Chatrná loď se těžce probíjela zpěněnými vlnami z Kestonu směrem na jihovýchod ke Skale. Za noci plula neosvětlená; posádka, tvořená samými schopnými pašeráky, se plavila s očima upřenýma ke hvězdám na obloze. Ve dne drželi stálé hlídky, ačkoli pravděpodobnost, že potkají jinou loď, byla jen malá. V tak pozdní roční době by plavbu po oceánu riskoval jen plenimarský kapitán a tuto zimu žádný tak daleko na severu nebyl. Ne takový, co by byl připravený bojovat.
Lanoví bylo obaleno ledem. Námořníci krvácejícíma rukama tahali za lana, vytloukali led z nádob s pitnou vodou, choulili se k sobě na hlídkách a s bručením mezi sebou rozmlouvali o dvou vznešených cestujících a hrozivé skupině hrdlořezů, kteří se nalodili.
Druhý den vyšel nahoru opile slintající kapitán. Křičel do větru, že mrtvému není zlato k ničemu; blíží se mizerné počasí a oni se obracejí zpět. Tmavovlasý šlechtic ho s úsměvem odvedl dolů, a to bylo naposledy, co o té záležitosti někdo slyšel. Někdy během téže noci spadl kapitán přes palubu. To se alespoň povídalo; skutečnost byla taková, že příští ráno nebyl nikde k nalezení a jejich kurz se nezměnil.
Velení převzal důstojník a přivazoval se ke kormidlu, zatímco loď plula vpřed. Vychýlili se z kurzu, minuli ostrov Racka a bez zastávky pluli dál, navzdory provazům ledového deště a vyčerpání. Čtvrtého dne byli z paluby smeteni další dva muži a vlny loď téměř potopily. Stěžeň se zlomil a táhl plachtu za sebou jako zlomené křídlo. Loď jako zázrakem držela správný směr, zatímco zbytek posádky se snažil odříznout změť lan.
Když oné noci muži šplhali ve zmrzlém lanoví, znovu reptali, ale opatrně. Jejich vybraně oblečení cestující s sebou přinášeli smůlu; nikdo nechtěl riskovat, že na sebe upoutá pozornost. Loď plula dál vpřed, jako by ji pomáhali vést nějací démoni.
Dva dny plavby od Cirny vichřice ustala. Zpoza roztrhaných mraků vyhlédlo bledé slunce, aby potlučenou loď vedlo na západ, ale stále je pronásledovala smůla. Mezi posádkou náhle vypukla horečka. Muži jeden po druhém onemocněli, hrdlo jim oteklo a ve slabinách a podpaží se objevily černé vředy. Ti z posádky, které nemoc nezasáhla, s hrůzou přihlíželi, jak ozbrojenci, doprovázející urozené cestující, se smíchem házejí nafouklé mrtvoly přes palubu. Žádný z cestujících neonemocněl, ale když spatřili útesy Skalské šíje, cítili zbývající muži z posádky, jak se jich zmocňuje slabost.
K ústí cirnského přístavu dopluli za tmy, vedeni mihotajícími se signálními ohni, které hořely po obou stranách ústí Průplavu. Umírající důstojník, který stále visel na kormidle, sledoval, jak muži, doprovázející cestující, stahují plachty, vyhazují kotvu a z boku lodi spouštějí člun.
Jeden z cestujících, černovlasý, s dlouhou jizvou pod okem, se náhle objevil vedle důstojníka. Usmíval se, vždycky se usmíval, ačkoliv se zdálo, že jeho oči se neusmívají nikdy. Napůl šílený důstojník se odpotácel dozadu, ve strachu, že ho ty bezcitné oči pohltí.
„Vedli jste si dobře,“ řekl tmavovlasý muž a natáhl ruku, aby důstojníkovi strčil do kapsy těžký měšec. „Setkáme se na břehu.“
„Někteří z nás jsou stále naživu, pane!“ zaskřehotal důstojník, upíraje toužebný pohled k signálním ohňům, těm laskavým světlům města, která zářila tak blízko přes vodu. „Musíme na pevninu pro ranhojiče!“
„Pro ranhojiče, říkáte?“ zvedl tmavovlasý muž se zájmem obočí. „Můj společník je svým způsobem ranhojič. Stačí, když jej požádáte.“
Za ním důstojník viděl druhého muže, toho hubeného s krysím obličejem, jak křídou kreslí něco na palubu. Když se od svého díla zvedl, důstojník rozeznal varovný symbol před morem. „Pojď sem, Varg?le Ashnazai. Můžeš pro tohoto ubohého člověka něco udělat?“ zavolal tmavovlasý muž.
Když k nim druhý muž tiše zamířil, důstojník se zachvěl. Během cesty toho člověka neslyšel ani jednou promluvit. Teď, když to udělal, byla jeho slova nesrozumitelná a zdálo se, že se naslouchajícímu důstojníkovi kupí v hrdle jako kamení. Začal se dusit a zhroutil se na palubu. Ten jménem Ashnazai mu položil chladnou ruku na tvář a svět se ztratil ve výbuchu černého světla.

