Francie, 1764. Obyvatele Gévaudanu děsí neznámá bestie, která loví a zabíjí muže, ženy i děti. Král veřejně vypíše na hlavu netvora vysokou odměnu. Vatikán naopak vyšle potají agenty, kteří sledují vlastní tajemné cíle. Také lovec Jean Chastel se zúčastní lovu na netvora. Přitom se neustále setkává s tajemnou a energickou abatyší Gregorií. Ani jeden z nich netuší, že jsou jenom figurkami ve strašlivé hře, která neskončí ani po více než 200 letech… Ukázka z románu autora Trpaslíků Markuse Heitze, tentokrát patřícího k hororovému žánru. Knihu vydá v nejbližších dnech nakladatelství Fantom Print.

I. KAPITOLA
18. duben 1764, severovýchodně od Langogne,
západní výběžky pohoří Vivarais, jižní část Francie

Potůček tiše bublal monotónní melodii a klokotal přes oblé kamínky. Večerní slunce pronikalo několika poněkud světlejšími místy hustého listoví stromů a vytvářelo na stinné lesní půdě zlatavě rudé skvrny. Hejna hmyzu vyrazila za potravou a v teplém vzduchu bylo všude slyšet jejich bzučení. Vedla je svůdná vůně. Byla cítit jarem, novým životem. A rozkladem.
Mouchy se vzrušeně rojily nedaleko tlusté spodní větve mohutného buku, na níž visela páchnoucí chcíplá ovce. Vznášela se na řetěze dva kroky nad zemí. Přímo pod ní se houpal jakýsi prapodivný, mrtvý tvor.
„Něco takového… jsem ještě nikdy neviděl.“ Jean Chastel, asi tak pětapadesátiletý muž, který od útlého mládí nebyl ničím jiným než lesníkem, opatrně přistoupil blíž a šťouchl do úlovku hlavní dvouhlavňové muškety. V hladce oholené, hranaté tváři se odráželo zděšení, nevíra a soustředěná pozornost. Podivuhodné zvíře, které se chytlo na hák na vlky a viselo pod stromem, znal jen z vyprávění a z plakátů kočovných hereckých skupin. Vyprávění a kresby, které k nim patřily, působily vším možným, jenom ne uklidňujícím dojmem.
Zvíře silně připomínající vlka se ani nehnulo.
Jean měl pocit, že na hřbetě vidí černý pruh, táhnoucí se od hlavy až k tenkému ocasu. Samotná srst byla tmavá a přecházela do načervenalého nádechu. Tlapa s drápy, dvakrát větší než ženská ruka, na něj udělala téměř největší dojem. Kdyby nebylo těch tesáků…
Zvíře chtělo ulovit návnadu srdnatým skokem. Řeznický hák, který se skrýval v útrobách rozkládající se ovce, se mu stal osudným. Špičatý konec železného háku vyčníval z krví zalité tlamy a ohýbal mohutnou hlavu do výšky. Tím se rozevřely mocné čelisti, které by bez většího úsilí dokázaly překousnout stehenní kost, a odhalily špičáky velké jako lidský prostředníček.
Zašelestilo listí a k Chastelovi přistoupil lesníkův mladší syn Antoine. „Samec,“ prohodil, jako by takové tvory vídal každý den. Přestože mu již bylo dvacet, vypadal velice mladě a nic na tom nezměnil ani krátký tmavý vous. Na rozdíl od otce působil dojmem, jako by to, co právě objevili, na něho vůbec nezapůsobilo. Dokonce ani neprojevil strach. Mladíkův obchodnický duch okamžitě rozpoznal možné výhody. S úšklebkem vytasil loveckou dýku a ukázal na pohlavní orgány zvířete, mírně se pohupující sem tam. „Jeho koule nám u lékárníka vynesou kupu peněz.“
Jean, jemuž se to všechno stále ještě nezdálo dost bezpečné, popadl Antoina za rameno a stáhl ho zpátky. Na zádech se mu komíhal krátký bílý cop. „Drž se stranou!“ Čekal, jestli sebou zdechlina neškubne, jestli se neobjeví známky života. Když se nic takového nestalo, uvolnil sevření a syna pustil. „Nech mu je. Ať si je důkladně prohlédnou učenci, než ho rozřežeme na kusy.“
Zašustění suchého listí prozradilo, že se k nim blíží další muž. Lovci z rodu Chastelů se shromáždili v plném počtu. „U Všemohoucího!“ vyklouzlo staršímu synu Pierrovi. Výrazně se podobal otci, a to nejen zevnějškem. Vyděšeně si zvíře obhlížel a pokřižoval se. „Ta potvora… pekelně smrdí a je… odporná.“ Důkladně si prohlédl silné tlapy, velkou hlavu, mohutné čelisti, huňatý konec ocasu a malé, špičaté uši. Jeho jindy tak klidný obličej se zkřivil, naplněný odporem. „Co to má být? Vlk odněkud ze samotného pekla?“
Jeanovy hnědé oči přelétly po stvoření, které už čtyři dny naháněli. Požádal je o to jeho dobrý přítel, lesník DeBeauforta z Vivarais. Chastel a oba synové vlastně pocházeli ze sousední oblasti Gévaudan. Po jedenadvaceti zabitých ovcích, dvou stržených krávách a jednom zabitém pasákovi vyhrožovali sedláci Jeanovu příteli, že ho vyženou a zbaví úřadu. Proto se Chastelovi vydali do východní části jižní Francie, aby mu pomohli.
