Příchod noci, Erevis Cale 2, Paul S. Kemp
 |
Mrak kroužil nad nimi jako obří šupinatý mrchožrout obklopený stíny. Stvoření začalo klesat.
Cale sáhl po svém svatém symbolu, ale uvědomil si, že žádný nemá. Místo toho tedy položil ruku na jílec meče. Vytáhl jej asi na šířku prstu a zaváhal. Ve Sféře stínu ho ještě netasil a cítil, že když to udělá, poddá se něčemu, co nedokázal zcela jasně formulovat. Váhavě ruku odtáhl. Jeho společníci, mokří a sotva popadající dech, se nahrnuli do křovin a přikrčili se pod větvemi. Tam čekali, po kotníky zaboření v rozměklém, páchnoucím bahně. Byli obklopeni listím a temnotou.
„Ticho,“ zašeptal Cale. Pak naslouchal a pozoroval. Pokusil se stíny kolem nich vůlí přimět, aby trochu potemněly, a k jeho překvapení se tak skutečně stalo.
Rozklan, který stál vedle něj, zašeptal: „Je to špatný?“
Cale přikývl. Nemohlo to být horší. Vyhlédl ven z lesíku a nic neviděl. Ve výhledu mu bránily tři velké větve, ale pokud by se stvoření přiblížilo, nemohl by ho přehlédnout.
Magadon se dotkl hrotem šípu své hlavy, a šíp začal slabě hučet. Potom jej opět založil do luku. „Co to je?“ zeptal se Calea.
Ať už Cale odpověděl cokoli, bylo to pohlceno zvukem tlukotu obrovských křídel. Jejich svist se podobal větru, který předcházel bouři. Síla poryvů rozkymácela stromy, pod nimiž se ukrývali, a vyvrhla do vzduchu oslepující mrak bažinné vody a bláta. Do vody asi čtyřicet kroků od lesíka dosedlo obrovské, hadovité tělo, z něhož ještě unikaly zbytky stínů, jimiž bylo předtím zahaleno. Jeho obrysy zaplnily Caleovi celé zorné pole a jeho váha vytlačila tolik vody, že její hladina stoupla, zalila lesík a sahala jim až po kolena. Před ní se rozlévala hrůza.
Cale zadržel dech a srdce mu divoce bušilo, stejně jako jeho společníkům. Všichni stáli naprosto bez hnutí, ohromení a vyděšení.
Konečně se Jakovi podařilo zašeptat: „Šejdířovy chlupaté prsty!“
Cale věděl, že jeho společníci tvora ve tmě a skrze stromy pravděpodobně sotva vidí. I on sám ho přes spleť větví stěží zahlédl, ale…
U temna a prázdnoty, jeho velikost!
Rozpětím křídel by tvor snadno zakryl celé Uskevrenovo sídlo. Svalnaté tělo pokrývaly lesklé černé šupiny, veliké jako obří štíty. Když se stvoření pohnulo, na jeho kůži si pohrávaly stíny. Zdálo se, jako by jeho obrysy splývaly s temnotou a mísily se se stíny sféry tak, že bylo těžké rozlišit, kde tělo stvoření začíná, a kde končí. Cale měl dojem, že ve stínech zahlédl temné, měnící se tvary bojujících těl, obličejů pokroucených hrůzou a očí naplněných šílenstvím. Naskočila mu husí kůže. Někde hluboko v mozku zaslechl nářek a sténání. Vytěsnil je a soustředil se jen na stvoření. Zahlédl ebenově černé rohy, zuby, které měřily na délku stejně jako jejich půlčík na výšku, a nelítostné oči, v nichž se neodráželo žádné světlo.
Drak, uvědomila si konečně jeho mysl. Drak vzešlý ze stínů.
Tvor mávl křídly, čímž rozstříkl vodu do všech stran, a zavětřil. Cale věděl, že jestli zachytí jejich pach, už mu neutečou. Budou moci jen bojovat; bojovat a zemřít.
Drak sklonil rohatou hlavu na úroveň hladiny, pohnul jí ze strany na stranu, čichal a hledal. Jeho dech zněl hlasitěji než měchy v kovárně. Stíny kolem jeho trupu tvořily svíjející se těla a pokřivené tvary, které se nakonec opět slévaly a halily stvoření temnotou.
Cale čekal, že drak zařve tak hlasitě, až je to všechny ohluší, ale on místo toho promluvil, a jeho zlověstný hlas zněl jako šepot taseného meče. „Světlonoši v mé bažině,“ pronesl a stále větřil ve vzduchu. Přimhouřil oči. „Cítím váš pot. Lidský pot.“
Náhle Calea vylekal Magadonův hlas, který se mu ozval v hlavě.
Jsme propojení, oznámil jim.
Cale přikývl. Propojení bylo dobrý nápad, ale zároveň způsobilo, že cítil strach pulzující podél telepatických kanálů, jež je spojovaly. Svou vlastní úzkost se snažil držet pod kontrolou. Panika by jim v ničem nepomohla.
Ví, že nejsme daleko, vyslal k nim Rozklan opatrně. Tiše se přikrčil a vyhlížel z listoví. Sotva ho vidím.
Co je to v těch stínech kolem něj? zeptal se Jak.
