Před záhrobím, Noční lovci 5 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Jeaniene Frost
 |
Poloviční upírka Cat Crawfieldová a její upíří manžel Bones bojovali o svůj život, stejně jako o svůj vztah. Jen co zvítězili v poslední bitvě, objevuje se další hrozba: Catiny nové, nečekané schopnosti mohou narušit dlouholetou rovnováhu mezi nadpřirozenými bytostmi… Upíři záhadně mizejí, šíří se zvěsti o tom, že se chystá mezidruhová válka. Jakýsi fanatik podněcuje napětí mezi upíry a ghúly, a pokud se tyto dvě mocné skupiny střetnou, mohou při tom trpět i nevinní smrtelníci. Cat a Bones musejí nyní vyhledat pomoc u nebezpečného „spojence“ – samotné královny ghúlů v New Orleans. Cena, kterou zřejmě zaplatí za její pomoc, by však mohla znamenat větší hrozbu než samotná válka – nemluvě o následcích, které si Cat nedokáže ani představit.
Harrisův byt byl jen dvacet minut odsud. Zdálo se mi jako ironie osudu, že to bylo taky jen asi míli od bytového komplexu, kde jsem kdysi bydlela, když jsem chodila na Státní univerzitu, což mi připadalo jako v nějakém minulém životě. Možná si Bones také všiml, jak nápadně blízko je to od mého někdejšího bydliště, ale nijak to nekomentoval. Zdálo se, že se více soustředí na exteriér budovy a snaží se odhalit známky nebezpečí, jež by číhalo uvnitř. Nemohli jsme riskovat a poslat Fabiana na průzkum. Duch se schoval do kufru, když jsme odjížděli, a Ed ani Scratch si ho nevšimli, ale kdybychom ho poslali jako předvoj, náš soukromý fantom by jejich pozornosti neunikl.
Za námi na úzkém parkovišti se zatetelila energie. Ed a Scratch sebou trhli, ale Bones nehnul ani brvou. Stejně jako já. Byli to Drobek a Flastr, kteří nás jistili a sledovali už od nákupního centra.
„Drobku, Flastře, pohlídejte tyhle dva na chvíli, ano?“ řekl jim Bones a vykročil ke komplexu. Šla jsem s ním, zachumlaná do dlouhého koženého kabátu. Ne že by mi byla zima; bylo babí léto a den teplý, ale v kabátě jsem měla stříbrné nože, vážící několik liber. Jistě, i pod halenkou jsem měla zastrčené nože, ale ty byly kratší, určené k vrhání na upíry. Jenže ghúlovi se musí useknout hlava, což znamenalo, že jsem potřebovala delší čepele, kdyby nás uvnitř očekával některý z těchhle parchantů.
Jakmile jsme vystoupali do druhého patra, Bones se nadechl. Já též. Všechny vstupní dveře byly v jedné řadě přímo naproti parkovišti, čerstvý vzduch odnesl pryč většinu pachů, podle nichž by se dali identifikovat nájemníci, ale přesto jsem zachytila závan čehosi nelidského. Vycházel z předposledního bytu. Bones to musel cítit taky, protože přidal do kroku. Když jsme byli těsně před těmi dveřmi, opět jsem se nadechla a nakrčila nos. Bones se zastavil a vážně na mě pohlédl.
Rolety byly stažené až úplně dolů, nemohli jsme tam nahlédnout, ale já už věděla, co najdeme. Pach smrti byl nezaměnitelný.
„Jdeme pozdě,“ zašeptala jsem. Bylo skoro zbytečné koukat se na zámek; byl vylomený.
Bones otevřel dveře, okamžitě uhnul na stranu, kdyby ho hned při příchodu uvítal záblesk mrštěné stříbrné zbraně. Nic se však nepohnulo. Uvnitř bytu vládlo ticho jako v hrobce.
A jako ve správné hrobce jsme uvnitř našli těla.