Jean považoval jejich výpomoc mimo jiné i za jistý druh prevence. Určitě se jedná o nějakého vlka, co má vzteklinu, a až ve svém revíru nenajde nic k snědku, mohl by přejít do Gévaudanu. Jediný dobrý vlk je mrtvý vlk. Pokud tenhleten tvor vůbec je nějaký vlk. Zvíře, na které se nyní díval, nemělo s běžnými šedými vlky, jaké znal, nic společného.
„Loup-garou,“ odvětil Antoine na Pierrovu otázku a na rtech mu pohrával úsměv. Ušklíbl se a otočil se k otci. „Chytili jsme opravdovýho vlkodlaka!“
„Ale já myslel, že ti existují jenom ve vyprávění.“ Pierre sejmul trojrohý klobouk, setřel si pot z čela a znovu si klobouk nasadil na krátké černé vlasy. Přitom jeho pohled padl na tlustou větev, přes kterou byl zavěšený řetěz. Kůra a dřevo pod ní byly doslova ohoblovány. „Bojoval dlouho,“ pronesl a upozornil ostatní na místa, kde řetěz drhl o větev. „Děkuji Bohu, že jsme během lovu nemuseli stát té bestii tváří v tvář. Tu bychom určitě nesložili jenom jednou kulkou. Její zuby…“ Otřásl se. Jean na těle bestie skutečně objevil čtyři otvory, jimiž vnikly kulky do těla. „Máš pravdu. To vysvětluje, proč DeBeaufortovy přesné rány neměly žádný výsledek. Obyčejný vlk by byl mrtvý hned po prvním zásahu.“ Jean se již dříve v duchu divil, proč ho starý přítel, který sám měl s lovem bohaté zkušenosti, požádal o přispění. „Zpočátku jsem si myslel, že přehání.“
Antoine popošel ke kmeni buku a začal uvolňovat klíny, jimiž byl řetěz s pastí zajištěn, aby mohl spustit kořist k zemi. „Budou nás oslavovat jako hrdiny,“ radoval se. „Můžeme požádat o tučnou odměnu. Jestli tu potvoru rozporcujem na malý kusy a prodáme, vyděláme na ní malý jmění.“
„Děvčata tě budou zbožňovat, na to přece myslíš.“ Pierre si odplivl. „Viděl jsem, žes zase jednou nedokázal z té malé spustit ruce. Nechal jsi ji, aby ti vlezla na klín.“
Mladší bratr se zarazil a rychle se podíval po otci. Ten se zamračil. „Ne, já jsem nic neudělal!“ bránil se. „Pierre mě nenávidí, to přece víš, tati. Chce mě u tebe…“
Jean k němu přistoupil. „Pierre nelže.“ Napřímil se před ním. „Na rozdíl od tebe. Co jsi tentokrát zase provedl? Jak byla stará?“
„Šestnáct,“ odvětil Antoine a chtěl se zase obrátit k řetězu, ale otec ho popadl za ramena a násilím ho otočil k sobě, aby se mu díval přímo do tváře. Zelené oči dlouho neodolaly rozhněvané hnědi. „Dvanáct,“ vyklouzlo mu ztrápeně z úst a mladík sklonil hlavu. „Otče, já za to nemůžu! Je to…“
„Ty prase!“ Jean udeřil syna pěstí do rtů. Antoine ztratil klobouk a narazil zády do zdechliny bestie, která se začala groteskně zmítat a tančit jako loutka na provázku. Řetěz skřípěl a vyhrával k tomu svéráznou melodii. „Už jsem ti mockrát říkal: nechej děcka na pokoji,“ varoval ho a s námahou se ovládal. „Kup si děvek, kolik chceš, ale nedotýkej se nevinných! Až tě zavřou, nebudu tě chránit.“ Prudce se odvrátil. „A teď spusť tu potvoru na zem, než ji sežerou červi.“
Antoine si přejel cípem kabátu pohmožděná ústa, setřel krev z roztržených rtů a upřeně se na bratra zahleděl. Nezvučně vytvořil slovo Zrádce. Hmátl po klobouku, narazil si ho na dlouhé, nepěstěné černé vlasy a uvolnil klíny, takže se řetěz odvinul.