Cale radši ani neodpověděl. Už samotný drak byl dost děsivý.
Jak se zeptal: Jestli přijde blíž, co budeme dělat?
Půlčík oběma rukama svíral svůj svatý symbol. Krátký meč ani nevytahoval. Proti stvoření o velikosti tohoto draka to byla příliš nicotná zbraň.
Budeme bojovat, odpověděl Cale a snažil se do mentální projekce svého hlasu vložit co nejvíce pevného odhodlání. Utíkat není kam.
Jeho společníci na to nic neřekli, ale všichni se lehce pohnuli. Magadon ještě o pár prstů natáhl tětivu a zamířil mezi větve.
Drak dál čenichal a podezřívavě si prohlížel ten či onen lesík nebo rákosovou houštinu.
Připravte se, vyslal k nim Cale, i když si nebyl jistý, co by zmohli.
Rozklan tiše jako přízrak vytáhl kouzelné šavle. Cale sevřel jílec meče. Jak se pomalu přikradl blíž ke Caleovi.
Drak, na tak obrovité stvoření neuvěřitelně ladný, pomalu klouzal bažinou k nim. Čenichal a hledal, máchal ocasem a mocnýma předníma nohama se prodíral bahnem. Potom zatáhl dlouhý krk dozadu a pohlédl k jejich lesíku. Zorničky jeho hlubokých fialových očí se viditelně rozšířily.
„Slyším tlukot vašich srdcí,“ pronesl. Potom doširoka rozevřel tlamu a nádechem z okolí lesíka vysál vzduch.
Kryjte se! vyslal k nim Cale mentálním spojením naléhavě. Než se však kdokoli z nich stačil pohnout, drak z čelistí vypustil oblak hustých stínů, které se přelily přes lesík a na okamžik všechno zahalily neproniknutelnou temnotou. Cale okamžitě pocítil její účinky – chlad prázdnoty a negativní energii snažící se vysát z něho duši. Zdálo se však, ačkoli to bylo podivné, že to na něj má pramalý vliv. Jak s Magadonem ale zasténali, protože jim dračí dech ukradl kus jejich podstaty.
Oblak se začal rozpadat na kluzké proudy a Cale uviděl, že ani Rozklana dračí dech zřejmě nijak zvlášť nezasáhl. Jak s Magadonem, i když s popelavě šedými tvářemi, zůstali na nohou a zdálo se, že jsou pořád při smyslech. Ze stromů kolem nich se sypal déšť seschlých listů a větviček.
Magadonův luk zadrnčel.
Oslabený Jakův hlas chabě vykřikl kouzelná slova.
Rozklan vyrazil z lesíka k drakovi, brodil se vodou a vířil oběma čepelemi.
Magadonův psionicky posílený šíp zasáhl draka do krku přímo pod tlamou, ale neškodně se roztříštil o šupiny. Z Jakovy natažené dlaně vyrazil proud bílého světla, ale stíny obklopující draka pohltily jakýkoli účinek, který by snad kouzlo mohl mít.
Cale se nakonec poddal nevyhnutelnému, tasil meč a vyrazil za Rozklanem. Málem se tomu zasmál, tak absurdně museli vypadat; jako blechy útočící na psa.
Za sebou slyšel, že ho následují Jak s Magadonem, kteří se s cákáním prodírali vodou a bahnem. Jak začal sesílat kouzla.
Zatímco si Rozklan razil cestu slizkým bahnem a vegetací, začal něco křičet v odporném jazyce, jímž občas mluvil ze spaní. Zdálo se, jako by jeho hlas byl mocnější, hlubší a temnější, jakoby zesílený stíny. Cale po těch ohavných slovech nedokázal potlačit nevolnost a vykašlal do vod bažiny oběd. Jak i Magadon za ním vykřikli bolestí.
Stíny obklopující draka se zvlnily do rozpoznatelných tvarů lidských postav, které si všechny zakrývaly uši, i když drak samotný se zdál být Rozklanovým projevem nezasažený. Rychlostí blesku vyrazil kupředu a chytil Rozklana přední tlapou, dřív než nájemný vrah stačil zaútočit zbraněmi. Přimáčkl mu paže k tělu, zvedl ho z vody a začal ho svírat. Ze stínů kolem draka se vynořily postavy a s napřaženýma rukama vrávoraly kupředu, jako by chtěly vraha obejmout.
Cale si dokázal představit praskající žebra a rozmačkávané orgány. Rozklanovi z úst vytryskla krvavá pěna, ale on se dál snažil uvolnit šavle a neustále něco křičel v tom příšerném jazyce.
„Mluvíš černou řečí, dítě,“ sykl drak, „ale slovům nerozumíš. Poslechni si tohle.“
Stvoření si umírajícího Rozklana přidrželo před tlamou a zasyčelo nájemnému vrahovi do obličeje slova tak strašlivá, tak příšerná na poslech, že se z nich Caleovi udělalo mdlo. Zavrávoral a udržel se na nohou jen silou vůle.
Jak a Magadon za ním padli na kolena a zacpávali si uši. Mezi prsty jim protékala krev, a tekla jim i z nosů a očí. Voda kolem nich zrudla. Umírali.
- překlad: Anna Janovská, Jan Kovář