Příběh hostinského, který viděl nevídané, přežil nemožné, a ovlivnil osud celého světa, Patrick Rothfuss: cyklus Kronika královraha
 |
Sága, která namlsá i nejnáročnější milovníky epické fantasy. Nechybí jí rozmáchlost, osobitý styl, perfektně zpracované postavy ani strhující momenty. Ano, Kronika královraha Patricka Rothfusse je dílo, které si již podmanilo obrovské množství čtenářů. Nechte si i vy unést vyprávěním hostinského, který rozhodně není tím, za koho ho lidé mají.
Vážení čtenáři, započněme několika strohými fakty. Cyklus Kronika královraha z pera autora Patricka Rothfusse v současné době čítá „pouhé“ dvě knihy – Jméno větru a Strach moudrého muže. Slovo pouze je však zaslouženě v uvozovkách, neboť každá z knih vydá svým počtem stránek minimálně za dvě běžné knihy. Díky velmi kladným ohlasům se nelze divit, že třetí díl s pracovním jménem Doors of Stone (Dveře z kamene) je čtenáři s napětím očekáván.
V nedávné době navíc ještě přibyla samostatná novela Hudba ticha, která je s cyklem provázána – je zasazena do stejného světa, a hrdinkou je jedna z vedlejších postav. V angličtině vyšlo také několik dalších povídek a novel ze světa Kroniky královraha, ty však zatím přeloženy do češtiny nebyly.
 |
Žánrově Rothfussovo dílo spadá neoddiskutovatelně do kategorie fantasy. Odehrává se ve světě zhruba na úrovni našeho středověku, ale rozhodně nečekejte žádné elfy, trpaslíky nebo podobnou klišovitou sebranku. Magie zde sice má své nezastupitelné místo, dokonce se objeví i pár mytických bytostí a jeden drak (prozatím), ale to vše jen dokresluje příběhy, které se klidně mohly opravdu kdysi v minulosti skutečně odehrát.
Mít pro co žít
S trochou nadsázky lze knihy chápat jako fiktivní životopis. Hlavní hrdina, Kote, je obyčejným mužem vedoucím se svým učedníkem Bastem hostinec na poklidném venkově. Podobností s jistým rusovlasým Kvothem, o kterém mezi lidem kolují legendy, má tolik, že by se jich člověk nedopočítal, ani kdyby měl čtyři ruce, rozhodně není čistě náhodná. Dobrácký hospodský se však snaží své okolí velmi úspěšně přesvědčit o pravém opaku.
A právě v hostinci U Pocestného kamene nalezne Kvotheho známý písař – a poté, co odhalí jeho pravou identitu (pravda, poměrně rychle a snadno, jako by ji snad věhlasný hrdina ani nechtěl skrývat), uvolí se kompromitovaný hostinský k vyprávění svého životního příběhu. Dá však písaři pouhé tři dny času na jeho zachycení. Tato lhůta je podstatná, neboť každá z knih je pojata jako jeden den, a je takto prezentována i v rámci podtitulů jednotlivých dílů cyklu.
Patrick Rothfuss v pěti bodech
- Patrick James Rothfuss se narodil 6. června roku 1973 v Madisonu, státě Wisconsin, USA.
- Od mala se stal vášnivým čtenářem, což svádí zejména na nevlídné počasí a nepřítomnost kabelové televize.
- Původně plánoval vystudovat chemické inženýrství, nakonec se však rozhodl pro klinickou psychologii – zde však studoval každý pro něj zajímavý předmět, aby si nakonec hlavní obor nevybral.
- Studia ukončil v roce 1999 bakalářským titulem z angličtiny.
- Později získal magisterský titul na Washington State University a vrátil se pracovat jako učitel na Stevens Point.
Hlavní hrdina je opravdu důkladný vypravěč, proto začíná od vzpomínek z raného dětství – vzpomínek, které určily ráz a směr celého jeho budoucího života. Jeho rodiče i on sám jsou Edemští Ruhové, lidé s citem pro divadlo, hudbu a umění vůbec – kočují od vesnice k vesnici, a na živobytí si vydělávají hudbou a divadelními představeními. A Kvothe je samozřejmě součástí tohoto života, proto se již od dětských let učí mnoho rolí, brzo zvládá téměř veškeré myslitelné triky spojené s projevem na jevišti a ovládá také hru na některé hudební nástroje.