Mardus ustoupil před proudem žluči, který vytékal z úst mrtvého námořníka. „A co ostatní?“
Nekromant se usmál a prsty se mu stále příjemně chvěly pocitem, který měl z důstojníkovy smrti. „Umírají, jak jsme o tom mluvili, můj pane.“
„Velmi dobře. Jsou muži připraveni?“
„Ano, můj pane.“
Mardus naposledy přejel spokojeným pohledem palubu zpustošené lodi a pak sešplhal do čekajícího člunu.
Zahaleni Ashnazaiovým kouzlem bez problémů minuli přístavní molo a celnici. Prošli příkrými zledovatělými ulicemi a našli hospodu Půlměsíc, kde už na ně čekaly připravené pokoje.

Mardus a Ashnazai se právě posadili k teplé večeři, když někdo slabě zaškrábal na dveře. Dovnitř vstoupil kapitán Tildus s prošedivělým mužem jménem Urvay, který byl minulé tři roky v Rhíminee Mardovým hlavním špehem. Byl to neocenitelný muž, a to jak pro svou šikovnost, tak i pro rozvahu. Dnes v noci byl oblečený jako vznešený obchodník a v sametu a stříbře vypadal urozeně.
Urvay jej vážně pozdravil. „Rád vidím, že jste v pořádku, můj pane. V této roční době je plavba ošklivou záležitostí.“
Mardus propustil Tilda a rukou ukázal na nejbližší křeslo. „Jaké máš zprávy, příteli?“
„Špatnou a dobrou, můj pane. Lady Kassarie je mrtvá.“
„Ta leranská žena?“ zeptal se Ashnazai.
„Ano. Královnini špehové před týdnem zaútočili na její hrad. Zemřela v boji. Místodržící Barien poté spáchal sebevraždu a říká se, že do toho byla nějak zapletena korunní princezna, i když proti ní královna nepodnikla žádné kroky. Zbytek frakce zalezl pod zem nebo utekl.“
„Škoda. Mohli být užiteční. Ale co naše záležitost?“
„To je ta dobrá zpráva, můj pane. Mám na patřičných místech nové lidi, včetně několika vlivných šlechticů.“
„Kterých?“
„Především lorda generála Zymanise – říká se, že bude pověřen dohledem nad opevňováním Dolního Města. A jeden z mých mužů se právě zasnoubil s druhou dcerou lady Kory a má volný přístup do domu. Ale zvlášť významné, můj pane…“ Urvay se odmlčel a lehce předklonil. „Pracuji na získání kontaktu v Domě Orësky.“
Mardus zvedl obočí. „Výborně! Ale jak? Roky jsme tam nebyli schopni špeha dostat.“ „Není to špeh, můj pane, ale přeběhlík. Jmenuje se Pelion í Eirsin. Je to herec a v této chvíli má velmi dobrou pověst.“
„Co má společného s Orëskou?“ zeptal se Varg?l Ashnazai.
„Má tam milenku,“ rychle vysvětlil Urvay, „mladou čarodějku, o které se říká, že byla také milenkou jednoho nebo dvou starších čarodějů. Jmenuje se Ylinestra a ve městě má docela pověst; prchlivá malá divoška, která má čich na hezké mladíky a mocné starce. Tenhle Pelion je zjevně součástí její sbírky. Přes něj se možná budeme moci dostat k ní a snad i k ostatním. Ona sama členkou Orësky není, ale žije tam a má vlastní pokoje.“
„Nemyslím, že potřebujeme služby nějaké coury, abychom se na to místo dostali,“ ušklíbl se nekromant.
„Možná ne,“ přerušil ho Urvay, „ale k milencům téhle coury patří i čaroděj Nysander.“
„Nysander í Azusthra?“ přikývl Mardus souhlasně. „Urvayi, ty ses překonal! Ale cos tomu herci řekl o sobě?“
„Pro něj jsem mistr Gorodin, velký obdivovatel jeho díla. Také chápu, jak je pro mladého herce na vzestupu i pro spolehlivého dramatika, který je ochotný psát role zvláště pro něj, důležitý patronát. Na oplátku mi můj nový přítel Pelion předá všechny klepy, které ve městě zaslechne. Tahle dohoda se mu líbí a chápe, že nemá klást příliš mnoho otázek. Dokud poteče zlato, bude náš.“
„Výborně, Urvayi. Nešetři na něm žádnými výdaji. Musíme do Orësky vniknout dřív, než přijde jaro. Rozumíš? Je to životně důležité.“
„Rozumím, můj pane. Mám pro vás v Rhíminee něco zařídit?“
„Ne. Předem není třeba zařizovat nic. Spojím se s tebou, až tě budu potřebovat. Prozatím nespouštěj Peliona a jeho čarodějku z očí.“
Urvay vstal a uklonil se. „Ano, můj pane. Sbohem.“