Tělo podivuhodného zvířete dopadlo tvrdě na zem, zvedla se z něj hejna much, které však páchnoucí návnadu brzy opět obkroužily v malých, hustých černých mracích. V mase se hemžily larvy, provrtávaly si v něm cestičky a pomalu, ale neúnavně je požíraly.
Chastelové se mlčky zahleděli na loup-garoua. Jeanův a Pierrův střízlivý rozum se postupně srovnával s představou, že takový tvor skutečně existuje. Antoine vzal jeho existenci na vědomí hned prvním pohledem. Nyní zvedl hlavu a zbystřil uši. „Surtoute!“ zavolal svého loveckého psa, velkého svalnatého mastifa, který ho všude provázel. „Kde je ten pacholek?“ zabručel a zadíval se do hustého křoví. „Surtoute!“
Jean ze sebe definitivně setřásl zbytky zděšení, zvědavost lesníka, který objevil nový druh zvěře, převážila nad strachem. Pokrčil obočí, poklekl vedle zad zvířete a prsty přejel po husté srsti. Bílý cop mu sklouzl do čela. „To zvíře je úplně vychrtlé. Pořádně dlouho nemělo co žrát, o tom není pochyb.“
Pierre postával kousek vedle otce a volně přiložil mušketu zvířeti k tělu. „Raději dávej pozor, otče.“
„Nevěříš, že to má za sebou?“ Antoine se k němu přiblížil a jeho postoj dával najevo, že bratrem opovrhuje. „Třasořitko! Ten loup-garou je mrtvej.“ Kopl zvíře do slabin. „Buď chcípl hladem, nebo se udusil.“
Najednou se v křoví ozvalo zapraskání. Pierre se na místě prudce otočil, hlaveň zamířila do hustého křoví.
Antoine se opovržlivě ušklíbl. „Zrádce má strach? Nic se neboj, Surtout ti nic neudělá. Ten žere jenom malý děti.“ Uchopil mušketu a zamířil do křoví. „Podíváme se, co tam vyšťáral. Možná nějakou mladou děvečku, co se chce umýt v potoce, co?“
„Vrať se,“ houkl na něho Pierre, ale bratr splynul po několika krocích s hustou tmavou zelení. Pouze slábnoucí šelest větviček prozrazoval, kde asi je.
„Co všechno dokáže nadělat rozdíl pouhých šesti let,“ zabručel Jean, potřásl hlavou a rozhodl se, že si s mladším synem nebude dělat další starosti. Vzal ho na lov jenom proto, že Antoine byl střelec s nadáním od pánaboha. Syn jinak žil se svou smečkou psů jako divoch v lesích v okolí Ténazeyre. Co mu chybělo na vážnosti a upřímnosti, to příroda nadělila Pierrovi dvojnásobnou mírou. Pierre měl jako lesník již teď vynikající pověst.
