domnívá se britský autor Joe Abercrombie. Neváhá přitom tuto poučku aplikovat i na romány, které píše. Možná, že právě tento přístup dává jeho knihám onu nečekanou živost a věrohodnost, která čtenáře tak fascinuje a nutí je prožívat dobrodružství spolu s protagonisty příběhů. Nic jiného jim vlastně ani nezbývá, protože Abercrombie dělá svou práci opravdu dobře. Dokonce natolik, že se psaním mohl začít živit…

Jaký to je pocit být profesionálním spisovatelem, jehož knihy čtou lidé v mnoha zemích světa?

Mám-li říci pravdu, stále se ještě vyrovnávám s myšlenkou, že vůbec někdo čte ty příběhy, které jen tak pro zábavu vymýšlím po nocích. Nikdy jsem si neuvědomil, jak tvrdá je tahle práce, a jak málo vydávaných autorů se jí může živit. Asi jen 5 % z nich může být spisovateli na plný úvazek, takže jsem šťastný, že jsem mezi nimi… přinejmenším prozatím.

Vaším debutem byl román Sama čepel, prolog trilogie První zákon. Můžete prozradit něco o tom, jak se tento cyklus zrodil?

První zákon byl ve skutečnosti můj pokus o klasickou epickou fantasy, jako je třeba Tolkienův Pán prstenů. Chtěl jsem vytvořit něco podobného, ale ve svém vlastním stylu a s využitím vlastního smyslu pro humor. Snažil jsem se napsat příběh, který by se více zaměřil na postavy než na prostředí, a zároveň by působil drsně a opravdově. Morálka postav měla být složitá a rozdíl mezi hrdiny a zloduchy by závisel hlavně na úhlu pohledu.

Logen je mým příspěvkem do galerie všech těch bojovníků kráčejících cestou násilí, kteří bývají ve fantasy docela četní. Ale i velcí válečníci mohou být ohleduplní milenci a loajální přátelé. Já však vycházím z myšlenky, že je velmi nepravděpodobné, aby muž, který žije násilně, prošel životem bez toho, aby ho to nějak poznamenalo. Takže Logen sice chce uniknout své minulosti, a stát se lepším člověkem, jenže zjišťuje, že staré zvyky se mění jen velmi těžko.

INKVIZITOR GLOKTA VZNIKL DÍKY MÝM PROBLÉMŮM S BOLAVÝMI ZÁDY

Asi nejsympatičtější postavou příběhu je inkvizitor Glokta. A to i přesto, že nestojí zrovna na straně dobra. Jak tato svérázný antihrdina vznikl?

Glokta spatřil světlo světa díky nepříjemnému zážitku, který jsem měl s bolavými zády. Celé dny jsem musel ležet v posteli a dostat se nahoru do schodů či na toaletu byl pro mě obrovský problém. U mě tato situace trvala jen pár týdnů, pro Gloktu však trvá navždy. Začal jsem tedy přemýšlet o tom, jak temný, sobecký a nenávistný by asi byl váš pohled na svět, kdybyste neustále trpěli bolestí bez sebemenší naděje na jakoukoli úlevu.

Když už propíráme ty postavy, asi tou nejkontroverznější je první z mágů Bayaz. Na začátku připomíná spíše Gandalfa, ovšem na konci se projeví v mnohem temnějším světle.

Na počátku mě zaujal fakt, že čarodějové jsou ve fantasy obecně stavěni spíše na stranu dobra, přestože milují tajemství a inklinují k tomu, aby byli hodně záhadní. Začal jsem si tedy představovat čaroděje, který by jen na oko předstíral, že se zajímá o blaho lidí, ale ve skutečnosti by měl mnohem temnější motivy. To mě vedlo k myšlenkám, co všechno by asi takový čaroděj potřeboval, kdyby žil už stovky let, a by stále plný síly a zkušeností, aby mohl ze zákulisí manipulovat s ostatními. Došel jsem přitom k závěru, že by to nemusela být ona blahosklonná postava s bílým vousem, jaké často vídáváme ve fantasy.

Svět Prvního zákona je sice barvitý, ale ve své podstatě hodně temný. Mohl byste zmínit nějaké pikantnosti ohledně jeho vytváření?

