Příliš blízké setkání, Jan Kotouč
 |
Hunové. Své jméno dostali podle krvelačných nájezdníků. Mimozemská rasa zuřivě bránící své teritorium – a tím komplikující život lidským kolonistům v sektoru Hirano. Nepřítel, kterého by bylo lépe vyhladit… a nebo je snad přece jen možné navázat diplomatický kontakt?
Snad příliš nepřekvapí, že se kapitánka lehkého křižníku Ardent dívá na rozkaz doprovázet vědeckou expedici s cílem pokusit se o zásadní změnu v lidsko-hunských vztazích poněkud skepticky. Zvlášť, když je tým veden nezdravě ambiciózním egoistou. Na klidu jí nepřidává ani nový taktický důstojník – Vivian Evansová má sice hodnost komandér-poručíka, ale je bývalou pilotkou. Navzdory základní štábní praxi jsou její zkušenosti s novou pozicí téměř nulové. Za normálních okolností by to nebyl nepřekonatelný problém, ale co v situaci, kdy míří přímo do centra hunského prostoru?
Jan Kotouč – jehož počáteční koketování se space operou je neodmyslitelně spojené se serverem Jediland – poprvé zazářil roku 2008 v soutěži Cena Karla Čapka první verzí právě probíraného Příliš blízkého setkání. Od té stačil vydat román Pokračování diplomacie a přepracovat svou oficiální prvotinu do podoby, v jaké se v lednu objevila v edici Pevnost.
Jeho práce vynikají civilním stylem vyprávění zaměřeného na drobnokresbu jednotlivců, stejně jako schopností věrohodně vytvořit atmosféru na velké lodi plující vesmírem či aktivity flotil. Příběh Vivian Evansové není výjimkou. Mapuje jeden projekt, který se nevyvíjel zcela podle plánů, a velitelský křest ohněm ukončený za fanfár kavalerie. Hrdinka se, navzdory nesmělosti a obavám z odpovědnosti, postupně stává tím, co se od ní očekává. Stejně tak v závěru ji čeká přesně to, co čtenář prorokuje již od prvních stránek.
Vše je provázeno odhalováním dalších a dalších střípků informací o sektoru Hirano, tamní politické situaci a nelehkém soužití s Huny. Nedá se nic dělat, ale s nimi se to má jinak, než by se dalo očekávat. Nicméně za každou zodpovězenou otázku z Pokračování diplomacie naskočí hned několik dalších…
Jan Kotouč zná své univerzum. Ví, co si chce a může dovolit, a tyto hranice nepřekračuje. Hiranský cyklus – nelze pochybovat, že se jedná o cyklus, přestože alespoň zatím chybí propojení mezi knihami prostřednictvím postav – je postaven na pečlivě propracovaném prostředí, snímaném perspektivou zdola. Hrdinové nerozhodují o osudu svého státu či rasy, ne tím způsobem, jaký známe ze StarWars či Mass Effectu. Pouze plní rozkazy, vypořádávají se se svými soukromými traumaty, snaží se přežít a neselhat na své cestě.
Epická rovina výrazně je upozaděna. I z vesmírných bitev jsou vidět
především ztráty na životech; chybí velkolepost hrdinských gest a na
jejím místě je vojenská houževnatost a smysl pro povinnost. Některým
čtenářům to bude vadit, jiní zase ocení kouzlo všednosti a běžné
reality, pro space operu nepříliš typické.
Každopádně věřím, že jsme se do sektoru ani zdaleka nepodívali
naposled – protože podle Kotoučových náznaků tam začínají skutečně
zajímavé časy..
- Jan Kotouč: Příliš blízké setkání
- Epocha, 2011
- obal: Karel Zeman