Roboti a lidi, Vlado Ríša (ed.)
 |
Antologie svým názvem evokuje souvislost s dnes již historickou
antologií Roboti a androidi, na rozdíl od ní však
shromažďuje pouze kousky z dílen domácích autorů, navíc napsané „na
zakázku“ přímo pro tento soubor. Ke čtenáři se tak dostává deset
povídek, jejichž děj se točí kolem vzájemných vazeb lidí a jejich
výtvorů. Zcela záměrně nepíšu robotů, protože v povídkách se
můžeme setkat především s od lidí nerozeznatelnými androidy,
s uvědomělým softwarem, s nejrůznějšími typy biotechnických
bytostí – ale jen výjimečně s klasickými roboty mechanického typu,
kteří jsou navíc jen vedlejšími a pomocnými objekty.
Deset povídek, které zahrnují široké spektrum forem od krimithrilleru přes
nanotechnologickou variantu pohádky, kyberpunk či space operu až
k sarkastickému úšklebku.
O uvedení do problematiky se postaral Jaroslav Mostecký. Jeho
Svíčkový báby se z valné části odehrávají na hřbitovech –
ať už na těch, kde nacházejí svůj poslední klid lidé, nebo tam, kam
lidé ukládají či spíše odhazují své poškozené a doslouživší umělé
souputníky. Nic povzbudivého na úvod.
Ani následující Baudelaire, verze 2.0 příliš optimismu
neposkytuje. Naopak, je to dost depresivní povídka o depresivní autorce
pracující s depresivním inteligentním softwarem při tvorbě
„nahodilých“ slovních kombinací. Ovšem co můžete čekat od programu,
když ho nazvete jménem prvního z prokletých básníků?
Anna Šochová se svou variantou Popelky obrátila cestičku zase
trochu jiným směrem, i když ani tento text nevyústí do tradičního „a
pak šťastně žili až do smrti“, jak by se na pohádku slušelo. Nicméně
jistý náznak toho, že snad v budoucnosti na šťastný konec přece jen
dojde, by se tu při obou zavřených očích, pokud možno ještě
přelepených černou izolační páskou, možná dal vytušit.
Že by chybka? Ondřeje Neffa je jen takový groteskní úšklebek,
který do této antologie vnáší humor. Sice hodně pokřivený, ale tím
vlastně plně zapadá do celkově nelichotivého vyznění vztahů „robotů a
lidí“, jak jsou zde podány většinou autorů.
Šmejdi Vlada Ríši jsou nikoli lidé nevalných morálních kvalit,
ale ti, kteří šmejdí vesmírem za účelem zisku. Ehm… tedy ani ten
přenesený význam není tak docela od věci. Klasická akční space opera,
kde ti skuteční, mechaničtí roboti mají své místo.
Následuje Androidkám Prozac nepomůže. K tomu v podstatě není co
dodat, snad jen to, že i když by si chodící pohledná encyklopedie nějakou
adekvátní úlevu zasloužila, od Radky Lukášové se jí nedočká.
Jaroslav Petr (Mýlit se je lidské) proklamuje, že mýlit se je
ještě pořád pouze lidskou vlastností, i když… zkrátka není omyl jako
omyl.
Dárek pro Pendera zastupuje ve výčtu žánrů zahrnutých do
antologie kriminální historii drsné školy. Martina Šrámková nás prožene
kulisami marsovského města, akce si užijeme dost a dost, ale výsledek je
mírně šedivý. Bohužel u této povídky došlo k nepříjemné chybě,
v obsahu je uveden jeden název a přímo v textu pak jiný. Byl to tedy
dárek PRO Pendera, nebo OD Pendera? Posuďte sami.
Stanislav Švachouček si zkusil „román v dopisech“, vlastně povídku
v hlasové schránce, kde se děj dozvídáme pouze prostřednictvím záznamu
vzkazů jedné ze zúčastněných stran. Mladý muž a láska
neurazí, ale ani neoslní.
A na závěr editor zařadil JWP. Crash test údajně původně
vznikal pro předchozí antologii Sorry, vole, error, ale autorovi se
nepodařilo ji včas dokončit, a navíc se editorovi zdála příliš odlišná
od zadání, tedy málo humorná. Sem se tematicky hodí, a to, že JWP je
nejlepší, když použije nadsázku, ironii až sarkasmus, vůbec nevadí.
To je tedy deset povídek, které Vlado Ríša uvádí jednak textem na
začátku, jednak krátkými poznámkami k jednotlivým povídkám.
Deset povídek, z nichž jsem si po desetidenní přetržce mezi přečtením a
psaním tohoto článku dokázala vybavit jedinou: Baudelaire, verze
2.0 od Lucie Lukačovičové. U ostatních ani jejich názvy nedokázaly
vyvolat nějakou odezvu, takže mi nezbylo než číst znovu. I to o něčem
vypovídá.
- Vlado Ríša (ed.): Roboti a lidi
- vydal: Mladá fronta, Praha 2009
- obálka: Milan Fibiger
- 320 stran / 249 Kč
