Půlnoční dáma, Kateřina Koudelková & Milan Adelt
Boj mezi světlem a temnotou, či chcete-li raději dobrem a zlem, je válka bez konce, ve které však obě strany pokračují s nebývalou urputností, doufajíce, že pro sebe nakonec získají rozhodující výhodu. Temnota přitom s chutí využívá všech dovolených i nedovolených prostředků, jen když to zvrátí rovnováhu sil v její prospěch. Oproti tomu dobro se už ze své podstaty k takovým přízemním trikům uchylovat nemůže. Tak je to prostě jednou provždy dáno a všichni s tím počítají. Jenže co se stane, když si síly světla jednou spočítají, že tu hru manipulací a klamů dokáží hrát stejně drsně jako jejich protivníci? Pak je dost pravděpodobné, že se ti kladní nebudou stačit divit, jaký začne tanec…
Podobně jako ve stovkách jiných světů probíhá odvěký zápas mocností i ve světě Půlnoční dámy stvořeném Kateřinou Koudelkovou a Milanem Adeltem. Ovšem právě zde je tento nesmiřitelný duel poznamenán i jistým druhem symbolismu. Stojí tu totiž proti sobě dvě sestry, Semiremis a Artemisia, každá z nich obdařená velkým nadáním pro magii. Obě jsou si tak podobné, a přece se od sebe liší jako noc a den. První závidí druhé její krásu, zatímco ta druhá touží po magickém talentu té první. Pak už stačí jen pár chybných rozhodnutí, a jedna z nich propadne zlu. Duch Temnoty uchvátí její mysl a přetvoří ji v Půlnoční dámu, stvůru, která se nyní chystá na další kolo boje o nadvládu nad světem.
Už jedenáct let uplynulo od krvavé bitvy u jezera Amorchen, kde byla Půlnoční dáma s celou svou obrovskou skřetí armádou za cenu nesmírných obětí a neskutečné odvahy rozdrcena a zničena. Zdálo se, že Světlo konečně zvítězilo a může v klidu odpočívat na vavřínech. Po všech těch letech klidu však právě nyní dostává Semiremis neuvěřitelnou, a o to děsivější zprávu. Její sestra nezemřela u Amorchen, nějak se jí podařilo uprchnout. A posledních jedenáct let využila k vybudování ještě větší armády a získání dalších spojenců. Půlnoční dáma už je téměř připravena, takže nebude trvat dlouho a vojska skřetů se zase vydají na pochod.
Semiremis tedy nezbývá než znovu oprášit summonerskou hůl kouzel a připravit se na dlouhou cestu vstříc všemožnému nebezpečí. Vyvoleným bojovníkem Světla je totiž její chráněnec Tristen, a ona rozhodně nemůže dopustit, aby se Půlnoční dámě postavil tento dospívající mladík sám. K podivné výpravě se přidává i pár dalších přátel, takže zanedlouho z čarodějčina sídla vyráží malá skupinka odvážných. Má před sebou dlouhou pouť. Aby se totiž Tristen pro Půlnoční dámu stal skutečně vážným soupeřem, musí se stát něčím víc než jen člověkem. Musí se stát serafem a ovládnout slavný meč serafínů…
Koudelkové a Adeltova Půlnoční dáma je koncipována jako klasická high fantasy tak trochu zahalena do roucha romantických představ, jež má s největší pravděpodobností na svědomí něžnější část tohoto autorského dua. Vlastní příběh je pak založen na asi nejhojněji využívaném fantasy motivu – boji dobra a zla, který autoři doplnili množstvím navazujících prvků a témat. To knize dává nádech velkého epického příběhu, ale zároveň jí to ponechává jistý stupeň živosti a přirozenosti.
Ta se projevuje třeba poměrně nezvyklým způsobem v omezení obou hlavních figur. Ani jedna z nich totiž nesmí protivníka zabít, jinak automaticky prohrává a je zničena. Pro stranu Světla to zase není tak nepochopitelná podmínka, ovšem bojovníkům Temnoty to připadá prostě nepřirozené a pěkně jim to zamotává hlavy. Naštěstí má Zlo k dispozici mnoho dalších zbraní, od klamu a lži, přes skryté našeptávání a noční můry až po manipulace, které dokáží hrubou sílu bezezbytku nahradit. Smyslem zápasu se tedy stává protivníka vmanévrovat do předem připravené situace a ovládnout ho. A nutno říci, že Půlnoční dáma má v tomto směru více než vydatné zkušenosti. Jaké šance tedy může mít nepříliš zkušený mladík čistého srdce?
