zapomenete. Naopak, pokud budete dostatečně pozorní, pocit neklidu ve vás přetrvá ještě dlouho. Rozhodně ji mohu doporučit těm, kteří mají raději krásný text doplněný rozkošatělým dějem. Kdo hltá příběh bez hlubších úvah nad přečteným, ten si tady rozhodně na své nepřijde.
- Maja Lidia Kossakowska: Rozsévač větru
- vydal: Triton, Praha 2008
- přeložil: Stanislav Komárek
- obálka: Piotr Cieśliński
- 480 stran / 349 Kč