Nyní však měli na práci důležitější věci než Antoinovo ztřeštěné vyvádění. Jean ještě ani zdaleka neuhasil svou žízeň po vědění. Byl lesník a k jeho povinnostem patřilo, aby se dokonale vyznal ve zvířatech. Právě teď měl v úmyslu důkladněji prozkoumat tento neznámý exemplář a odhalit jeho tajemství, než mu ho zabaví učenci. Dotkl se tlap zvířete, jednu nadzvedl a nestačil se divit. Přivolal Pierra k sobě. Ukázal mu nataženou tlapu. „Pojď sem a pouč se. Co je ti na ní nápadné?“
Pierre popošel blíž, ale přemáhal přitom odpor. „Ani červi nelezou do toho prokletého masa, co?“
„To jsem neměl na mysli. Podívej se pořádněji.“
Pierre zapřel pažbu muškety o zem, opřel se o ni a poklekl vedle otce. Když ho měl po boku, cítil se bezpečněji. „Můj Bože, ta stvůra má drápy jako kočka!“ vyklouzlo mu rozčíleně.
Jean si přehodil cop zpátky na záda a zvedl se. Pierre ho napodobil. „Musíme dát zprávu DeBeaufortovi. Tuhle záležitost musí vyřídit úřady. Musí se o tom dovědět král.“ Zhluboka se nadechl a houkl na syna. „Antoine, pojď sem a přiveď toho svého hafana. Vyrazíme.“
Když se syn neobjevil, zavolal ho ještě jednou. A pak ještě jednou.
Pozorně naslouchali, ale nezaslechli sebemenší šramot. Pak se ozvalo zašustění, blížily se k nim tiché kroky. „Antoine, přestaň s těmi svými vtípky,“ Pierre se pokusil bratrovi domluvit. „Stmívá se a cesta do Langogne nebude lehká. Já…“ Zmlkl, protože otec zvedl ruku.
Znovu poslouchali, jestli se ve ztichlém lese něco neozve, zatímco se slunce jen tu a tam prodíralo korunami stromů. Stíny se stávaly stále temnějšími, stále výhružnějšími. Nezaslechli jediný zvuk, pouze bzukot much.
„Co se děje, tati?“ zašeptal Pierre a držel mušketu v pohotovosti, aby mohl kdykoliv vypálit.
Jean pomalu natáhl nejdříve pravý, potom i levý kohoutek muškety. S lehkým kliknutím je zajistil. „Je tu ticho jako na hřbitově,“ zašeptal odpověď. „Nikde žádní ptáci ani jiná zvěř. Řádí tu nějaký dravec.“
Pierre polkl, ale narůstající strach mu sevřel hrdlo. Neměl odvahu odkašlat si, místo toho pozvedl mušketu a zamířil směrem, odkud zaslechl zašelestění listí.
Hustý keř před nimi se zachvěl, v tichu lesa bylo slyšet šustění větviček s pozoruhodnou hlasitostí. Pierre málem stiskl spoušť, aniž si uvědomil, že se někde v houští nejspíš skrývá Antoine a vymýšlí další ze svých pochybných, přihlouplých žertíků. Strach mu zatemnil rozum.
„Ne abyste se opovážili na mě mířit,“ ozval se z křoví přidušený ženský hlas. „Protože já nejsem žádný lupič, tím si můžete být jistí.“ Zpoza stromů vystoupila žena v černém řádovém oděvu, na levém předloktí se jí houpal košík s lesními plody a bylinkami. Tmavý háv umožňoval pohled pouze na asi čtyřicetiletou tvář, která je právě oslovila, a na ruce, zbytek těla byl pečlivě zahalen. Šedohnědé oči se stočily ke zbraním, které muži drželi v rukou. „Odložte pušky, messieurs! Proč byste mi měli vyhrožovat, k tomu nemáte důvod.“
Pierre rychle naznačil úklonu, s omluvným výrazem v obličeji odklonil ústí pušky stranou a představil se. Pak jim žena prozradila své jméno. „Jsem abatyše Gregoria z kláštera Svatého Řehoře z Tours.“
„Ne lupič, ale lapač duší.“ Jean se na štíhlou jeptišku opovržlivě zadíval. „Nejste trochu moc daleko od kláštera? Vivarais není v těchto dnech vhodné místo pro někoho, kdo nemá v ruce zbraň.“
„Mně pomáhá něco lepšího než nějaká mušketa. Pán je můj pastýř, chrání mne na cestách,“ opáčila žena s úsměvem – a vyděsila se, když spatřila tvora, ležícího za lovcovými zády na zemi. Z tváře se jí vytratila barva a rychle se pokřižovala.