Když Urvay odešel, Mardus se vrátil k večeři, kterou předtím nedojedl, ale Varg?l Ashnazai zjistil, že jej přešla chuť k jídlu.
Orëska, pomyslel si hořce a uchopil lahvičku ze slonoviny, kterou měl zavěšenou na řetízku na hubeném krku. To je místo, kam zmizeli ti zloději, co mu ukradli Oko přímo před nosem.
Mardus jej té noci ve Wolde téměř zabil. Ještě hůře, pohrozil mu, že ho odvolá z výpravy. Samozřejmě, především to bylo tak, že kdyby mu Mardus kotouč svěřil, nikdy by se to nestalo, ale o tom nemělo cenu se hádat. Ne, pokud chtěl žít déle než jen k dalšímu slovu.
Jeho vztah k Mardovi se od té doby stále zhoršoval. Dokonce i kdyby mu pomáhala síla samotného Oka, nebyl by schopný uprchlíky zastavit. Aurënfaie se k jejich vzteku ukázal být vůči Ashnazaiově magii odolný, a když nakonec v hospodě útoku dra’gorgose podlehl, ten kluk, ten mizerný kluk, je porazil a odnesl svého společníka pryč dříve, než dorazil Mardus s muži.
Stále drže v ruce lahvičku, vybalil si Varg?l Ashnazai drahocenné, krví nasáklé třísky, třísky, které vydloubl z podlahy té mycenské hospody, kde je jeho dra’gorgos dohonil.
Talisman, který si s pomocí jejich krve vyrobil, byl mocným průvodcem, tak mocným, že je v Kestonu téměř chytil. Pak ale unikli po moři a kolem nich vyrostla nějaká jiná síla a odřízla tu jeho. Okamžitě ozvěnu magie rozeznal. Magie z Orësky.
A tak je Mardus se svými muži vystopoval naprosto světským způsobem, zatímco on, nekromant ze Svatyně, s nimi plul jako pouhé neužitečné zavazadlo.
Mardus byl optimistický. Už věděli, kam mají zloději namířeno, což byl opět spíše výsledek Mardových chladnokrevných metod než jeho vlastních. Jeden z říčních lodníků, kterého chytili po zničení Střelce – alespoň tohle byla Varg?lova práce – s posledním výdechem vykřikl to, co potřebovali vědět.
Sedět tady, ani ne dva dny jízdy od pevnosti nepřátel, jej přivádělo k šílenství. Tak blízko! pomyslel si, svíraje lahvičku v pěsti.
Mardus si toho všiml a uhádl jeho myšlenky. „Proč se je znovu nepokusíš najít?“
Varg?l Ashnazai si neklidně poposedl. „Týdny je to stejné.“ Mardus si ho zběžně přeměřil pohledem, jakým se člověk dívá na někoho, kdo řekl něco mírně překvapivého. Ale Mardus nebyl jen tak nějaký člověk. Když se jejich pohledy střetly, ucítil Ashnazai bodnutí strachu. To, co spatřil v očích svého společníka, nebylo šílenství – to nikdy – ale něco horšího, jakási zatvrzelá cílevědomost, prostoupená stínem jejich boha. Mardus možná neovládá magii, ale má moc. Je zasažený, vyvolený.
Ashnazai, spoutaný tím nelítostným pohledem, cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Sevřel lahvičku pevněji, druhou rukou si zakryl oči a vyvolal obraz zlodějů.
Na okamžik ucítil uklidňující záchvěv vlastní síly. Vnitřní temnota skrze něj proudila do lahvičky a dále, využívajíc výtažek z krve, aby našla její zdroj. Ale jakmile se zloději dostali do Rhíminee, zahalila je clona. Někdo na ně seslal ochranné kouzlo, které kladlo jeho magii zuřivý a rozhodný odpor.
Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ve chvíli, kdy zaměřil soustředění na jejich polohu, byl oslepen spalující vidinou ohně a obrovských kožnatých křídel. Poselství bylo dost jasné: tito lidé jsou pod ochranou Orësky. Nemůžete jim ublížit. Ashnazai zalapal po dechu, pustil lahvičku a přitiskl si obě ruce na tvář.
„Žádná změna?“
Aniž by zvedl oči, Ashnazai mohl říci, že se ten bastard usmívá.
„Pak je pravým požehnáním, že se nám ten Urvayův herec připletl do cesty. Pokud jsou ti dva stále pod ochranou čarodějů z Orësky, kde bychom je mohli spíše hledat?“
„Doufám, že máte pravdu, můj pane. Až je najdu, vlastnoručně rozmačkám jejich bijící srdce!“
„Pomstychtivost je nebezpečná emoce.“
Varg?l Ashnazai vzhlédl a uviděl po tváři společníka přeběhnout důvěrně známou prázdnotu, která znamenala boží dotek.
„Měl bys jim být vděčný, že nás dovedli k cíli výpravy,“ pokračoval Mardus tiše, s pohledem upřeným někam do hlubin svého poháru. „Ten herec a jeho čarodějka jsou zámek. Trpělivost je teď klíčem. Buď tedy trpělivý. Naše chvíle přijde.“

přeložila: Zuzana Hanešková

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).