První přichází tma, Princ ničeho – kniha první
 |
R. Scott Bakker: První přichází tma
Od První apokalypsy uplynuly dva tisíce let. Nebůh byl poražen a lidé se přirozeně vrátili k všednějším starostem… Synovec nansúrského císaře a vojenský génius intrikuje, aby pro svého vládce dobyl známý svět, sám přitom sní o trůnu. Charismatický a tajemný duchovní vůdce Tisíce chrámů usiluje o rozpoutání svaté války, která očistí zemi od nevěřících. Čaroděj a zvěd, mučený prastarými nočními můrami, nevzdává pátrání po dávném nepříteli, v jehož existenci věří již jen málokdo. Barbarský náčelník odvržený vlastním kmenem touží po pomstě na bývalém otrokovi, jenž mu zabil otce a zostudil ho v očích jeho lidu. Tyto postavy představují síly formující svět Trojmoří: moc světskou, moc duchovní, magii a barbarský živel. Mezi ně, již tak balancující v nejisté rovnováze, vstupuje cizinec předurčený a odhodlaný všechny – muže i ženy, císaře i otroky – využít pro své nejasné cíle. Ale osud lidí – dokonce i těch, kteří rozhodují o běhu světa – má malý význam, když svět jako takový může být brzy rozvrácen. Zatím se ztrácí v politických hrátkách, náboženském zápalu a řevnivosti magických škol, ale staré zlo se znovu probouzí. Nebůh se vrací. Druhá apokalypsa je blízko. A člověk těžko může postavit hradby proti něčemu, co bylo zapomenuto. Kanadský autor R. Scott Bakker otevírá touto knihou výjimečný fantasy cyklus – drsný, neobvykle temný a myšlenkově bohatý…
Změna větru mu prozradila, jak se přiblížil k supům. Rychle se
přesunul doleva, aby se mohl přiblížit k místu za jednou větší mohylou,
které zřejmě skýtalo největší koncentraci mrtvých. V polovině výstupu
k vrcholku narazil na první srancké tělo. Hlava byla skoro oddělená od
těla. Jako všichni mrtví Srankové, byl tuhý jako kámen, kůži měl
rozpraskanou a tmavě nachovou, skoro černou. Ležel stočený jako pes a
v ruce pořád svíral svůj kostěný luk. Z jeho polohy a uválené trávy
Cnaiür poznal, že ránu utržil na vrcholku mohyly a byla dost prudká, aby se
skutálel skoro až dolů.
Zbraň, jež ho zabila, našel o kousek výš. Černá železná sekera,
s topůrkem potaženým lidskou kůží a osazeným prstencem lidských zubů.
Srank zabitý sranckou zbraní…
Co se tady stalo?
Cnaiür si najednou palčivě uvědomil, že se krčí na úbočí pohřební
mohyly, mezi svými zemřelými předky. Zčásti ho to znesvěcení
pobouřilo, ale mnohem víc byl vystrašený. Co to mohlo znamenat?
Přikradl se k vrcholku. Dech ho pod hrudní kostí řezal.
Supi se shromáždili u paty sousední mohyly a krčili se nad svou kořistí.
Pírka na zádech jim čechral vítr. Mezi nimi se dohadovala hrstka kavek,
poskakujících od jednoho obličeje k druhému. Jejich potrava pokrývala zem
kolem: mrtvoly Sranků, široce roztažených nebo schoulených k sobě, se
válely po obvodu mohyly, místy byly navršené na sebe. Hlavy visely
z přeražených krků, obličeje vězely mezi nehybnými pažemi a nohama.
Bylo jich tolik! Pouze vrcholek mohyly byl prázdný.
Poslední útočiště zoufalého muže. Neskutečné útočiště
Muž, který přežil, seděl na vrcholku mohyly, nohy měl křížem,
předloktím se opíral o kolena, hlavu skloněnou před zářivým kotoučem
slunce. Rámovaly ho bledé linie stepi.
Žádný živočich nemá tak bystré smysly jako sup; v mžiku začali
poplašeně skřehotat a nabírat velkými střapatými křídly vítr. Ten,
který přežil, zvedl hlavu a díval se, jak vzlétají. Pak, jako by měl
úplně stejně bystré smyly jako supi, se otočil ke Cnaiürovi.
Cnaiür viděl z jeho tváře jen velmi málo. Byla protáhlá, povadlá, ale
orlí. Možná měl modré oči, ale to prostě vyplývalo z jeho světlých
vlasů.
Přesto si Cnaiür zděšeně pomyslel: Toho muže znám…
Vstal a došel k těm jatkům, s údy nadlehčovanými nevěřícností.
Postava si ho apaticky prohlížela.
Toho muže znám!
Jak si hledal cestu mezi mrtvými Sranky, otupěle si uvědomil, že každý
z nich zemřel následkem jediné, neomylné rány.
Ne… To není možné. To není možné.
Sklon svahu se zdál být mnohem prudší, než ve skutečnosti byl. Srankové
u jeho nohou jako by neslyšeně skučeli, varovali ho, prosili ho, jako by
hrůza z muže nahoře na vrcholku dokázala překlenout propast mezi jejich
plemeny.
Několik kroků pod cizákem se zastavil. Obezřetně před sebe zvedl otcův
meč, natáhl zjizvené paže. Nakonec si troufl pohlédnout na sedícího muže
přímo. Srdce mu dunělo něčím, co přesahovalo strach nebo hněv…
Byl to on.
Zakrvácený, bledý, ale byl to on.
- překlad: Petr Kotrle