„Nikoho necítím, ale zůstaň ve střehu,“ řekl Bones a vstoupil dovnitř. Následovala jsem ho, nejprve jsem zkontrolovala kouty místnosti a pak jsme oba s Bonesem velmi opatrně prohledali interiér, jako by uvnitř byly nepřátelské síly. Jak jsme však předpokládali, nebyl tu nikdo kromě nás – a dvou scvrklých upírů na podlaze malého obýváku.
V mé hlavě se opět začaly ozývat ty zatracené hlasy. V bytovém komplexu nebylo tolik lidí jako v nákupním středisku, takže to na mě nepůsobilo jako duševní exploze, ale jako by mi v hlavě bzučel roj vzteklých včel. Promnula jsem si spánky, ale samozřejmě to nepřestalo.
Bones si mého gesta nevšiml. Soustředil se teď pouze na dvě svraštělé mrtvoly u našich nohou.
„Vypadá to, že je přepadli za svítání,“ poznamenal. Nasvědčoval tomu fakt, že byli bosí a napůl vysvlečení. „Ti chudáci ani nedostali šanci na pořádný boj.“
V bytě byl skutečně až moc velký pořádek. Když nadpřirozené bytosti bojovaly o svůj nemrtvý život, obvykle z toho byla větší spoušť než pár převrácených stolů a krvavých šmouh na koberci. Vyšetřování smrti upírů bylo pro mě stále něco neobvyklého. Jistě, pracovala jsem několik let pro tajný útvar Homeland Security, který vyšetřoval paranormální vraždy, ale to byly případy, kdy upíři vystupovali většinou v roli pachatelů, nikoli obětí.
…jestli nepošlu splátku za auto, budu mít dost peněz na hypotéku…
…řekla tomu hajzlovi, že mu nebudu trpět ty jeho noční výlety…
…na ni tak pyšná, bude maturovat se svou třídou…
Znovu jsem se chytila za hlavu a hlasy sílily. Tentokrát to Bones viděl.
„Zase?“
„Jsem v pohodě,“ řekla jsem a snažila se o bezstarostný tón.
Probodl mě očima. „Kecáš.“
„Mám to pod kontrolou, nemá cenu dělat si s tím hlavu,“ poopravila jsem se. Byla to pravda. Ty mrtvoly byly důležitější než mumlání v mé hlavě.
Bones zvýšil hlas. „Ede, prober se.“
Vyzáblý upír vešel dovnitř a při pohledu na mrtvá těla svraštil obličej: „Ach, do hajzlu,“ zaúpěl.
„Je to Shayne a Harris?“ zeptal se Bones mírnější tónem než předtím.
Ed se sklonil a přičichl k jednomu, potom k druhému tělu. Upíři sice vypadají stále přesně tak, jako když je proměnili, bez ohledu na to, jak dlouho žijí, avšak po smrti se to změní. Když skonají, jejich tělo se velmi rychle rozkládá a začne vypadat na skutečný věk. To znamená, že z nich většinou zbudou jen mumie v oblečení, v němž zemřeli. Tato dvě těla nebyla výjimkou.
Ed se posadil na zadek vedle mrtvoly v džínách. „Jsou to oni,“ řekl už méně kňouravě. Pak zavrčel: „Podělaný ghúlové.“
„Proč teď nejdeš zpátky ven?“ řekla jsem a poplácala Eda po paži. Nebyl tady už nic platný, ale Bones a já jsme museli zařídit pár věcí.
Ed se znovu dlouze zadíval na Harrisovu a Shaynovu mrtvolu, pak vstal a šel ven. Vzdychla jsem. Tohle bylo zlé, a to hned z několika důvodů. Edův zármutek byl jen jedním z nich.
„Proč si myslíš, že tu nechali ta těla?“ zeptala jsem se tiše Bonese. „Ed a Scratch neslyšeli o tom, že by se našla těla ostatních zmizelých. Myslíš, že vrahy někdo vyrušil?“
Bones přejel pohledem místnost. Moc dlouho mu to netrvalo: v bytě byla jen kuchyňka a malý obývák, který pojal pouze jeden normálně velký gauč.