V raném mládí však přichází šok. Celá kočovná společnost je vyvražděna, Kvothe je jediný, kdo šťastnou náhodou řádění zabijáků přežil. A situace je ještě o to horší, že vrahy, jak se mladý muž dozví, když je potají sleduje, jsou Čandríni – legendární bytosti, které jsou symbolem neštěstí, a o jejichž zlých skutcích kolují mezi lidmi pověsti. Pošetilý mladík si vytyčí cíl, který se jako červená nit táhne jeho dalším životem. Pomstu.
Najít Čandríny však není vůbec snadné. Kde o nich najít potřebné informace? Odpověď je nasnadě – přece v největším centru vzdělanosti v celé říši, na Univerzitě. A právě vstupem na Univerzitu začíná bujet podhoubí pro první legendy ze života Kvotheho, nejmladšího univerzitního studenta.
Vykládání trumfových es
Příběh je rozehrán. Autor vykreslil základní rysy hlavní postavy, připravil klíčovou zápletku pro celý příběh a pozvolna začíná vykládat na stůl trumfové karty. Co ale činí Rothfussovu knihu výjimečnou?
Prvním ústředním bodem je práce s postavami. Kronika královraha je cyklus mamutího rozsahu, což logicky znamená, že jich obsahuje velké množství. Výhodou je, že čtenář se v tomto množství díky stylu vyprávění nemá žádnou šanci ztratit; postavy nejsou uniformní, a je snadné je od sebe rozlišit a přesně určit jejich místo v kontextu celého příběhu. Navíc všichni zúčastnění neuvěřitelně zapadají do příběhu samotného – od Kvotheho přátel, univerzitních mistrů, krásných a tajemných žen až po posledního vesničana popíjejícího v hostinci. Každý, kdo se v knize objeví, je drobnou špetkou koření dodávající vyprávění šmrnc.
Prim však samozřejmě hraje hlavní postava. Ta je doslova vypiplaná, a čtenáři mohou sledovat její vývoj pěkně krůček po krůčku. Každý čin, každá zkušenost se na Kvothem nějakým způsobem podepisuje; mají vliv na jeho budoucí činy, formují jeho osobnost. Budete věřit všemu, co Kvothe udělá, neboť během čtení zjistíte, že v naprosté většině byste se zachovali naprosto stejně a že plně rozumíte jeho motivaci, i když se chystá udělat tu největší hloupost. Rothfuss se nebál mravenčí práce a odvedl jí vskutku na výbornou, když z malých kamínků postavil monumentální pyramidu.
Trnitá cestě knihy od rukopisu až do distribuce
Autor chtěl celé dílo stvořit jako jeden dlouhý příběh, a jako název si pro ságu vybral Song of Flame and Thunder (volně přeloženo jako Píseň plamene a hromu). S první knihou se během studia piplal dlouhých sedm let, ale u vydavatelů narážel na odmítavá stanoviska. Do světel reflektorů ho vynesla až v roce 2002 soutěž Writers of Future, kde s výňatkem ze Jména větru zvítězil.
Před vydáním první knihy však vtrhl na fantasy scénu George R. R. Martin s Písní ledu a ohně. Rothfuss byl tedy nucen svoji ságu přejmenovat na Kroniku královraha, neboť původně plánovaný název byl velmi podobný tomu Martinovu. Útěchou za všechna absolvovaná příkoří autorovi budiž fakt, že kniha byla veřejností přijata s nadšením, získala několik Quill Awards a několik dalších nominací na prestižní literární ceny (mimo jiné i Locus), a dostala se do žebříčku bestsellerů The New York Times.
Tím nejzásadnějším faktorem, o kterém zatím nepadlo ani slovo a který přiměje čtenáře Kroniky královraha hovořit o knihách jen a pouze v superlativech, je styl, jakým jsou napsány. Jak již bylo zmíněno, je většina retrospektivním ohlédnutím, neboť Kronikář zapisuje vyprávění o Koteho (resp. v té době Kvotheho) životě. Děj se tedy paralelně odvíjí ve dvou rovinách – první z nich kráčí ve stopách činů, díky kterým se mladý muž postupně v minulosti stával legendou, druhá pak zachycuje současnost, a ukazuje, kam se dostal, a že i přes snahu o utajení své identity mu jde někdo stále po krku.