Sever se zrodil z mixu středověkého Švédska, renesančního Skotska a Yorkshire dnešních dnů. Je to místo, kde muži jsou opravdu muži, a kde je život natolik tvrdý, že rozhodnutí často spočívá na hrotu meče. Jih oproti tomu vypadá jako mnohem civilizovanější (a také mnohem teplejší) místo, které svým pojetím odpovídá nejspíše Otomanské říši. Mezi těmito dvěmi oblastmi se nachází Spojené království, kulturně rozvinutá země, jejích koncept vychází ze Svaté říše římské, ovšem říznuté Hanzovní ligou a trochou Británie osmnáctého století. Je to místo, kde muži jsou možná méně mužní, a kde skutečnou moc mají v rukou obchodníci a bankéři…

První zákon byla hodně mužsky pojatá kniha, takže jsem chtěl zkusit napsat něco z ženské perspektivy. Monza je velitelka žoldáků vybavená skvělou taktickou myslí, nelítostnou bystrostí, a schopností jednat bez váhání. Jistě, je to výjimečná žena, ale nikoli bez historického předobrazu. V renesanční Itálii pár takových drsných a fascinujících žen žilo.

HRDINOVÉ JSOU PŘÍBĚHEM JEDNÉ OHROMNÉ BITVY

Mohl byste představit svou nejnovější knihu, která se nedávno objevila i u nás – Hrdiny? Na co se můžeme těšit?

Je to fantasy příběh o válce – příběh jediné ohromné bitvy, která má rozhodnout o tom, kdo bude ovládat Sever. Je vyprávěn z pohledu několika postav, jež bojují na různých postech na obou válčících stranách. Většina událostí se seběhne v jednom údolí a jeho okolí během tří dnů. Doufám jen, že můj příběh je pojatý mnohem realističtěji alespoň, co se týká válčení, než tomu obvykle bývá v epické fantasy – se vší tou statečností, krví, chaosem, neschopností, výzvami k sešikování a čekáním, které způsobí…

A kdo jsou tedy vlastně skuteční hrdinové Hrdinů?

Je jich šest, a každý z nich mi umožňuje podívat se na hrdinství z jiného úhlu pohledu. Bremer dan Gorst, zneuctěný šermíř hledající na bojišti vykoupení, je sice skvělý bojovník, ale jako člověk v každém jiném ohledu selhává. Princ Calder je oproti tomu mluvka a zbabělec, jenž se snaží získat moc jakýmkoliv jiným způsobem než bojem. Starý Seveřan Curnden Dávivec už viděl příliš mnoho bitev, proto se jen snaží udržet své lidi naživu, avšak přitom zjišťuje, že mu při tom nejvíce svazuje ruce jeho vlastní neúprosný kodex cti. Jen o trochu menší roli než tito tři pak sehrává ambiciózní šlechtična Finree dan Brock horlivě se snažící svého současného manžela představovat jako hrdinu, aby dosáhla povýšení. Kaprál Tunny je cynický profesionální voják, zatímco mladý Beck stále ještě neztratil své ideály.

To je skvělá otázka, ovšem je dost těžké na ni kategoricky odpovědět. Mám dojem, že epická fantasy nám servíruje pár skutečně zlých zloduchů a pár opravdových hrdinů. Muže (většinou), u nichž si postupně můžeme odškrtávat všechny položky, které takového hrdinu tvoří: hrdinské motivy, udatné činy, skvělé výsledky a fantastické vlasy. Myslím si však, že je jen velmi málo lidí, jestli vůbec nějací jsou, kteří jsou hrdiny vždy a všude. Hodně z nás je ale schopno vznešených, sebeobětujících, či odvážných činů, když nastane ten pravý čas. Domnívám se, že hrdinství je stejně tak o pohledu či způsobu, jakým je příběh vyprávěn, jako o činech nebo o výsledcích samotných.

Hrdinství je ale často spojeno s násilím a válkou. Jaké možnosti vám tato premisa jako autorovi fantasy skýtá?

Využívám rozdílu v lidském, obzvláště však v mužském, pohledu na násilí ve válce a násilí obecně. Na jedné straně si dobře uvědomujeme, že válka je naprosto destruktivní zlo, avšak na jisté základní úrovni jsme fascinováni násilnými lidmi a válečnými příběhy plnými hrdinství. Epická fantasy je toho názorným příkladem. Obvykle je v ní hodně násilí i válčení, a hlavními postavami jsou válečníci, generálové a králové. Proto inklinuje k tomu, aby zdůrazňovala válečnou slávu a hrdinství. Takže jsme násilím zároveň přitahováni i odpuzováni, a přesně po tomto napětí já pátrám.