„No, zlato,“ řekl nakonec. „Myslím, že pachatel měl dost času na to, aby těla odstranil, ale schválně to neudělal.“
Polkla jsem. Mohl to být důsledek téže arogance, s níž jsem se v minulosti setkala u vrahů, kteří se neobtěžovali po sobě těla uklidit. Mysleli si, že jsou tak chytří, že je zkrátka nechytí. Bohužel se mi nezdálo, že tohle je ten případ. Spíš to poukazovalo na existenci mnohem vážnějšího problému: máme tu vrahy, kteří chtěli, abychom je vypátrali. Jen idiot by v první řadě nepodezíral ghúly, poté co zmlátili Harrise pouhý jeden večer předtím, než on i Shayne byli zavražděni. Ti ghúlové věděli, že když tu zůstanou těla, jako by na nich nechali svůj podpis.
Jediný důvod, který mě napadal, byl, že pachatel se cítí natolik silný v kramflecích, že klidně vyjde na světlo. Zrovna tak by to mohlo být veřejné upozornění, že ghúlové začnou útoky stupňovat, a v mých očích to nebyla náhoda, že se začali chlubit upířími mrtvolami zrovna ve stejné oblasti, kde jsem vyrůstala. Ne, brala jsem to jako jasný vzkaz: Nemůžeš nás zastavit, Smrtko. A já to tak nenechám, na to můžou vzít jed. Možná že upíři mizí i na jiných místech, ale zde nás pachatelé přímo vyzývají tím, že po sobě nechávají stopy. Jestli tomu neučiníme přítrž tady, pak dáme najevo, že můžou vesele řádit úplně kdekoli.
„Ale nikdo jiný s tím nic moc nezmůže, že?“ zeptala jsem se v náhlém záchvatu bezmoci. „Můj starý tým se do toho montovat nebude, protože ti zakročí, jen když nemrtví ohrožují lidi. Upíří komunita nad tím jen pokrčí rameny, protože Shayne a Harris byli bez Mistra. Ed a Scratch bandu ghúlů sami nezvládnou, a jestli se vrahům postavíme my dva a jejich vůdcem je ten, kdo si myslím… budeme hrát tomu bastardovi přímo do karet.“
Bones na mě zíral bez mrknutí oka. „Svatá pravda s tvým starým týmem, upíří komunitou i s tím, že nemůžeme otevřeně jít ghúlům po krku, jestli v tom má prsty Apollyon.“
Apollyon. Před očima mi vytanul obraz několik stovek let starého ghúla, jeho shrbeného těla, téměř směšné přehazovačky na hlavě. Apollyon byl mazaný, moc dobře věděl, že je dobré vypadat nenápadně, ale v uplynulém roce prokázal, že dokáže rozpoutat pravé peklo. Při útoku ghúlů v Paříži Bones málem zemřel, a ghúlové navíc pomáhali jinému Mistrovi upírovi, který se mě snažil násilím přimět, abych se k němu vrátila. Klobouk dolů před Apollyonovým řečnickým uměním. Byť bych chtěla doufat, že se mýlím, byla jsem si skoro jistá, že za útoky stojí on.
Pochopitelně to znamenalo, že všechny tyhle hrůzy se dějí kvůli mně.
„Nesmíme dopustit, aby jim tohle prošlo,“ zachraptěla jsem.
Bonesova ústa se zkřivila do dravčího úsměvu. „Kotě… řekl jsem, že se jim nemůžeme postavit otevřeně.“
- Jeaniene Frost: Před záhrobím (Noční lovci 5)
- Fantom Print, prosinec 2013
- překlad: Petra Kubašková
- obálka: Larry Rostant
- 224 stran, 249 Kč (v e-shopu Fantasye již za 174 Kč)