„Ano, jen se na něho pořádně podívejte. Ďábel vysílá stále nové a nové vlky, aby sežrali Pánovy ovečky,“ odsekl Jean. „Myslíte si, že by vás Bůh ochránil před tesáky té hladové bestie?“
Pierre si odkašlal. „Odpusťte otci jeho slova a nemějte strach, ctihodná abatyše. Tenhle vlk vám už nic neudělá.“
„Protože jsme ho chytili my. Ne Bůh,“ dodal Jean.
„Ale s Boží pomocí, dobrý muži.“ Gregoria k údivu obou mužů popošla až ke zdechlině, ze všech stran si ji prohlédla, znovu se pokřižovala a políbila kříž na stříbrném, pečlivě vypracovaném růženci, zavěšeném kolem krku. Na řádovém oděvu se výrazně vyjímal. „Podivné zvíře,“ prohodila pak tiše. „Je dobře, že jste je chytili. Jak jsem slyšela, přineslo lidem v okolí mnoho utrpení.“
„Stejně jako mnozí kněží.“ Jean se přestal o abatyši starat. V černém hábitu představovala cizí prvek v zeleném, životem kypícím lese. Sice se mu zdálo zvláštní, že se vzdálila tak daleko od zdí kláštera, jen aby sbírala lesní plody a bylinky – ale měl na práci důležitější věci.
„Někdo vám nesmírně ublížil, ale ať už to byl, kdo to byl, já jsem to nebyla. Nemáte důvod, abyste se ke mně choval tak nepřátelsky.“
Jean chtěl něco odseknout, ale Gregoria ho nenechala nadechnout a hovořila dál. „Už vás nebudu déle obtěžovat svou přítomností. Protože, jak vidím, jste se odvrátil od Boha a jeho svaté církve, budu se modlit za spásu vaší duše, abyste znovu nalezl cestu k Pánu.“
„Všímáte si dobře! Já nemám s církví a s bohem nic společného. O spásu své duše se postarám sám, určitě to nenechám na nějakých pokryteckých kněžích a hrabivých flanďácích!“ Přestože měl malý klášter benediktinek mezi lidmi dobrou pověst, a jak se proslýchalo, staral se o chudé a pomatené, nevěděl, proč by se měl k abatyši chovat jinak než k ostatním klerikům. Ženino pyšné a samolibé chování ho rozčilovalo.
Žena se na Pierra přátelsky usmála a ten se opět uklonil. „Boží požehnání nechť vás stále provází. Přesto na sebe dávejte dobrý pozor, mladý muži, aby vás neskolili vlci. Kdybyste se chtěl pomodlit, kaple Svatého Řehoře pro vás bude vždy otevřená.“ Kývla na něj a odešla. „Dobrý den, messieurs.“
„Čert aby spral všechny jeptišky,“ zaklel Jean a otočil se k mršině. „K čertu s celou tou flanďáckou sebrankou.“
„Matka by nechtěla, abys…“ nadhodil Pierre opatrně, z otcova odmítavého postoje však poznal, že je zbytečné, aby dál mluvil. Od matčiny smrti otec nic nedal na Boží milosrdenství, podle jeho názoru chránil Bůh jen ty, co měli dost peněz, aby si Boží blahovůli vykoupili v kostele u schránky na milodary.
Pierre chtěl právě popojít k otci, když se mu zazdálo, že koutkem oka zahlédl mezi kmeny široký stín.
„Něco tam je!“ Vyslal tichou modlitbu k Bohu, aby je, Antoina a abatyši ochránil před tvorem, který pobíhá kousek od nich mezi buky.
„To bude Surtout,“ uklidňoval ho otec.
Pierra opět přepadl strach. „A co když ta bestie, co jsme ji chytili, nebyla sama?“ zašeptal.
