Rozkoš nejrozkošnější, Mrakulin grimoár
 |
Rozkoš nejrozkošnější
Vysoko převysoko, v teplé dutince, kterou po sobě v klíně statného
listnáče zanechaly generace datlů, žili dva skřítci. Vlastně skřítek a
skřítečka. I přesto, že byli jako sýkorčí vajíčko, dokázali vést
trollí domácnost.
Často skřítek vysedával celý schlíplý na sedátku ze spadlého žaludu a
rozumoval o svých bědách. Jen kdyby skřítečka nebyla… Fňuknul,
nenacházel vhodné slovo. Ale snažil se, pták, který šmíroval
z protější větve, by mohl vyprávět! Zkusil všechno, dokonce i… Stydno
pomyslet. Ale skřítečce to nestačilo, kdepak!
Začal se na žaludu hloubavě pohupovat. Kdyby tak znal něco, čím by ji
dostal! Slast, rozkoš, novotu, kterou dosud nezakusili. To by se navrátil do
tiché domácnosti klid! Radostí nad výtečným nápadem se z rozkývaného
sedátka skutálel rovnou do pichlavého jehličí.
„Óóóch! Ááách!“ kaskáda vzdechů otřásla stromem. Skřítek byl
rázem na tlapkách. Zase šotci! Přicapali sem bůhvíodkud a ledva se
uhnízdili v prázdném sýkorčím hnízdě, nedopřejí dutince chvilku
klidu!
„Tohle mi móóóc vyhovuje! Ne abys přestal!“ vzdychala šotčinka.
Šotek hlasitě zafuněl.
„U kuří nožky, tu se nedá ani přemýšlet!“ zanaříkal skřítek.
„No ták, ještě, ještě!“ zalykala se šotčinka.
„Achich, tihle šotci… Slepice je sezobni!“ vztekal se skřítek.
„Vydržžž!“
„Ufhufff!“
Skřítek se napřímil jako svíčka. Tihle šotci… Bůhvíodkud přišli…
Cizozemci, dozajista si s sebou přinesli i všelijaké novoty!
Najednou ho začalo palčivě zajímat, co ten šotek dělá. Vždyť jeho
šotčinka samou rozkoší div nepuká jako přezrálá třešnička. Znát ono
rozkošné kouzlo, bědy by odpadly! Kdyby tak skřítečka pukla… Skřítek
se za nehezkou představu zastyděl a po špičkách dohopkal ke škvírce, jež
měla skýtat vábivý pohled.
Leč ouha! Z hnízda neviděl než okoralé peří. A šotčinka dole
křičela rozkoší.
Prostě musel znát milostné kumšty, jimiž šotek svou milou obluzuje.
Neváhal, než šotčinka znovu vykřikla, visel za tlapky hlavičkou dolů.
Pohupoval se do stran, aby viděl víc.
„Ááách! Óóóch! Tohle žádný šotek nedokáže, takhle mě potěšit,
ach!“
Zadržel dech. Naskytl se mu pohled do středu šotčí domácnosti.
Zalapal po dechu. To, co uviděl, mu ho dokonale vyrazilo.
„Ten lenoch, budižkničemu! Kde je? Snad zase nevysedává a neciví do
blba? To je mu podobné!“ Skřítečka zlostně odklízela jehličí a listy,
sloužící příležitostně za měkké lůžko. Tu se zastavila, ručky
v bok. Její pohled utkvěl na škvírce. Ty dvě chlupaté tlapky tam jak
živa nepamatovala.
„Ty chlípníku! Na lístečku se mnou jak zvadlá šťopka, ale šotkovou,
jak se nakrucuje v rose, bys šmíroval, co? Tak to ne, holenku!“
Vyzbrojená nejbližší jehličkou se pokradmu došourala blíž.
„Příště si to vyměníme!“ líbezně se usmála šotčinka.
„Nojo.“
Z hnízda, které se čistotou zrovna blýskalo, šotek sýkorčím pírkem
nakvašeně vymetl poslední smetí.
Takhle se tedy těší skřítečky! Než stačil domyslet, ucítil skřítek
štiplavou bolest na místech k tomu nejlépe uzpůsobených.
„Aůůů!“ zanaříkal, ale skřítečka nemilosrdně pokračovala ve
vyplácení jehličkou z borovice.
I namíchl se skřítek. Pustil se tlapkami. A padal a padal. Listnáč byl
silný, velký…
Dopadl do vlhkého podrostu, tak jak byl, hodil tlapky na záda a upaloval a
upaloval. Už nemusel hledat, nejrozkošnější rozkoš ležela před ním:
Byla to svoboda!