Příběh samozřejmě stojí a padá s hlavními postavami. Takže je celkem jasné, že jim autoři věnují pozornost vskutku mimořádnou a takřka všechny jejích činy či pocity rozpitvávají s precizností téměř chirurgickou, jen aby jim dodali v očích čtenáře co největší míru věrohodnosti. Nejvýraznější figurou je samozřejmě Tristen – hrdina, jehož údělem by mělo být spasit celý svět před Temnotou. Mladík ale „předurčený“ úděl zpočátku nepřijímá nijak nadšeně. Ovšem smysl pro povinnost a souznění pocitu odpovědnosti a viny ho prakticky přímočaře vedou do role hrdiny. Jenže…
Jenže jako avatar Světla se Tristen nesmí dopustit žádného hříchu. A tato ďábelská podmínka nabízí velké pole působnosti jeho protivnici. Mladík totiž není ani zdaleka tak citově vyrovnaný, jak by se na správného kladného hrdinu bez bázně a hany slušelo. Navíc je ve věku, kdy je láska, a obzvláště ta první, tou nejdůležitější události v životě, před níž jde vše stranou. Takže stačí jen trošičku Tristena popostrčit a nastanou opravdu velké problémy…
Z ženských figur patří k nejdůležitějším Semiremis a pak princezna Aeris, tedy celým jménem Junna Aeris Gaernet de Alexandris. Obě pro svůj blízký vztah k Tristenovi, a první navíc i pro pouto s Půlnoční dámou. Obzvláště Aeris přitom hraje stále význačnější roli. Mladá dívenka, trochu nestálá a přelétavá, se postupně přerodí v uvědomělou a cílevědomou ženu, která je schopna i velké oběti. Aeris může nositeli Světla dodat chybějící síly, ale zároveň se může stát i jeho zkázou. Taková je přece síla lásky…
Druhou stranu zastupují nejdůrazněji sama Půlnoční dáma a pak její oddaný skřetí poskok Bllix. Zatímco jeho velitelka až na světlé výjimky jen mechanicky odehrává svou partituru největší bestie celého příběhu, aniž by do této role vnesla něco nového, je Bllix postava mnohem zajímavější. Je totiž zobrazován ve dvou diametrálně odlišných pozicích. Jednou jako krutý a odporný skřet schopný těch největších zvěrstev, pro něhož je zabíjení ostatních čistým potěšením. Ale na druhé straně v něm čtenář uvidí oddaného služebníka své paní, který je do ní beznadějně zamilovaný.
Půlnoční dáma je příběh, který zahrnuje velké množství motivů a schémat. Přesto je román veden ve zdánlivě jednoduché přímočaré linii, která se občas větví, ovšem jen proto, aby se vždy zanedlouho vrátila do hlavního dějového proudu. Vyskytují se tu rychle ubíhající akční scény, od magických soubojů až po velkou bitvu tisíců bojovníků rozličných ras, i nepoměrně volnější pasáže, v nichž se autoři zaměřují zejména na vnitřní pocity a myšlenky postav. Vše navíc doplňují popisné části, jejichž cílem je přiblížit čtenářům probíhající dějovou situaci či prostředí, v níž se tato situace odehrává.
Prvotina autorského dua Koudelková-Adelt má samozřejmě k mistrovství daleko, a to po stránce významové i formální. Trpí mnoha začátečnickými neduhy. Na některých místech je text rozvláčný, jinde se zase autoři pokusili do děje vtěsnat přiliš mnoho motivů a poněkud je nezvládli zpracovat, občas jejich postavy působí dost černobíle, a jinde mají zase po čertech romanticky rozervané nitro bolestí a soužením. Přes všechny tyto neduhy je v jejich knize obsaženo něco nepostižitelného, co čtenáře láká, aby ji četl dál – až do konce. Možná je to ta trocha naivity a romantiky, která dokáže udeřit na strunu, jež dříme v každém z nás? Anebo je to hrdinský patos ve spojení s opravdu Velkou láskou? Nevím, ale rozhodně doufám, že oba autoři budou psát dál.
- Kateřina Koudelková & Milan Adelt: Půlnoční dáma
- vydal: Wales, Praha 2007
- obálka: Frank Fiedler
- 587 stran / 289 Kč