„Tak zabijeme i tu druhou,“ opáčil Jean a přiložil mušketu k líci. Pierre se řídil otcovým příkladem. „Nezapomeň, že Antoine někde…“
Z křoví po jejich levici vylétl široký stín. Hlasitě zaryčel a vrhl se na oba muže, strhl je a mrštil s nimi o zem. Pierrova mušketa s duněním zarachotila a po mýtině se okamžitě rozprostřel pach spáleného černého prachu. Vyděšené a vzteklé volání obou mužů…
– přehlušil ryčný smích. Antoine se válel v listí a otřásal se smíchy, až se mu z koutků očí začaly řinout slzy a stékaly po tvářích do hustého krátkého plnovousu. „Bonsoir, vy stateční lesáci,“ ryčel. „Nachcali jste si do kalhot?“
Jean vyskočil na nohy a vlepil synovi pohlavek, jen to mlasklo. „Ty jsi ale idiot, Antoine! Málem jsme tě zastřelili, chyběl jen vlásek.“
„Divím se, že jste se to neudělali. Aspoň byste se mě konečně zbavili,“ zabručel Antoine a ještě chvíli se pochechtával, pak vstal a oklepal si kloboukem hnědé listí z kabátu. Po úderu se mu znovu rozevřel ret. „Vy i ti druzí. Lidi by přece měli radost, kdyby mě zasáhla nějaká kulka. Vím, co se říká. Od tý doby, co jsem se… vrátil z cest, mají ze mě strach. A někdy si myslím, že o mojí rodině se dá říct to samý.“
„Našel jsi toho svého psa?“ Jean přešel Antoinova slova bez jediné poznámky.
„Ne. Asi někde honí vysokou.“
Pierre se držel v pozadí a mlčel. Dobil si zbraň, a přestože se mu třásly ruce, pokusil se zvládnout tuto proceduru stejně rychle jako jindy. Otec kladl obrovský důraz na to, aby všichni dokázali během jediné minuty třikrát vystřelit. Když se na vás řítil zraněný kanec, byla to jediná možnost, jak přežít. Nebo když se objevila bojechtivá bestie.
Kolik kulek dokáže takový tvor vydržet, než ho někdo připraví o život? Vyklepal z rohu na pánvičku novou dávku prachu a rychle zavřel víko. Najednou si všiml něčeho zvláštního. „Otče, když jsme tu potvoru sundávali ze stromu, měla oči otevřené, nebo zavřené?“ zeptal se chraplavě a nespouštěl širokou hlavu bestie z očí. Měl pocit, že čerň uprostřed krvavě rudé duhovky civí přímo na něho. Zornice byla plná vzteku, plná nenávisti – plná života!
Pak zaslechli dunivé zavrčení.
„Ten loup-garou ještě žije!“ Antoine se hbitě vrhl na zem a sáhl po mušketě, kterou ztratil, když vyskočil z křoví. „Vpálím mu jednu mezi oči!“
Svým pohybem způsobil takový hluk, že v něm téměř zaniklo šelestění listí. Jeden z Chastelů však nepolevil v pozornosti.
Pierre se podíval na otce. Ten najednou zděšeně zbledl, natočil se doprava a zapřel pažbu muškety o rameno. Hlaveň se zvedla a mířila zdánlivě nazdařbůh někam do křoví.
„Co je?“ Pierre se rychle obrátil – a strnul. Stín mezi stromy nebyl Surtout! Uviděl druhou bestii. Po všech čtyřech se k němu zezadu nehlučně řítila. Kdyby nebyl otec tak pozorný, dokonale by je překvapila. Jeanova zbraň zarachotila a vyplivla olověnou kulku na děsivého útočníka, který právě v tu chvíli jediným mohutným skokem hravě překonal vzdálenost šesti kroků. Skočil ke stromu a zaprskal. Znovu se odrazil, proletěl vzduchem a strhl Pierra k zemi. Mladík zaječel strachem a drápy mu rozervaly kabát ve výši prsou; z pěti dlouhých škrábanců vytryskla krev.
„Antoine!“ vykřikl Jean a přinutil se ke klidu, aby jeho příští rána dobře sedla. Strach si nemohl dovolit. Viděl bestii přímo před sebou, zřetelně viděl, jak moc se podobá tvorovi, kterého nalezli chyceného na háku na vlky. Tento exemplář však měl statnější tělo a byl dobře živený. Jean si vzpomněl na díry po čtyřech zásazích, kterých si všiml na těle první bestie, a opustila ho odvaha. Stáhl ukazovák dozadu, aby mohl stisknout druhou spoušť.
„Tak pojď, loup-garoue!“ Antoine k sobě připoutal pozornost bestie. Seděl před polapeným vlkodlakem a tiskl mu mušketu k levému oku. „Chceš svýho kamaráda zpátky? Tak nech mýho bratra jít, nebo rozmetám mozek tý bestie po celým lese!“
Děsivá hlava se zvolna obrátila k mladíkovi. Jak se zdálo… bestie mu rozuměla! Ohnivě rudé oči ulpěly na Antoinovi, bestie stáhla pysky a vycenila na muže strach nahánějící chřtán kruté šelmy. Jednou tlapou chytila Pierra za krk, pak se ke zděšení všech tří lesníků vztyčila na dlouhé zadní běhy a najednou byla stejně vysoká jako člověk! Zvedla svou oběť a držela ji ve vzduchu, kousek před sebou, jako by nevážila víc než pytel peří.