Četl jsem všechny vaše knihy a všiml jsem si, že často hrajete se čtenáři zajímavou, byť trochu záludnou hru. Rád totiž překvapujete a matete.

Není pro mě nic příjemnějšího a lepšího, než když mě při čtení něco překvapí. Takže pokud je to možné, také se pokouším čtenáře překvapovat. Myslím si totiž, že v rámci epické fantasy stále ještě dostáváme přesně to, co očekáváme. Takže mám raději komplikovanější postavy, které mohou něčím překvapit a zaujmout. Doufejme, že si to aspoň pár mých čtenářů užívá. Jako spisovatel totiž nemůžete nikdy uspokojit všechny. A proto se domnívám se, že autor má psát spíše pro vlastní uspokojení, než pro trh.

A na závěr klasická otázka, kterou si ovšem jako fanoušek nemohu odpustit. Co nového připravujete?

Právě pracuji na samostatném cyklu ze stejného světa, který bude jakýmsi křížencem mezi fantasy a westernem. Nečekejte sice žádné kolty proklatě nízko u pasu, ale nebude tu chybět divoké pohraničí, ve kterém bují zločinnost, drsní psanci, ani kosé pohledy na prašných ulicích. Pak mě pravděpodobně bude čekat další trilogie, v níž se zřejmě vrátím na důvěrně známé území epické fantasy.

Tento rozhovor je rozšířenou a doplněnou verzí rozhovoru, který vyšel v časopisu Pevnost č. 03/2011.

Britský autor fantasy, který patří mezi nejvýraznější talenty tohoto subžánru posledního desetiletí. Spisovatelské ostruhy si vydobyl díky trilogii První zákon, na její úspěch poté navázal v dalších dvou knihách ze stejného světa.
Joe Abercrombie se narodil poslední den roku 1974 v historickém městečku Lancaster, přičemž obě tyto skutečnosti poznamenaly jeho život. Ta první mu dala specifický smysl pro humor, a ta druhá ho zase přivedla k zájmu o historii. Ve škole nijak neexceloval, pokud ovšem nepočítáme mezi výukové předměty hraní počítačových her, snění o velkých dobrodružstvích či kreslení map imaginárních míst. Když odešel studovat psychologii na univerzitu, některých z těchto zájmů se musel vzdát, hraní her však nikoli.
Po ukončení studia se přestěhoval do Londýna, kde se nějakou dobu potloukal kolem televizní produkce, aby se nakonec stal nezávislým střihačem. Jeho specializací byly dokumentární filmy a hudební přenosy. Tato práce mu ponechávala velké množství volného času, který začal od roku 2002 vyplňovat psaním příběhů s fantasy tématikou. No a v roce 2006 se konečně začal plnit jeho sen být spisovatelem. Dnes se stále ještě příležitostně věnuje střihu, ovšem jinak se většinou živí psaním. Žije v Bath s ženou a dvěma dcerami.
Abercrombie se s fantastikou setkával už od dětství. Nejvýrazněji ho přitom ovlivnili Tolkienův Pán prstenů, Čaroděj Zeměmoří Le Guinové, Moorcockův Corum či později Martinova Píseň ledu a ohně. Sám začal psát už na universitě, kdy dával dohromady dobrodružství válečníka Logena Devítiprsťáka. Přistupoval však k tématu příliš vážně, proto výsledek nebyl moc dobrý. S Devítiprsťákem to zkusil znovu v roce 2002, a tentokrát to vyšlo. Po dvou letech byl hotov rukopis, následovalo obligátní kolečko nabídek a zamítnutí. Text zaujal v nakladatelství Gollancz, takže v roce 2006 spatřila světlo světa Sama čepel (2006) a První zákon mohl začít lámat srdce čtenářů. Stejná situace se opakovala u druhé knihy Až budou viset (2007) i třetí Poslední argument králů (2008). Jen těch zlomených srdcí bylo více. Po ukončení trilogie se Abercrombie rozhodl zmapovat další části svého světa, a tak vznikly knihy Nejlépe chutná za studena (2009) a zatím poslední Hrdinové (2011). Každá kniha, kterou Joe Abercrombie napíše, je jedinečná a originální. Staví přitom na skvěle propracovaných postavách a dějové zápletce plné překvapivých zvratů a nečekaných událostí.