Skutečnost, že fantastické žánry a především horor nejsou výmyslem 20. století, docení asi každý, kdo se kdy trochu zamyslel nad probíranou látkou v hodině středoškolské literatury. Všemožné mordy, nadpřirozené běsy, báje a pověsti lemují dějiny písemných děl odnepaměti, české, moravské a slezské luhy nevyjímaje. Myšlenka zmapovat prvky hororu v tuzemských příbězích napříč stoletími už tu byla vícekrát, svým záběrem ovšem patří k nejlepším nedávný svazek Příšerná hostina. Které všechny literáty lze osočit, že v průběhu dějin psali o strachu, tajemstvích, hrůze či šílenství? Ukažme si na ně prstem, není jich málo.

Radim Kopáč, uznávaná a dlouholetá postava české literatury (více informací v rámečku), se rozhodl vzít si po řadě předchozích témat na paškál tuzemská díla spřízněná s hororem. Za prvé je potřeba mu přiznat, že na to šel skutečně od lesa. Na takřka 500 stranách uvádí přes 120 úryvků a krátkých příběhů, z nichž ty nejstarší sahají do 14. století (a přirozeně také oplývají dobovým jazykem), třebaže valná většina chronologicky řazené knihy se věnuje pouze posledním 200 letům, kdy bylo materiálu přirozeně nejvíce.

Kromě časového rozpětí zde najdeme velký výběr i ve formě – Kopáč jasně deklaruje, že ke zkoumání děsu se neštítil prolézt řadu tradičních i netradičních zdrojů, a tak často přeskakujeme mezi literaturou vážnou a krvelačnou, mezi prózou a poezií, mezi fikcí a faktografickými útvary, nevyjímaje žánry jako kramářské písně, soudničky, výňatky z novinových článků či naivně brutální dětské říkanky ve stylu „na přechodu pro chodce, drtí bagr důchodce“. Mihnou se tu dokonce i odkazy na dějinné momenty, jakými byly zvěrstva Třetí říše, okupace v roce 1968 nebo šílenství Olgy Hepnarové.

Zcela nejzajímavějším však na svazku je holistický pohled na to, kdo všechno se vlastně neštítil umazat si prsty od hororových námětů. Vedle množství historií zapomenutých anonymů nabízí Příšerná hostina řadu velkých jmen tuzemské literatury, od kterých byste něco jako žánrové prvky asi nečekali. Před čtenářovýma očima defilují jména jako Komenský, Erben, Mácha, Sabina, Borovský, Neruda, Arbes, Zeyer, Krásnohorská, Jirásek, Dyk, Karásek ze Lvovic, Klíma, Čapek, Nezval, Nesvatba, Fuks, Hrabal či Vaculík. Zároveň dostane svůj prostor i řada jmen, které dějiny už dávno pohřbily, ale Kopáč je vynesl zpět na povrch. Jak u známých, tak u neznámých autorů dělá editor svazku velmi záslužnou práci, čtenáři si totiž díky němu mohou dovolit v krátkých dávkách nasát atmosféru dotyčného spisovatele či spisovatelky a pak si od nich bokem dohledat více děl a v dějinách tuzemské hororové školy se dále vzdělávat.

Radim Kopáč v pěti bodech

1. Narodil se v Praze v roce 1976.
2. Působí dlouhá léta jako literární a výtvarný kritik, publicista, editor, redaktor, překladatel, autor předmluv a doslovů či kurátor výstav.
3. Studoval žurnalistiku a mediální studia na Univerzitě Karlově, pracuje na Oddělení literatury a knihoven Ministerstva kultury.
4. Sestavil mimo jiné tituly Vrchlický erotický, Erben parodický, Nevěstince a nevěstky, Nový český komiks (2000–2012), Punk je mrtvý – a kdo ne? či Pijácká čítanka.
5. Žije v Praze, je ženatý a má tři syny.

Onen největší přínos Příšerné hostiny je však zároveň i kamenem úrazu celého svazku. Kvůli neuvěřitelné šíři materiálu má každý úryvek prostor jen několika stran (ostatně, v mnoha případech i sotva jedné strany), takže se čtenář ani nestačí zorientovat a už skáče k dalšímu textu. Za zvážení by stálo buď prodloužit délku celého svazku, a nechat tak dílům více prostoru vyniknout, anebo naopak zvolit přístup „méně neznamená více“. Chaotickou mozaikovitost také dále podporuje fakt, že u vybraných textů editor neuvádí nic jiného než jména a letopočty narození a smrti autora, potažmo názvu a datu vzniku textů. Oproti tomu zařazení byť jen několikavětého medailonku či vysvětlení, co vedlo Kopáče k výběru právě tohoto díla, by člověku dovolilo se mnohem lépe v předkládaných úryvcích zorientovat. V tomto směru snad měla poskytnout jistá vodítka předmluva Patrika Linharta, ta však jen lyricky míchá česká jména se zahraničními a dodává pramalou přidanou hodnotu. V neposlední řadě editor také prokazuje medvědí službu porevoluční éře, kde zařazuje jistá prominentní jména děsivé literatury (Švandrlík, Stančík, Linhart), ale opomíjí řadu dalších, která by v reprezentativním svazku také snesla zařazení (namátkou Doseděl, Rečková, Renčín, Koubek, Pocha či autoři ze stáje nakladatelství Golden Dog).

Abychom však pouze nekritizovali, navzdory mouchám slouží Příšerná hostina svému deklarovanému cíli, totiž poskytnout co nejširší výběr hororových textů česky psané literatury, více než dobře. Výjimečným způsobem jí k tomu pomáhají také stylová obálka a ilustrace Františka Štorma, jež skvěle podtrhují atmosféru předkládaných příběhů. Potěší také na dnešní dobu a rozsah svazku sympatická cena 449 Kč. Výsledný dojem by jen mohl být podstatně lepší, kdyby prokázal editor při skládání svazku více rozvahy či měl nad sebou pevnější redaktorskou ruku.

• Radim Kopáč (ed.): Příšerná hostina – Strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století
• Slovart, 2023
• obálka a ilustrace: František Štorm
• 460 stran, 449 Kč