„Pusť ho!“ vyštěkl Antoine, vytáhl pistoli, kterou rovněž zamířil na hlavu svého rukojmí. Přitom se neustále pobaveně šklebil. Zdálo se, že všechno je pro něj jen jakási hra. „Ty vaše odporný těla určitě snesou hodně olova, ale bez hlavy musíte i vy chcípnout. Nemám pravdu?“
Druhý vlkodlak zavrčel a mrštil Pierrem o zem. Mladík se několikrát překulil a zůstal v bezvědomí ležet na zemi, přímo před Jeanovýma nohama. Tryskala z něj krev a prosakovala do lesní půdy. Jean se neodvážil sehnout a prohlédnout zraněného syna. Nebezpečí nebylo ještě ani zdaleka zažehnáno.
Naproti tomu Antoine si byl sám sebou nesmírně jistý. „Hodnej loup-garou,“ vysmíval se vlkodlakovi. Nechám si tě jako domácího mazlíčka.“ Olízl si rty a přivřel oči. „Ale to by se asi mýmu taťkovi nelíbilo.“
„Ne! Nedělej to,“ zašeptal Jean v hrozivé předtuše. „Nedráždi ho.“
„Vždyť ty sám jsi přeci taky přesvědčenej, že jedinej dobrej vlk je mrtvej vlk.“ Antoine bez mrknutí vypálil ležícímu vlkodlakovi náboje z obou hlavní do hlavy. Široká lebka se roztříštila v oblaku krve. Samotný tlak střelného prachu by bohatě stačil, aby hlavu rozcupoval na tisíc kousků, kulky tomu dodaly zbytek. Z vlkodlakovy lebky nezbylo nic než úlomky spodní čelisti a temene. Přesto sebou domnělá mrtvola mrskala jako živá, rozháněla se kolem sebe, vzpínala se, válela se ve vlastní krvi, drápy rozrývaly zemi a snažily se udeřit nepřítele. Kolem vlkodlaka vířilo listí a prach. Antoine se smíchem odskočil od umírajícího tvora a zvedl pistoli.
Jean v duchu proklínal nevypočitatelné chování mladšího syna. Tušil, jak asi podvedený vlkodlak zareaguje. Stiskl spoušť, ucítil v rameni zpětný ráz a uviděl, jak se od hlavně zvedá obláček bílého prachu, který mu díky nepříznivému větru znemožnil rozhled.
Antoinův pronikavý řev mu prozradil, že se bestie již mstí. Bez váhání zvedl Pierrovu nabitou mušketu a rozběhl se k místu, kde se člověk a zvíře váleli po zemi.
Jeho syn bojoval ze všech sil, připomínal obra, a přesto ze sebe nedokázal útočníka setřást. Hluboké bodné rány dýkou, kterou Antoine použil na svou obranu, neměly na bestii žádný účinek. Zabořila mu tesáky hluboko do předloktí a pak zaútočila mladému muži na hrdlo.
Jean jednal naprosto instinktivně. Strach o syna překonal šok a pocity ochromení. To, jestli z Antoina měl radost, nebo ne, nehrálo žádnou roli. Několikrát tvrdě udeřil kolbou muškety vlkodlaka do týla a donutil ho, aby Antoina pustil. Rudě podlité oči se otočily k lesníkovi, zvíře dokořán rozevřelo tlamu a zaútočilo.
Jean couval a vystřelil. Bestie pronikavě zaječela a vrhla se na něj jako děsivý přízrak, jako stín. Když pronikla oblakem střelného prachu, Jean zřetelně zahlédl obě místa, kde kulky pronikly do těla. Obě byly v úrovni srdce, rány se však již zavíraly!
„Zmiz!“ vykřikl, naplněný zoufalstvím, a vrazil kolbu do chřtánu plného děsivých zubů. Kov narazil na odpor a něco prorazil, tvor vydal podivný hrdelní zvuk – a skutečně ustoupil kousek zpátky.
