Prokurátor jako záporák je typicky televizní klišé, prohlašuje autor píšící pod pseudonymem Alex Drescher
Oponuje tak tvrzení, že prokurátor nebývá pro autory obvykle kladnou postavou. A možná i proto se hrdinou jeho příběhů stal právě královský prokurátor Klopp Yggredd, drsný, ale spravedlivý zástupce královské moci, jehož inteligenci není radno podceňovat. V nakladatelství Leonardo vyšly již dvě knihy Kloppových příběhů, Dokonalý obchod a S čím kdo schází…
Kdy jste se poprvé setkal s fantastikou? Co vás na ní nejvíce
zaujalo?
U mě to mělo standardní průběh. V deseti letech jsem začal hltat
verneovky a pak, to mi bylo asi osmnáct, konečně vyšlo první vydání
Pána prstenů. Mezičas jsem zatloukal Sienkiewiczem, Dumasem a
Burroughsem a někde mezi tím jsem si zamiloval Alenku z planety
Země od Kira Bulyčova. Na plný úvazek jsem fantastiku začal hltat až
na fakultě a už mi to zůstalo. Líbí se mi na ní ta možnost hrát si
s nápady a myšlenkami, ta kombinace možného a nemožného.
Co bylo vlastně impulzem, který vás pobídl
k psaní?
Píšu už osmnáct let a vždy to bylo otázkou potřeby. Osobní, až
niterné. Začal jsem psát, protože jsem zjistil, že jen málo věcí mě
baví víc. A bylo mi jedno, že to píšu nejprve do šuplíku a později pro
tucet kamarádů. Psal jsem prostě proto, že jsem to potřeboval.
A jak vypadaly první pokusy o vlastní tvorbu?
Z dnešního pohledu tristně. Nedávno jsem při úklidu po malování objevil
svoji první povídku a upřímně jsem se zasmál. Nesmál jsem se ale obsahu,
protože žádný neměla. Měla docela dobrý začátek a divný, sacharínově
romantický konec a to mezi tím nějak vysublimovalo. Na druhou stranu měla
ale něco, co už dnes nedokážu – byla dlouhá jen tři strany.
Hlavní postavou vašich knih je královský prokurátor Klopp
Yggredd. Proč právě prokurátor? Většinou to přece bývají
záporáci…
Prokurátor jako záporák je typické televizní klišé. Hrdinný advokát
pohazuje bujnou kšticí a na druhé straně jednací síně stojí malý,
tlustý, nerudný a vždy prohrávající prokurátor. Nenechte se ale mýlit,
pár jich znám a ti toho filmového nešťastníka ničím nepřipomínají.
Berte mé povídky jako vklad do boje za změnu pohledu na toto
povolání…
A proč právě prokurátor? Soudce mi už vyfoukl kolega van Gulik a
biřicové jsou příliš malí páni na to, aby si mohli svobodně rozhodovat,
jak řešit případ. Tak vznikl můj typ prokurátora – trochu
vyšetřovatel, trochu vyšetřující soudce a trochu státní zástupce.
Máte rád detektivky? Má Klopp nějaký předobraz, něco
z vašeho oblíbeného detektiva?
Detektivky mám rád, ale jsem strašně nedisciplinovaný čtenář. Pokaždé
jsem neodolal, přečetl si konec a pak se chechtal detektivovi, že neví, kdo
je pachatel. Nakonec jsem toho raději nechal a přesedlal na jiné žánry.
Žádného oblíbeného detektiva ale nemám, Kloppova osobnost je koláží
žijících osob.
Jak jste vůbec přišel na jméno Klopp Yggredd? To se přece skoro
nedá ani vyslovit!
Ale dá, nesmíte hned házet flintu do žita. Zkuste to jméno vyslovit
desetkrát rychle za sebou. Už je to lepší, že?
Kdybyste mě pálil žhavým železem, jak jsem na ně přišel, nevím. Tak
nějak se mi objevilo v hlavě. Vím jen, že mi během přemýšlení, jak se
můj hrdina bude jmenovat, padl pohled do knihovny na jednu encyKLOPedii.
Klopp se sice už narodil v království, ale jeho s‘anské
dědictví ho stále odděluje od ostatních obyvatel. Co mu to přináší, a
co bere? Jaký je to vlastně člověk?
