Bylo nebylo, existovala jedna tajná společnost, která ovládala svět. Jedna její odnož dokonce sídlila v Praze a jistou dobu hrozilo, že některý ze členů dokonce PRAVDU o tomto spiknutí vynese na veřejnost. K nechvalnému incidentu ale nakonec nedošlo, neplecha byla ukončena. Jestli k tomu měly co říct Velmistrovy piraně, to už necháme na vaší fantazii. Důležité ovšem je, že po necelých pěti letech od vydání originálu Přiznání iluminátů se nyní objevilo volné pokračování, ve kterém se zase ládují do letadel chemtrails, omylem probouzí Cthulhu a ovlivňují výsledky voleb. Nebo vy jste si snad mysleli, že ta výhra Petra Pavla nebyla dopředu naplánovaná?!

Občas se stane, že malý nápad se sejde s dobou, zapustí v živné půdě kořeny a vyroste fenomén, který baví davy. Kdysi dávno (tedy asi tak před deseti lety, ale to jsou ve světě internetu celé eony), naskočil nepříliš známý Jan Pohunek na vlnu anonymních „přiznání“ na sociální sítích a založil si profil Přiznání iluminátů. Autor již dříve vydaného svazku Temní ilumináti tu rozvinul myšlenku tajného spolku, který umnými manipulacemi ovládá lidstvo, a začal na internet chrlit příběhy z pohledu právě člena takové organizace. V době postfaktické, kdy si člověk nikdy nemůže být ničím na internetu jistý a kdy se každý druhý dezinformátor ohání všemožnými utajenými spiknutími představovala Přiznání iluminátů skvělou satiru, díky níž se člověk mohl bez viny zasmát i těm nejhorším neštěstím. Díky velké popularitě příspěvků si pak texty našly i cestu na knihkupecké pulty v podobě sebraného vydání těch nejlepších kousků. Nyní se rok s rokem sešel, původní sborník je víceméně vyprodán, a nakladatel tak svolil k vydání volného pokračování pod názvem Přiznání iluminátů 2 – Čas dubových holí.

Jan Pohunek v pěti bodech

1. Narodil se v Praze v roce 1981.
2. Vystudoval archeologii a etnologii, pracuje jako kurátor sbírek v pražském Národopisném muzeu.
3. Zabývá se současným folklorem, mimo jiné trampskými pověstmi, jimž věnoval řadu odborných i popularizačních článků.
4. Psát začínal na počátku milénia pro literární soutěž Trapsavec a debutoval v roce 2008 knihou Polomené světy.
5. Tématu iluminátů se kromě obou dílů Přiznání věnuje i jeho předchozí humoristická kniha Temní ilumináti (2010).

U dvojky vlastně platí vše, co jsme napsali svého času už u jedničky. Autor opět knihu rozdělil do dvanácti celků, v nichž nahlíží na různé aspekty činnosti zakukleného spolku, od magie a teologie, přes politiku, až třeba po lásku, sex a tradiční rodinu. Zatímco řada textíků střílí do reálných osobností či událostí, další do bohatého množství fantastických konceptů, v čele samozřejmě s mimozemšťany, tajemnými entitami a mytologií páně Lovecrafta. Některé z příspěvků jsou klasickými internetovými frky na jednu dvě věty, jiné naopak představují mikropovídky na několik stránek. Mezi kapitolami se navíc opět line detektivní příběh na pokračování, který dává jinak přirozeně roztříštěné knize jednotící prvek většího narativu.

Zdálo by se tedy, že stejné ingredience by měly knize přisoudit stejný úspěch jako u prvního dílu. Naneštěstí nevstoupíš dvakrát do téže řeky a opakovaný vtip už není vtipem. Stejně jako se postupně snižovala frekvence příspěvků na online profilu, který boom iluminátských příběhů odstartoval, poněkud vyčpěla i autorova energie. Čas dubových holí je sice o dvě stě stránek delší než jeho předchůdce (zhruba 300 versus 500 stran), vtip, údernost a originalita se ale rozředily natolik, že si čtenář občas říká, proč vlastně s knihou ztrácet čas.

Citáty z FB profilu:

Jistě, i u prvního dílu platilo, že krátké příspěvky je třeba číst na pokračování a ne všechny najednou jako binge reading, jinak se všechno sleje dohromady. U dvojky se ale mnohem častěji stává, že místo pobavení z výborně vypointovaného vtipu zůstane člověku spíše kamenná tvář. Možná je to skutečností, že autor už neglosuje aktuální události tolik jako v minulosti a místo toho čerpá spíše z obecného podhoubí fantastiky a konspiračních teorií. Nebo by možná stačila ruka odvážnějšího redaktora, která by proklestila slabší nápady a vše svázala do útlejšího, údernějšího celku. Úplně stejně je ale možné, že se doba posunula a zopakovat úspěch předchozích fenoménu už dnes není tak snadné, obzvlášť když na poli bláznivé satiry vyrostla autorovi konkurence v podobě například prózy Karla Doležala. Ale kdoví, třeba se po publikaci tohoto článku v naší redakci objeví uťatá hlava kozla, následovaná všemožnými dalšími výplody pekla a my ještě budeme rádi skandovat hesla k velebení Velmistra od rána do večera. V téhle branži není nikdy nic jisté.

• Jan Pohunek: Čas dubových holí (Přiznání iluminátů 2)
• Straky na vrbě, 2022
• obálka: Jiří Vlach
• 512 stran, 350 Kč (v e-shopu Fantasye již za 315 Kč)