Vlkodlak se v celé své děsivé odpornosti váhavě vztyčil na zadní. Jedním dechem vrčel a prskal, krátké uši se zvedly a napřímily, ocasem bičoval o zem.
Tu se lesem rozlehl výstřel.
Kulka přiletěla ze strany a prošla bestii tlamou, okamžitě vytryskla rudá fontána, která zároveň postříkala vlka i Jeana. Stvůra zavyla, odrazila se od země – a skočila sedm kroků daleko do úkrytu mezi stromy, mezi nimiž již zavládla temnota.
„Táhni do pekel, loup-garoue!“
Antoine, jemuž zbyly ze šatů na těle jen zkrvavené cáry, se posadil a opřel o kmen stromu. Levá ruka se zatřásla a klesla k zemi, kouřící pistole mu vypadla z ruky. „Táhni do pekel,“ opakoval tiše. Víčka se mu zachvěla a zavřela. Znovu ztratil vědomí.
Děsivé ticho, které zachvátilo les před útokem bestie, nadále přetrvávalo. Lesní zvěř byla ochromená děsem. Hluk, prskání a výstřely udusily jejich hlasy hned v zárodku.
Jean nevěděl, jestli se vlkodlak vrátí, aby dokončil, co začal. Lesník dobil rozechvělými prsty všechny zbraně a chvíli čekal. Minuty se táhly jako hodiny. Když se nikde nic nehýbalo, věnoval se s ustaraným výrazem ve tváři těžce zraněnému synovi. Hrubou nití sešil Antoinovi hluboké rány na paži a omotal je cáry látky, které si narychlo odřízl z kabátu. Potom se postaral o Pierrova zranění. Žádný ze synů se přitom neprobral z bezvědomí. Možná se jejich rozum bránil, dokud to jen šlo, aby tu bestii nemuseli znovu vidět. Jean s láskou pohladil své děti po tvářích a v duchu si kladl otázku, co jiného může dělat než jen sedět a čekat.
Dlouhou dobu nehybně seděl mezi oběma syny, zbraně rozložené kolem sebe, aby na ně snadno dosáhl, a naslouchal děsivému tichu.
Nikde nic, žádný zvuk.
Teprve když uslyšel houkání sovy, dostavila se úleva a z Jeana opadlo napětí. Rozdělal malý ohýnek, který zapudil noc někam mezi stromy. Potom se obrátil k místu, kde mršina prvního vlkodlaka čekala na vhodný okamžik, kdy ji důkladně prozkoumá.
Jean strnul. V kaluži krve tam leželo – torzo nějakého člověka! Plameny ohně ozařovaly široce rozevřené, vlhké okraje rány. Chastel viděl, jak pod ní prosvítá bílá barva zbytků mozku. Bestie po smrti opustila tělo hostitele a zanechala po sobě pozůstatky vychrtlého, nejméně šedesátiletého muže.
Lesník se otřásl. Představa, že by se měl k mrtvole přiblížit, v něm vyvolávala odpor. Ale mohl se odvážit nechat ji tu jen tak ležet? Kdo by mu uvěřil, že tento slabý, starý muž byl zaživa divokou bestií? Posbíral odvahu a odtáhl mrtvého k říčce, předal ho tmavým vodám a díval se, jak ho proud odnáší pryč. Voda ho někde vyvrhne na břeh, někde daleko od Vivarais a ještě dále od Gévaudanu. Tam nechť nalezne klid.
Vrátil se k bezvědomým synům, vložil do plamenů lovecký nůž a rozžhaveným ostřím vypálil Pierrovi a Antoinovi rány. Aby žár zničil sebemenší zárodek vlka, nebo co bylo to, co je napadlo.
O tom, co se onoho odpoledne ve skutečnosti stalo, se nesmí nikdo dozvědět. DeBeaufortovi a všem ostatním bude vyprávět, že zranění obou synů má na svědomí velký vlk. Až se bude vracet do Gévaudanu, složí cestou nějaké zvíře. Musí být dost veliké na to, aby odpovídalo jeho báchorce. V tuto chvíli byla důležitá jediná věc: co nejrychleji odejít z tohoto prokletého kraje, kde řádí stvůra, již sem nepochybně poslalo samo peklo. Sopečné krátery ve Vivarais nejspíš vedly přímo do říše samotného ďábla.

• přeložil: Zdeněk Sladovník

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).