Má odstup od majoritní společnosti a to mu dává možnost glosovat poměry
v ní panující. Je příslušníkem rodu, který domorodí Kněžegraďané
nenávidí, nebo v tom lepším případě se jej bojí. Má ale vědomí
povinnosti a slouží zemi, kterou považuje za vlastní bez ohledu na mínění
ostatních. V tom směru je možná větší vlastenec než ti, kteří jej
považují za cizáka. A jeho dědictví? Je to pro něj dar i prokletí
zároveň. Zkuste žít celý život tak, že se dobrovolně vzdáte části
sebe sama, že třeba nebudete používat jednu ruku. On má schopnosti, které
jsou normálním lidem upřeny, ale dal slib, že je nebude používat. To jej
svazuje. Nejen navenek, ale i uvnitř. No, občas mu to pravda trochu ujede,
ale zatím mu to vždycky prošlo…
Kromě zločinců musí váš hrdina bojovat i s byrokracií a
papírováním. Jak se s tím vyrovnává? Čím to, že je byrokracie
věčná?
Byrokracie je pohodlná. Na všechno musíte mít papír s razítkem, příkaz
nadřízeného a nejlépe i nadřízeného toho nadřízeného a osobní
odpovědnost úředníka se tak bezpečně rozplývá ve struktuře úřadu. No,
neberte to (když jste byrokrat). Klopp ale přistupuje k byrokracii
pragmaticky. Bojuje s ní, využívá ji, a když potřebuje, obejde ji
nějakou tou zkratkou. V určité nezbytné míře ji chápe jako nutné zlo,
ale někdy si rve vlasy a nejraději by vzal devítiocasou kočku a…
Vidí se váš hrdina jako úředník? Co vlastně on sám pokládá
za svůj úkol jako „ruky zákona“?
Ano, je úředník, jenom místo razítka vyfasoval meč a drátěnou košili a
kromě papírů mu na stole přistávají i pergameny. Mohl bych teď
samozřejmě začít deklamovat, že jeho hlavním úkolem je bránit slušné
lidi, zákony nebo nějaké ještě vzletnější ideje, ale většinou se jen
snaží vyřešit případ a přežít všechno to, co si na něj vymyslím.
A když přitom dostane nějakého lumpa nebo udělá ve městě pořádek,
tím lépe.
Můžete prozradit, jak vlastně vznikal jeho svět? Čím jste se
inspiroval? Každý správný autor fantasy má po ruce mapu…
Svět Kněžegradského království a zemí kolem něj se přede mnou otvíral
tak nějak postupně. Když jsem dopsal Citlivou záležitost, začalo
mi docházet, že se mi konečně podařilo to, o čem sní všichni fantasy
autoři – najednou jsem měl svět, který vypadá uvěřitelně a dokáže
žít vlastním životem. Inspiroval jsem se skutečným světem, jen jsem jej
trochu pokřivil, aby něco vylezlo na povrch a něco se zase skrylo.
A trpasličí banky mě napadly kdysi dávno při hraní Dračího
doupěte, když moji postavu nebavilo s sebou tahat obrovské kupy
zlaťáků, nutných pro přestup na vyšší level. Čirá pohodlnost, nic
víc. Co se týče mapy, tak tu nosím jen v hlavě.
Ve svém světě jste propojil klasickou fantasy elfů a trpaslíků
s různými slovanskými motivy, dokonce jste využil i vlkodlaky. Proč jste
zvolil právě toto řešení? A jací jsou vlastně elfové, trpaslíci a
vlkodlaci vidění očima Alexe Dreschera?
Moje povídky jsou vlastně směsí všeho, co mám na fantasy rád. Upřímně,
už se mi příčí to klasické klišé, že když se v knize mihne elf nebo
trpaslík, tak celý svět musí zákonitě vypadat tak nějak anglofonně,
i co se týče jmen postav. To je Tolkienův odkaz a současně i kletba.
V naší zemi přece po Keltech a Germánech už hezkou řádku let úřadují
Slované. A kde jsou Slované se svými krásnými jmény, tam jsou i upíři
a vlkodlaci.