Je velmi obtížné přiblížit kouzlo, které kniha má. Rothfussův styl lehce připomíná Kinga – nežene se za žádnou bezhlavou a nervydrásající akcí, ale nechává příběh pozvolna plynout. Nebojí se drobných příběhů s puncem každodennosti všedního dne, obyčejných věcí, banalit a samozřejmostí. A přesto, že čtenář je unášen drobnými vlnkami, přece někde pod nimi cítí dravý proud s velkým tahem. Svoji roli hraje v dynamice příběhu i Kvothe sám – i přesto, že má zkušenosti z pouličního života, mnohdy raději vsadí na svůj herecký talent, a násilí volí až jako poslední možné řešení. Je naprosto neuvěřitelné, že i kniha, která má přes pět set stran udrží bez problému čtenářovu pozornost, a to i přesto, že se zdánlivě nic zvláštního neděje.
A ještě jedna ingredience, která dodává vypravěčskému stylu nádech jedinečnosti. Velká část příběhu je v jakémsi lehkém mlžném oparu, text je nenásilně protkán jemnou nostalgií, jak tomu má u vyprávění o svém minulém životě být, nevtíravou romantikou, poetikou. Atmosféru je tudíž možno místy popsat až jako pohádkovou. Právě proto, že nečelíme zběsilé akci, je možnost pracovat s dějem právě tou věcí, která čtenáře dozajista chytne za srdce. S tím souvisí i motiv lásky (i když díky Kvotheho nízkému věku a nezkušenosti při jednání se ženami povětšinou ryze platonické), který vždy „číhá“ někde na pozadí celého příběhu a je pohnutkou mnoha činů.
Do třetice je nedílným atmosférickým prvkem celého cyklu hudba. Popisy hudby se prolínají celým příběhem a dotvářejí ho, jsou jeho podstatnou součástí. Díky jejímu kouzlu dokáže autor naservírovat čtenáři neopakovatelnou atmosféru plnou romantiky, lehkosti, snění. Hudba pomáhá hrdinům v mnoha těžkých situacích, je vodítkem, nástrojem, a mnohdy i cílem. Je elementem, který činí knihu výjimečnou, součástí magie, která se valí ze stránek a doslova si čtenáře svým (i když pouze popsaným) působením podmaňuje.
A když již hovoříme o stylu vyprávění, lví podíl na přiblížení tohoto skvělého příběhu českému čtenáři má překladatelka Jana Rečková, která je sama na české literární scéně uznávanou autorkou a jež vybrousila tento literární diamant k formě velmi se blížící dokonalosti.
Věci, které je třeba zažít
Jak bylo napsáno výše, je neskutečně obtížné přiblížit atmosféru Rothfussových knih. Snad si nyní čtenář již dokáže udělat mnohem lepší obrázek, ale stále to nestačí. Jsou věci, které musíte zažít. A právě atmosféra Kroniky královraha je jednou z nich – je možné psát nekonečně dlouhé statě, ale stále to nebude dostatečně vystihující. Je možné zahrnout čtenáře superlativy, nadšeným výskáním a křepčením (čemuž se autor recenze snažil vyhnout, přestože měl sto chutí to udělat hned na samém počátku) – pořád málo.
Nebojte se ponořit do vyprávění rusovlasého Koteho. Vezme vám dech, budete chtít víc. Je to mistrovsky vyprávěný příběh, který nadchne i největší cyniky a škarohlídy. Ano, přesně to dostanete v prvních dvou dílech cyklu. Dalo by se namítnout, že by se příběh dal zkrátit, že je občas klišovitý, že je příliš pozvolný… Ale ruku na srdce, v momentě kdy vyjde dokonalý příběh, budou již další knihy zbytečné.
Kronika královraha je jednou z nejúžasnějších fantasy ság poslední doby, klasická fantasy v „neklasickém“ hávu, odlišná od většiny jí podobných. A právě specifický Rothfussův rukopis činí ze Jména větru a Strachu moudrého muže skutečnou literární lahůdku, kterou by žádný z milovníků fantasy rozhodně neměl nechat bez povšimnutí.
Tak vidíte, přece jen sem se těm přívalům superlativ a nadšení nedokázal vyhnout.
|
|