A jací jsou podle mě elfové, trpaslíci, vlkodlaci a třeba i upíři? Jsou
mnohem více lidští, než bychom si připouštěli. Elf není jen
stříbrovlasý panáček s lukem, který je tak neskutečně dobrý, až se
blíží pojetí anděla bez křídel. Moji elfové jsou dobří i zlí,
šlechetní i vyčuraní. Stejně tak i trpaslíci. A vlkodlak nemusí být
jen zlý, proč by měl? Lidé jsou někdy mnohem horší…
Do děje aplikujete moderní prvky přizpůsobené fantasy
světu – magická zrcadla jako ekvivalenty mobilních telefonů či moderní
vyšetřovací postupy, ale nezříkáte se ani klasických schémat. Čeho
tímto způsobem chcete dosáhnout?
Vlnová zrcadla jsou spíše magickou odpovědí na notebooky, stolní
počítače a internet. Na mobilní telefony si ještě musíte počkat…
Fantasy svět bude, podle mého názoru, tak moderní, jak mu dovolíme. Kde je
řečeno, že vývoj v takovém světě musí ustrnout na úrovni raného
středověku? A ani v kombinaci klasického rámce fantasy a moderních
rekvizit nevidím problém. I v reálném světě se mísí novinky
s tradicemi. Myslím si, že právě tím se příběhy stávají
uvěřitelnými.
Psal jste svou prvotinu Dokonalý obchod dlouho? Co bylo pro vás
při psaní nejtěžší?
Psal jsem jej asi rok, protože musím psát ještě i jiné věci, které mě
živí, a nejtěžší pro mě bylo zachovat dějový spád, nerozpliznout se
v samoúčelné popisnosti a zachovat běh času. Detektivka je jako soustava
ozubených koleček – jedna chyba a strojek se zadrhne.
Jak se vám podařilo přemluvit nakladatele, aby knihu
vydal?
Pro mě je psaní zábavou a na vydání jsem vlastně ani nepomýšlel.
Dotlačila mě k tomu až moje žena, která mi řekla, ať to zkusím. Tak
jsem své povídky poslal do jednoho pražského nakladatelství a jako
správný lokální patriot i do nakladatelství ostravského. Samozřejmě
jsem na ně umístil komplikovanou kletbu, která by redaktora stihla
v případě odmítnutí… Ve skutečnosti jsem měl velké štěstí na
nakladatele – pana Jiřího Pilcha z nakladatelství Leonardo.
Jaký je váš styl práce a kdy a kde většinou
píšete?
Píšu, kde se dá. Na rybách, večer nebo v noci, když ostatní spí.
Kdykoliv mám chuť nebo potřebu. Píšu někdy v ruce, někdy do počítače.
Někdy mám jen obecné dějové schéma a fantazie mi pak dotvoří zbytek.
Jindy mám rozklíčované všechny podstatné kapitoly. Většinou se mi to pak
hodí, když ve finále kontroluji hlavní zápletku a postup, jakým se Klopp
dobral pachatele. Není nic horšího než v závěru se objevivší deus
ex machina, díky kterému dojde hrdina k poznání jako slepý
k houslím.
Neláká vás napsat něco v úplně jiném stylu?
Ale já píšu i jiné věci. Kromě právnické fantasy, jak to nazývám pro
ty, kteří musejí mít na všechno svoji škatulku, mám i pár povídek
z blízké budoucnosti – kyberpunkových a současně i fantasy. I ty
jsou, kupodivu, z právnického prostředí. Dodnes se třeba nikdo
nepozastavil nad otázkou, jak právně posoudit útok vlkodlaka. Útočil jako
člověk, nebo jako zvíře? Zvíře přece nemůžete pohnat před soud a
zavřít do vězení. A co upír, můžete ho odsoudit, když je vlastně
z medicínského hlediska mrtvý? Řeknu vám, je to pole neorané. Jelikož
píšu, co mě baví, nemůžu vyloučit ani absolutní změnu tématu. Láká
mě třeba alternativní historie. Myslím si ale, že by člověk měl vždy
psát o tom, co zná. Jinak mu nikdo neuvěří. Proto nemůžu psát
o kosmických letech. S mými technickými znalostmi bych se zasekl už před
branami kosmodromu. Ale možná taky ne, kdo ví?
Rozhovor je převzat z magazínu Pevnost 6/2008.
20. listopadu 2008, Martin Fajkus